Č. 4810.

Učitelstvo: Žádá-li učitel veřejné školy národní v Čechách mající nárok na výslužné (a contr. odbytného) za platnosti zákona z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. z důvodů zdravotních za sproštění služby učitelské a za odbytné, podotýkaje při tom, že »případnému odbytnému dává přednost před výslužným«, jest v tom spatřoval vzdání se nároku na výslužné, které, bylo-li úřadem pravoplatně přijato, nemůže učitelem býti odvoláno.
(Nález ze dne 20. června 1925 č. 1740.)
Věc: Hermína Sch.-F. v T. (adv. Dr. B. Mautner v Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím zšr-y v Praze z 29. října 1908 byla st-lka k vlastní žádosti přeložena na trvalý odpočinek a bylo jí s přivolením zv-u na místo jí náležejícího výslužného 40% posledního ročního služného povoleno jednou pro vždy odbytné ve dvojnásobné výši tohoto služného 2800 K.
Podáním ze 24. května 1920 zažádala st-lka za dodatečné přiznání 2. zvýšení služného, za dodatečné jmenování učitelkou 1. třídy ad personam, za poukaz zvýšených takto požitků za měsíce prosinec 1907 a leden 1908 a za přeměnu nezákonitého odbytného v zákonité výslužné.
Zšr v Praze rozhodnutím ze 14. března 1923 jmenovala st-lku dodatečně na základě § 20 odst. 4 zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. učitelkou I. třídy s nárokem na výslužné ročních 1600 K s účinností od 13. listopadu 1907 a poukázala jí nové požitky místo dřívějších na dobu od 13. listopadu 1907 do 31. ledna 1908; zároveň vyslovila zšr, že tím nemění se nic na jejím pravoplatném zproštění služby dnem 31. ledna 1908. Mimo to přiznala zšr st-lce druhé zvýšení služného ročních 200 K od 1. prosince a poukázala jí příslušný doplatek. Konečně upravila zšr odbytné jí svého času poukázané částkou 2800 K na částku 4000 K a rozdíl 1200 K jí poukázala k výplatě. Naproti tomu nevyhověla zšr její žádosti za přeměnu odbytného na pravidelnou pensi, jelikož odbytné bylo st-lce přiznáno místo výslužného k výslovné její žádosti, a st-lka tím, že žádala za odbytné, vzdala se výslužného.
Proti tomuto poslednímu výroku podala st-lka rekurs, který byl nař. rozhodnutím zamítnut jako neodůvodněný, ježto výnos zšr-y z 29. října 1908, kterým st-lce bylo k její žádosti poukázáno odbytné na místo výslužného, nabyl právní moci a nelze na něm ničeho měniti bez porušení práv třetích osob.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad zamítl rekurs st-lčin s poukazem na právní moc výnosu zšr-y z 29. října 1908. Nss může proto jenom zkoumati, zda tento výrok jest po zákonu.
Aby bylo lze najisto postaviti, zda předmětem výnosu zšr-y z 29. října 1908 a nař. rozhodnutí resp. zamítavé části rozhodnutí zšr-y ze 14. března 1923 jest »eadem res inter easdem partes«, nutno nejprve zjistiti, o čem oním prvým výnosem zšr-y z r. 1908 bylo rozhodnuto.
Podnětem k vydání onoho výnosu bylo podání st-lky de pres. 10. ledna 1908. V tomto podání uvedla st-lka, že od tří let churaví na ischias; poněvadž neduh ten je zdlouhavý a učitelské povolání léčení jeho neprospívá, žádala za sproštění služby učitelské koncem ledna 1908 a za odbytné. K odůvodněni dále uvedla, že podle lékařského vysvědčení školní služba zdraví neprospívá a že slouží nepřetržitě od r. 1895 v zatímní a od roku 1898 v definitivní vlastnosti; poněvadž případnému odbytnému dává přednost před výslužným, prosí o prvnější.
