Č. 4318.

Moučné výrobky: * Zaměstnanci, »kteří bydlí v domácnosti zaměstnavatelově« (§ 4, posl. odst. opatření Stálého výboru z 25. srpna 1920 č. 494 Sb.) jest rozuměti toliko ty zaměstnance, kteří bydlí u zaměstnavatele a nikoliv i takové, kteří bydlí jinde v podnájmu, třeba by jim zaměstnavatel byt ten opatřil a platil.

(Nález ze dne 14. ledna 1925 č. 422).
Věc: Čeněk K. v O. (adv. Dr. Vikt. Kaplan z Prahy) proti ministerstvu pro zásobování lidu (odb. rada In. Vaculík) stran zaměstnavatelských příspěvků k úhradě cen mlýnských výrobků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud uznává st-le povinným platiti zaměstnavatelský příspěvek k úhradě cen mlýnských výrobků ohledně zaměstnanců , zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo uloženo st-li zaplatiti zaměstnavatelský příspěvek k úhradě cen mlýnských výrobků dle opatření Stálého výboru z 25. srpna 1920 č. 494 Sb. za tyto zaměstnance: —
O stížnosti proti tomu podané uvažoval nss:
V řízení správním podal policejní úřad o-cký zprávu toho obsahu, že osoby, uvedené v nař. rozhodnutí, byly u st-le zaměstnány, že požívaly v jeho domácnosti sice plné stravy, že však — kromě B. — nebyly u něho ubytovány.
Žal. úřad opíraje se o toto šetření, dospěl k závěru, že ohledně uvedených osob, včetně B., není dán první z předpokladů, na jehož existenci váže posl. odst. § 4 opatření č. 494/20 osvobození od zaměstnavatelských příspěvků k úhradě cen mlýnských výrobků.
Stížnost vytýká, že šetření nebylo provedeno se všemi osobami přicházejícími v úvahu, obzvláště však bez účasti st-le, čímž bylo znemožněno před vydáním nař. rozhodnutí uvésti věc na pravou míru. Důsledkem toho neodpovídá výsledek konaného šetření skutečnému stavu věci, neboť veškeré osoby ženské, v nař. rozhodnutí uvedené, dále vrátní U. a K. a konečně i někteří z ostatních zaměstnanců mužských bydlili skutečně v domácnosti st-lově. O tomto svém tvrzení produkuje stížnost doklady ohledně některých těchto osob opisem policejní přihlášky.
Stížnost se tudíž po této stránce neobrací proti právnímu stanovisku žal. úřadu, že daný spor jest řešiti dle posl. odst. § 4 opatř. Stál. výb. č. 494/20, nýbrž obírá se toliko skutkovou stránkou sporného případu a může proto nss tyto její výtky posouditi výlučně s hlediska § 6 zák. o ss, t. j. zkoumati, ovšem v mezích stížných bodů, zdali žal. řad dospěl k skutkovému závěru zde potíranému způsobem bezvadným, t. j. v souhlase s obsahem správních spisů na straně jedné a bez podstatného porušení stěžejních zásad řízení správního na straně druhé.
V prvním směru třeba poukázati k tomu, že nař. rozhodnutí, jak již úvodem podotknuto, bylo vydáno, vyjímaje B., v souhlasu se zprávou policejního úřadu o-ckého, podanou o předmětu sporu a založenou ve správních spisech, a že stížnost také nevytýká, že by odporovalo výsledkům konaného šetření. Útok její směřuje proti způsobu, jakým tato zpráva byla získána, totiž že se tak stalo na podkladě řízení neúplného a vadného, jmenovitě proto, že také st-li nebyla poskytnuta příležitost uvésti věc na pravou míru odpovídající skutečnému stavu věci. St-l tu vytýká, že v daném případě byla porušena v jeho neprospěch zásada slyšení stran, všeobecně platná i v řízeni správním, a nutno proto zkoumati, jak dalece jest tato výtka opodstatněna. — Obranu svoji rozvrhuje stížnost na dvě části: V prvé z nich obírá se nař. rozhodnutím, pokud se dotýká jeho býv. zaměstnanců ženských, v druhé pak pokud jde o zaměstnance mužské.
