Č. 4834.

Církevní věci: O užívání řím.-kat. kaple hřbitovní k účelům církve čsl. a o úřední kompetenci ve věci takové — věty jako při Boh. 1699, 4231 adm. a j.
(Nález ze dne 25. června 1925 č. 12 679.)
Prejudikatura: Boh. 1699, 2865, 2866, 3448, 4231 a 4721 adm.
Věc: Městská obec Holice proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze o užívání hřbitovní kaple.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v P. rozhodnutím ze 7. října 1922 nevyhověla pro svoji nepříslušnost žádosti kapitolní konsistoře v Hradci Králové, aby bylo zakázáno používání hřbitovní kaple v H. církvi čsl.
K odvolání biskupské konsistoře v Hradci Králové zrušila zsp v Praze rozhodnutím z 22. listopadu 1922 uvedené rozhodnutí osp-é jako protizákonné a uložila osp-é, aby bezodkladně jako úřad v této věci příslušný vydala nové rozhodnutí. Intimujíc toto rozhodnutí zsp-é rozhodla osp v P. dne 6. prosince 1922 ve věci samé a uznala za právo takto: Požadavek biskupské konsistoře v Hradci Králové, aby bylo zakázáno používati hřbitovní kaple v H. církví čsl., nemá se zřetelem k ustanovením §§ 121, 122 a 124 úst. listiny republiky čsl. a čl. 1. uvoz. zákona k ní z 29. února 1920 čís. 121 Sb. ve veř. právu republiky opory, ježto v používání sporné kaple dosavadním způsobem a v dosavadní míře není církvi katolické se strany města H. aniž koho jiného nijak bráněno; vydáním požadovaného zákazu pak by porušen byl předpis cit. § 122 úst. listiny, dle kterého jest všem obyvatelům republiky čsl. zaručeno právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veř. pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy, čehož v tomto případě není. V uvážení toho nelze v naříkaném opatření města H., jako vlastníka hřbitovní kaple, spatřovati nic nezákonného.
K opětnému rekursu biskupské konsistoře zrušila zsp rozhodnutím z 5. ledna 1923 toto rozhodnutí osp-é a uznala, že obec H., jako majitelka hřbitovní kaple, o niž jde, nebyla oprávněna propůjčiti kapli tu k bohoslužbám čsl. a že církev čsl. potažmo její zástupci nejsou oprávněni kaple té ku svým bohoslužbám používati, nýbrž zdržeti se mají tohoto používání kaple vůbec a nerušiti duchovní správu řím.-katolickou ve výlučném používání kaple a zvonu k bohoslužebním účelům církve řím.-katolické, ježto kaple ta byla svým zakladatelem určena a věnována jakož i fundována účelům církve řím.-katolické a přísluší tudíž disposice k této dle ritu řím.-katolického vysvěcené kapli v ohledu bohoslužebním a rituelním výhradně řím.-katolickým církevním úřadům, na jichž souhlas jest majitelka kaple bezpodmínečně vázána, ježto není oprávněna s kaplí tou bez souhlasu církevních úřadů na úkor věnování zakladatelova disponovati a ji účelům prvotním odnímati.
Proti tomuto rozhodnutí podaly odvolání na žal. úřad jednak rada starších církve čsl. v H., jednak městská rada v H. Nař. rozhodnutím nebylo oběma odvoláním vyhověno z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého. Při tom připoměl žal. úřad, pokud jde o námitku nepříslušnosti admin. úřadů k řešení tohoto sporu, že nejde tu o soukromoprávní rozepři, zakládající se na vlastnickém právu obce ke kapli, neboť toto právo není nikým popíráno, nýbrž o veřejnoprávní omezení téhož vlastnického práva obce určením a užíváním kaple ke kultovým účelům řím.-kat. církve a o vyplývající z toho veřejnoprávní omezení disposičního práva vlastnice, v kteréžto věci rozhodovati přísluší úřadům admin. a nikoliv soudům. — —
V odvolání obce H. přiznává se, že hřbitovní kaple v H. byla určena a také skutečně jí používáno k bohoslužebným účelům církve řím.-kat., s čímž souhlasí také ostatní osah spisů, případně šetření za základ mu sloužící. Vzhledem na to není potřebí tuto okolnost s žádné strany nepopřenou ještě dalším šetřením zjišťovati a odpadá tím opodstatněnost námitky o neúplnosti řízení.
Stížnost obce H. do tohoto rozhodnutí podanou neuznal nss důvodnou z těchto úvah:
1. Pokud stížnost popírá příslušnost úřadů správních k řešení sporu, o němž nopak podle názoru stížnosti jakožto o sporu vlastnickém slušelo by rozhodovati řádným soudům, nelze stížnosti dáti za pravdu.