V uvedené době byly zaopatřovací nároky učitelstva národních škol v Čechách upraveny zákonem z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. ve znění zákonů pozdějších, zejména zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z, Podle §u 50 tohoto zákona měly »všechny definitivně ustanovené osoby učitelské« .. »nárok na výslužné«; pro vyměření výslužného byla podle §u 55 »vpočítatelna doba služební, po kterou osoba učitelská po odbyté učitelské způsobilosti působila bez přerušení při některé škole veřejné«; podle §u 58 pak měly osoby učitelské, které byly dány na odpočinek po dokonaném desátém vpočítatelném roce služebním nárok na výslužné, činící po 10 letech 40% a za každý další rok služební 2% posledních vpočítatelných důchodů, kdežto podle §u 57 osoby učitelské, které ještě nedokonaly desetileté vpočítatelné služ. doby, obdržely jednou pro vždy odbytné, a to při služ. době do 5 roků jednoroční, při služ. době od 5 do 10 roků dvouroční částkou služného.
Tohoto zákonného stavu musela si st-lka býti vědoma, pokud se týče nutno znalost tu předpokládati. Musila si tedy st-lka býti vědoma toho, že učitel může vzhledem k délce své služ. doby míti nárok buď na odbytné, anebo na výslužné. Podala-li přes to žádost shora uvedenou, nemohl úřad jí rozuměti jinak, než že st-lka nežádá za odbytné snad jen proto, že míní, že jí nárok na pensi nepřísluší, nýbrž, že — proprohlašujíc výslovně, že dává odbytnému přednost před výslužným, rozhodla se pro odbytné, jsouc si toho vědoma, že jí jinak ze zákona přísluší nárok na výslužné. Právem proto úřad v tomto podání — třebas se st-lka nároku na výslužné výslovně nevzdala — spatřoval projev její vůle, že raději než výslužné volí odbytné a že za odbytné vzdává se nároku na výslužné. Proto také zšr vyřídila podání ono tak, že v dohodě se zv-em na žádost tu přistoupila a »překládajíc st-lku k vlastní žádosti na trvalý odpočinek« povolila jí s přivolením platitele »na místo jí náležejícího výslužného jednou pro vždy odbytné«.
Za tohoto stavu věci nelze tento akt vykládati jinak, než že zaopatřovací nároky st-lky byly dohodou zúčastněných činitelů (st-lky, platitele a příslušného úřadu) upraveny uvedeným způsobem, čímž — když st-lka úpravou tou se spokojila a opravného prostředku proti onomu rozhodnutí zšr-y nepodala, — utvořena byla jak vůči ní tak i vůči platiteli res judicata o tom, že st-lce místo výslužného poskytuje se odbytné. Přijetím odbytného byl tedy nárok st-lčin na zaopatřovací požitky pravoplatně zkonsumován.
Proti tomu nelze snad dovolávati se toho, že nároky učitelů veřejných škol národních na zaopatřovací požitky jsou zákonem upraveny nejen v zájmu jednotlivého učitele, nýbrž též v zájmu veřejném s toho hlediska, aby učitel požívaje nároku na zaopatřovací požitky mohl nerušené věnovati se svému povolání, že nároky ty jsou tedy upraveny předpisy kogentními a že proto nemůže se jednotlivý učitel o své újmě pravoplatně zaopatřovacích požitků vzdáti; neboť v daném případě se st-lka nevzdala zaopatřovacích požitků vůbec, nýbrž volila jen místo jednoho způsobu zaopatření — trvalé pense — způsob druhý — odbytné, kterýžto způsob sice podle předpisu zákona v jejím případě přímo předvídán nebyl, proti jehož povolení však k žádosti oprávněné osoby a se souhlasem všech zúčastněných zákonných překážek rovněž nebylo.
Změna takto utvořeného stavu byla by tedy mohla později nastati toliko buď opět dohodou všech zúčastněných anebo povolením obnovy řízení. Dohoda toho druhu docílena nebyla. Obnova řízení pak byla by mohla nastati toliko, kdyby se byly dodatečně vyskytly nové skutkové okolnosti, které — ač v době onoho rozhodnutí už zde byly — nemohly st-lkou býti uplatněny anebo kdyby změnou právního stavu byl st-lce vznikl nový nárok na trvalé výslužné bez ohledu na to, že někdejší její nárok na zaopatřovací požitky byl konsumován pravoplatným povolením odbytného.