Pokud jde o zaměstnance ženské, tvrdí stížnost nejen, že tyto vesměs, proti obsahu policejní relace, v jeho domácnosti bydlely, nýbrž že jest s to okolnost tu i dokázati, a reprodukuje také alespoň ohledně některých z nich skutečně doklady rázu úředního, potvrzující tyto údaje. Tyto okolnosti zdají se nasvědčovati skutečně domnění, že kdyby žal. úřad byl býval st-li poskytl příležitost v řízení správním skutečnosti nyní uplatňované uvésti na přetřes, že by rozhodnutí jeho bylo bývalo, pokud jde o tyto osoby, vypadlo jinak.
Opomenutí, jehož se tu žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí, dopustil, sluší tudíž kvalifikovati jako podstatnou vadu řízení správního a jest proto postup nss-u, pokud jde o zaměstnankyně , dle § 6 zák o ss odůvodněn.
Pokud jde o zaměstnance mužské, platí totéž, co právě uvedeno, i o vrátném U. Ohledně zaměstnance B. sluší poukázati k tomu, že zpráva policejního úřadu obsahuje sdělení, že u st-le má plnou naturální stravu a byt. Jestliže nař. rozhodnutí přes to vychází ze zjištění, že st-l tomuto zaměstnanci byt ve své domácnosti neposkytoval, jest v odporu s obsahem správních spisů.
Jest proto nař. rozhodnutí i ohledně U. a B. stíženo podstatnými vadami řízení. Ohledně ostatních mužských zaměstnanců lze výtku st-le, že nenáleželi vůbec k jeho živn. podniku a neměli také s jeho domácností ničeho společného, chápati ve dvojím smyslu: buď že nepodléhají vůbec povinnosti pojistné, na jejíž existenci § 4 opatření č. 494/20 placení zaměst- navatelských příspěvků činí závislým, nebo že doznává ohledně nich, že u něho ubytováni nebyli. V poslednějším případě byla by stížnost arciť bezdůvodná, v případě prvém pak nepřípustná dle § 5 zák. o ss, se zřetelem k tomu, že st-l ohledně těchto osob ničeho podobného v řízení adm. netvrdil, ba právě naopak uvedl je v seznamu, přiloženém svému původnímu prohlášení, jako osoby u něho zaměstnané, stravo- vané i bydlící, takže neposkytl žal. úřadu ani příležitosti ani důvodu posouditi předmět sporu se stanoviska teprve nyní ve stížnosti zaujatého.
Pokud jde pak o ostatní zaměstnance mužské, vytýká st-l hromadně, aniž to blíže konkretisoval, že jim poskytoval stravu a byt a že jen někteří z nich noclehovali mimo jeho domácnost prostě proto, že je ve své živnosti ubytovati nemohl a projevuje názor, že má-li někdo býti považován za příslušníka domácnosti, že tu nerozhoduje jedině ta okolnost, kde noclehuje, nýbrž že přichází v úvahu, kde má vše, co pro své zaopatření potřebuje, a kde větší část dne po případě i noci se zdržuje.
Stížnost přehlíží, že poslední odstavec § 4 opatření č. 494/20, jediné tu rozhodný, neoperuje jako ku př. 3. odst. téhož předpisu s pojmem »příslušníků domácnosti«, nýbrž že činí závislým účastenství na výhodě zde normované toliko na současném splnění dvou koordinovaných předpokladů: jednak že zaměstnanci, o něž jde, jsou zaměstnavatelem plně živeni, jednak že v jeho domácnosti bydlí, čemuž nelze rozuměti jinak, než že bydlí u něho.
Tento předpoklad žal. úřad popřel a měl pro toto své zjištění oporu ve spisech správních, jmenovitě relaci policejního úřadu.
Stížnost tuto okolnost nepopírá, právě naopak doznává, že někteří z mužských zaměstnanců, t. j. ti, o které právě nyní jde, u st-le nebydlí, nýbrž že je ubytoval pro nedostatek místa jinde.
Poněvadž dle svrchu podaného výkladu tato okolnost není s to liberovati zaměstnavatele ve smyslu posledního odstavce § 4 cit. opatření od placení zaměstnavatelských příspěvků, není stížnost ani v tomto bodě důvodnou a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

Č.4318. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 215-217.