Otázka, kdo jest vlastníkem zmíněné kaple po případě i zvonku jako příslušenství jejího) není v daném případě na sporu, naopak je knihovním výtahem ve správních spisech uloženým dosvědčeno, že vlastnicí jest obec. Není také na sporu, že toto vlastnické právo není omezeno z některého titulu soukromoprávního jako na př. služebností; naopak jde tu jen o otázku, zda vlastnické disposiční právo obce v příčině kaple té jest nebo není omezeno v tom směru, že disposice s kaplí v ohledu rituelním jest vložena do kompetence příslušného úřadu (orgánu) církevního, takže by disposice vlastníkova s kaplí v ohledu rituelním byla zásahem do úřední kompetence tohoto úřadu církevního.
Jen o této otázce úřady správní rozhodovaly. Tato otázka však není povahy soukromoprávní, naopak jest otázkou práva veřejného (rozsah resp. ochrana úřední pravomoci úřadů církevních), o níž rozhodovati přísluší — jelikož jde o věc státní správy kultové — státním úřadům kultovým, tedy v pořadu instancí: okr. a zem. správě pol. a min. škol. (viz též nálezy nss-u Boh. 3448, 4231 a 4721 adm.). 2. Ani ve věci samé nelze uznati stanovisko stížnosti za správné.
Nss zastává stálou svojí judikaturou (viz zejména nálezy Boh. 1661, 2865 a 2866 adm.) právní názor, že budova některá tím, že vlastník její — ponechávaje sobě svoje právo vlastnické — věnuje ji neomezeně a bezvýhradně k bohoslužebným účelům církve katolické a tím, že příslušný orgán církve katolické věnování to přijme — což se projevuje a provádí rituelním aktem konsekračním — stane se předmětem určeným bohoslužbě katolické, čímž právo disponovati s budovou tou v ohledu bohoslužebném přechází do sféry vnitřních záležitostí církve katolické, které spravovati podle § 14 zákona o zevních poměrech církve katolické ze 7. května 1874 čís. 50 ř. z. přísluší arcibiskupům, biskupům a biskupským vikářům, tedy orgánům vykonávajícím církevní moc úřední, a to podle předpisů církevních, pokud tyto neodporují zákonům státním.
Jest tedy zkoumati, zda uvedené dvě podmínky — věnování se strany vlastníka a konsekrace se strany církve katolické jsou v příčině hřbitovní kaple v H. dány. Pokud jde o konsekraci se strany církve katolické, stížnost ani netvrdí, že by kaple ta nebyla bývala svého času podle ritu katolického vysvěcena, a jde též ze správních spisů, jejichž správnost není stl-em popřena, že tehdejší farář v H. Jan N. byl přípisem biskupské konsistoře v Hradci Králové z 28. srpna 1857 zmocněn, aby kapli dle ritu římského benedikoval, stejně jako není stížností popřeno, že kaple bylo vždy užíváno k rituelním úkonům katolickým.
Pokud pak jde o věnování kaple té se strany vlastníka, má stížnost ovšem potud pravdu, že není vykázán žádný zvláštní listinný doklad o formelním věnování kaple té obcí pro účely církve katolické; takovéto formelní listiny však také ani není třeba, poněvadž věnování to mohlo se státi jaké jiným způsobem po případě konkludentními činy. Pro svůj závěr, že obec jako vlastnice kaple ji svého času bez výhrady a omezení věnovala k bohoslužebným úkonům církve katolické, měl žal. úřad resp. stolice nižší dostatečný podklad v obsahu správních spisů, st-lkou nepopřeném, že totiž kaple tato byla — třeba na pozemku obecním — zbudována koncem let 50. minulého století nákladem příslušníka katolické církve Karla H., že 3. října 1857 byl za účasti místního faráře katolického položen základní kámen, že shora uvedeným již přípisem biskupské konsistoře z 28. srpna 1857 bylo provedeno její svěcení, že dále jmenovaný Karel H. roku 1860 založil několik fundací na udržování zvonku v kapli té a na konání katolických rituelních úkonů a zpěvů v kapli; konečně není vůbec na sporu, že kaple té pojmenované jako »kaple Nanebevzetí Panny Marie«, až do oněch opatření zástupců obce, které zavdaly podnět k tomu sporu, bylo užíváno výhradně jen pro bohoslužební úkony církve katolické.
Na těchto faktech nemůže nic měniti ta — žal. úřadem ostatně nepopřená skutečnost, — že obec vykonávala svoje právo vlastnické, že obecní zřízenec — hrobník — měl vždy klíče od kaple a že obec vybírala za zvonění poplatek, když právě stížnost ani netvrdí, že by svého disposičního práva byla užívala někdy dříve jinak než ve prospěch bohoslužebných úkonů církve katolické.
Nelze proto shledati ani nezákonnosti ani vadnosti ve výroku žal. úřadu, a bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4834. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1226-1228.