St-lkou nebyly však ani produkovány nové skutečnosti uvedeného druhu ani nenastala změna v právním stavu způsobu právě zmíněného. Neboť okolnosti uváděné st-lkou v podání z 24. května 1920 resp. v rekursu, o němž nař. rozhodnutím bylo rozhodnuto, mohly snad míti vliv m otázku výše pensijních požitků po případě odbytného, nikoliv však na věc již pravoplatně upravenou, že totiž st-lce k její výslovné žádosti místo výslužného bylo poskytnuto odbytné.
Stejně nenastalo ani reaktivování st-lky, které by pro ni zakládalo po případě nový nárok na nové požitky zaopatřovací, ani nebyl nový nárok takový stanoven pozdějším zákonem.
Když tedy st-lka podáním z 24. května 1920 vznesla na zšr-u znovu domnělý nárok na trvalou pensi, vznesla tím nárok z téhož služ. poměru a téže povahy, jak o něm již pravoplatně bylo rozhodnuto výnosem zšr-y z 29. října 1908, a byla tedy v tomto směru předmětem rozhodování školských úřadů v roce 1923 eadem res jako v roce 1908. Že pak jde tu také o »easdem partes« (tytéž strany) není vůbec pochybno. Proto důvodně provedla sice zšr citovaným rozhodnutím ze 14. března 1923 dodatečně zpětné jmenování st-lky učitelkou 1. třídy a přiznala jí dodatečně za příslušnou dobu zvýšení tehdejších požitků jakož i z toho resultující zvýšení odbytného, odmítla však žádost za přeměnu sjednaného odbytného ve výslužné, a právem také žal. úřad zamítl rekurs st-lky s odvoláním na právní moc tehdy sjednané úpravy. Námitky, které stížnost proti tomu vznáší, nelze uznati důvodnými: I. Tvrdí-li stížnost, že st-lka svého času žádala za odbytné omylem, myslíc, že ještě neměla 10 započítatelných roků a tudíž, že ještě neměla nároku na pensi, odporuje tvrzení toto shora uvedenému obsahu podání st-lčina de pres. 10. ledna 1908, kde výslovně žádala za odbytné, dávajíc jemu přednost před výslužným, takže zřejmě také již tehdy vycházela z toho, že nárok na výslužné má. Ostatně jí nárok ten v dekretu implicite byl přiznán a dáno jí odbytné na místo jí náležejícího výslužného, takže nemůže st-lka teprve nyní tvrditi, že se nalézala v omylu co do své posice právní.
2. Stejně odporuje shora vyloženému obsahu podání de pres. 10. ledna 1908 tvrzení stížnosti, že se st-lka stálé pense nikdy nevzdala, neboť třebas ono podání výslovný výrok takový neobsahuje, tedy leží — jak již shora uvedeno — takovéto vzdání se přece v tom, že st-lka výslovně prohlásila, že dává odbytnému přednost před výslužným a že žádá o prvnější.
3. Pokud pak stížnost poukazuje na to, že nároky veřejnoprávní se nepromlčují, tedy stačí na to poukázati, že žal. úřad promlčení st-lčina nároku na pensi vůbec netvrdí, nýbrž toliko — a to jak shora provedeno důvodně — odkazuje na právní moc rozhodnutí z roku 1908, čímž implicite tvrdí, že st-lčin někdejší a výslovně uznávaný nárok na pensi byl konsumován povolením a přijetím jí žádaného odbytného.
4. Pokud konečně stížnost poukazuje na změny v právním postavení st-lky nastalé na základě její žádosti z 24. května 1920 a rozhodnutím zšr-y ze 14. března 1923, tedy podává se bezdůvodnost těchto výtek stížnosti z toho, co řečeno již shora o nedostatku podkladu pro obnovu řízení.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4810. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1176-1179.