Č. 4434.

Dávka z přírůstku hodnoty:* Převod stavební parcely již zastavěné za účelem provedení nástavby jest osvobozen od dávky z přírůstku hodnoty dle § 1 č. 4 zák. č. 209 z r. 1920 jenom tehdy, pro vede-li se nástavba na celé dosavadní budově, leč by v celém tomto rozsahu dle stavebního řádu nebyla přípustná.
(Nález ze dne 21. února 1925 č. 3600.)
Věc: Mořic a Berta Sch. v Praze (adv. Dr. Ludv. Engel z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním rozkazem magistrátu hl. města Prahy z 23. května 1921 byla st-lům z převodu domu čp. — v Praze, jejž st-lé smlouvou z 19 ledna 1921 prodali, vyměřena dávka z přírůstku hodnoty 71221 K 56 h, a dávku tu st-lé zaplatili. Podáním z 30. prosince 1922 žádali st-lé u vyměřujícího úřadu o vrácení zaplacené dávky s 5% úroky od 6. července 1921, uplatňujíce nárok na osvobození od dávky z přírůstku hodnoty ve smyslu zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. a zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. Žal. úřad v pořadí instančním rozhodnutím ze 4. října 1923 vyhověl stížnosti toliko částečně, a to potud, aby straně navrácena byla pouze ta kvóta dávky, jež připadá na převod nemovitosti zastavěné, a to bez úroků náhradních.
Rozhodnutí to odůvodněno jest takto: »Stížnosti bylo toliko částečně vyhověti. Nabyvatel neprovedl nástavbu čtvrtého a pátého poschodí na celé nemovitosti, nýbrž pouze na přední části její (dvorní budova zastavěna nebyla). Ježto zákon o stav. ruchu z 30. března 1920 č. 209 Sb. stanoví jako podmínku osvobození převodu od dávky, »aby nemovitosti použito bylo v celém rozsahu k účelům stavebním«, podmínka tato nebyla však v daném případě splněna, nutno konstatovati, že převod nezastavěné části nemovitosti (dvorní budovy) dávce podléhá. Důvod, proč nedošlo k zastavění dvorní budovy (prohlášeni stavebního úřadu z 30. července 1923), není rozhodným pro posouzení otázky, podléhá-li převod zmíněné části nemovitosti dávce z přírůstku hodnoty čili nic. Strana má tudíž nárok na navrácení dávky pouze, pokud byla neprávem zaplacena, t. j. té kvóty dávky, jež připadá na část budovy k účelům stavebním použité«.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto.
Žal. úřad nepopírá, že v daném případě, v němž jde o nástavbu, není v zásadě vyloučeno použíti ustanovení § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., nebere také v pochybnost správnost tvrzení st-lů, osvědčeného potvrzením stavebního úřadu z 30. července 1923, že nástavba byla provedena dle schváleného projektu v celém rozsahu, že za nástavbu nad dvorní budovou nebylo žádáno, proto že ani povolena nebyla a že by to (povolení stavby) místní poměry ani nebyly dovolovaly. Žal. úřad stojí však na stanovisku, že jest pro posouzení otázky v tomto případě sporné nerozhodno, z jaké příčiny nedošlo k zastavění dvorní budovy, nýbrž rozhodno jest jediné, zda bylo prodané stavební parcely v celém jejím rozsahu skutečně použito k účelům stavebním.
Zák. č. 209/1920 stanoví v odst. 4 § 1, že převody stav. parcel v letech 1920 a 1921, jichž bude v celé jejich výměře použito k stavbám podle tohoto zákona, nepodléhají dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí. Stavbami podle tohoto zákona jsou, jak plyne z úvodní věty odst. 2, § 1, také nástavby po rozumu § 1 č. 3 zák. z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z., totiž — jak se v cit. právě ustanovení praví — »zvýšení budov, již trvajících, postavením nových pater«. Stanoví-li zákon č. 209/1920 v § 1 č. 4 jako podmínku osvobození od dávky z přírůstku hodnoty, že převedené parcely bylo použito k stavbě podle tohoto zákona v celé její výměře, dlužno ustanovení tomu, jedná-li se o nástavbu, ve spojení s § 1 č. 3 zák. z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. rozuměti tak, že převod parcely, jíž bylo použito k nástavbě, jest osvobozen od dávky z přírůstku hodnoty zásadně toliko tenkráte, když celá budova resp. všechny budovy na převedené parcele již postavené zřízením nových pater budou zvýšeny.
Ale jedno omezení této zásady dlužno připustiti, které se nutně podává z povahy věci. Zákonodárce stanově podmínku, že převedené parcely bude v celé její výměře použito k stavbě podle tohoto zákona, musil zajisté míti při tom také na mysli předpisy stavebního řádu a býti si vědom omezení, kterým s hlediska tohoto řádu zastavění stavebních parcel podléhá a která namnoze zabraňují tomu, aby skutečně celá parcela byla zastavěna. Jinak došlo by se k závěru zajisté naprosto neuspokojivému, že buď vědomě položil podmínku se stanoviska platného právního stavu nesplnitelnou, anebo že osvobození od dávky nechtěl koncedovati v těch daleko nejpočtenějších případech, kde zastavění převedené stavební parcely v celé její výměře podle stav. řádu není přípustno.
Tyto úvahy vedou k závěru, že slova »v celé jejich výměře« dlužno vyložiti jako »v celé jejich výměře podle stav. řádu přípustné«, jak to také pozdější zákon z 21. prosince 1922 č. 403 výslovně praví. Aplikuje-li se výsledek tento na nástavby, podává se z toho, že osvobození od dávky je sice zásadně podmíněno tím, že celá budova resp. všechny budovy na převedené parcele již postavené budou zřízením nových pater zvýšeny, že však osvobození tomu na závadu není, jestliže vzhledem k předpisům stav. řádu provedení nástavby v celém tomto rozsahu není přípustno a nebylo povoleno.
Žal. úřad vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru, že rozhoduje jedině faktum, bylo-li převedené parcely skutečně v celém jejím rozsahu k stavbě použito, a že, nestalo se tak, jest osvobození vyloučeno v každém případě, bez ohledu na to, z jaké příčiny k takovému plnému zastavění nedošlo. Názor ten dle toho, co svrchu řečeno, pokud plnému zastavění překážely předpisy řádu stav., není správný. Strana v adm. řízení tvrdila, že provedení nástavby na celém rozsahu budov již stávajících vzhledem k předpisům stav. řádu nebylo by přípustno. Žal. úřad důsledkem svého mylného právního názoru na toto tvrzení nebral zřetele a nezkoumal, zda nemožnost, provésti nástavbu v celém rozsahu, byla podle stav. řádu skutečně dána a ovšem i prokázána. Vzhledem k tomu bylo nař. rozhodnutí, pokud popírá nárok st-lů na vrácení dávky, podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 4434. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 441-443.