Č. 4794.

Společnosti s ručením obmezeným: O zrušení tuzemské pobočky společnosti s r. o., která se převratem stala cizozemskou.
(Nález ze dne 15. června 1925 č. 15 779/24.)
Věc: Firma »Schönbrunner Seidenweberei, Gesellschaft m. b. H.« ve Vídni proti ministerstvu vnitra stran zrušení tuzemské pobočky a stran odkladného účinku stížnosti na nss.
Výrok: Nař. rozhodnut í ze dne 13. března a 2. května 1924 se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Stěžující si firma se sídlem ve Vídni zřídila v r. 1913 vedlejší závod v J.; závod ten byl dne 20. října 1913 pod běžným číslem 21 zapsán do obchodního rejstříku krajského soudu v Chrudimi. Z jednatelů společnosti zůstal po převratu jediný v čsl. republice, a to Rudolf B., obchodník v M.
Když po nějakém čase i tento jednatel se z republiky čsl. vystěhoval, vyzval krajský soud v Chrudimi, k návrhu finanční prokuratury v Praze usnesením z 22. června 1923 společnost, aby do dne 1. srpna 1923 opověděla jednatele mající bydliště v území republiky, jinak že bude po marném uplynutí lhůty z rejstříku vymazána. Usnesení toto dal soud doručiti Dru H., advokátu ve S.
Když společnost během stanovené lhůty vyzvání tomu nevyhověla, povolil jednak krajský soud v Chrudimi usnesením z 11. září 1923 výmaz závodu této společnosti v J., jako odštěpného závodu, jednak zsp v Praze — jíž zpráva o tom podána — vyslovila výnosem ze 14. září 1923 ve smyslu § 113 zák. ze 6. března 1906 č. 58 ř. z. zrušení tuzemské pobočky jmenované společnosti v J., ježto všichni jednatelé firmy dlí mimo hranice republiky a firma přes vyzvání krajského soudu v Chrudimi nové jednatele, mající bydliště v území republiky čsl., neustanovila. Současně také prohlásila zsp, že případnému odvolání nepřiznává se ve smyslu § 86 odkládací účinek.
Nař. rozhodnutím z 13. března 1924 nebylo odvolání z rozhodnutí zsp-é vyhověno z jeho důvodů.
Mezi tím vrchní zemský soud v Praze rozhodnutím z 5. března 1924 rekursu proti shora uvedenému usnesení krajského soudu v Chrudimi z 11. září 1923 vyhověl a usnesení to změnil v ten rozum, že návrh české finanční prokuratury v Praze na výmaz shora uvedeného odštěpného závodu v obchodním rejstříku se zamítá. Na základě tohoto rozhodnutí domáhala se pak st-lka obnovy řízení, její žádost pak vyřídilo min. vnitra nař. rozhodnutím z 2. května 1924 tohoto znění: »Ze správních spisů jest patrno, že v daném případě jde o pobočný závod cizozemské společnosti s r. o. ve smyslu §u 107 a násl. ze 6. března 1906 č. 58 ř. z., a nikoli snad o pobočný závod podle §§ 59 a 60 téhož zák. Tvrzení společnosti, že správní úřad neměl důvodu použíti v daném případě předpisu §u 113 shora cit. zák., jenž předpokládá řádnou formální výzvu soudu, které prý tu však nebylo, jest bezpodstatné, neboť z přípisu krajského soudu v Chrudimi ze 6. září 1923, jest patrno, že výzva §em 113 odst. 1 bod 2 cit. zák. předpokládaná se stala, že však výzvy té nebylo se strany společnosti vůbec dbáno. A právě tato renitence se strany společnosti byla podkladem řízení správních úřadů. Bylo-li usnesení rejstříkového soudu rekursním soudem zrušeno resp. změněno pro vady řízení a uloženo prvnějšímu provésti řízení nové, nemůže míti tato okolnost přímého vlivu na zcela neodvislá řízení úřadů správních, zejména nepřísluší soudu přezkoumávati, zda rozhodnutí první správní instance bylo řádně doručeno a zda je lze pokládati za pravoplatné. Se zřetelem k uvedenému není důvodů, aby zdejší úřad měnil své rozhodnutí ze 13. března 1924, resp. rozhodnutí zsp-é ze 14. září 1923.«
Konečně zamítlo žal. ministerstvo rozhodnutím z 30. června 1924 žádost st-lčinu za přiznání odkladného účinku stížnosti její, podané na nss do shora uvedeného rozhodnutí z 13. března 1924.
O stížnostech do všech těchto tří rozhodnutí min. vnitra podaných uvážil nss takto:
Zákon ze 6. března 1906 č. 58 ř. z. o společnostech s ručením obmezeným předpisy zcela určitými rozděluje kompetenci stran těchto společností mezi soudy a úřady správní. Tak zejména v hlavě 3. přesně rozlišuje případy, kdy společnost zaniká nařízením správního úřadu a kdy usnesením obchodního soudu, vypočítávaje v § 86, kdy správní úřad může naříditi zrušení společnosti s r. o., v § 87 pak, kdy má býti zrušena k návrhu finanční prokuratury obchodním soudem. V § 113 (Hlava 6) jest ustanovení, že tuzemské závody cizozemské společnosti mohou býti zrušeny šetříc obdobně § 86. Dále pak se v tomto § stanoví, kdy politický úřad zemský může zrušení kromě toho naříditi.
Pod č. 2 — na něž se žal. ministerstvo odvolávalo — jest tu jako případ, kdy zrušení tuzemského závodu cizozemské společnosti zemským úřadem politickým jest přípustno, uvedeno: »neexistuje-li již zřízené pro tuzemsko zastupitelstvo a nezřídí-li se znova ve 3 měsících, když byla společnost obchodním soudem k tomu vyzvána«.
Předpokladem, aby zem. úřad pol. oprávnění tímto předpisem mu přikázaného mohl použíti, jest především právní existence takového »tuzemského závodu«. Tuzemský závod cizozemské společnosti může však podle § 107 provozovati obchody, jen když cizozemská společnost prve si vymohla zápis závodu do obchodního rejstříku u obchodního soudu, určeného sídlem závodu. Dokud takový zápis proveden nebyl, tuzemský závod cizozemské společnosti ve smyslu 6. hlavy zákona o společnostech s r. o. po právu neexistuje.
Závod, na nějž se nař. rozhodnutí vztahují, zřízen byl v r. 1913 jako vedlejší závod společnosti vídeňské, za tehdejšího stavu právního tuzemské, a byl jako takový ve smyslu §§ 59 a násl. do obchodního rejstříku zapsán. Státním převratem z roku 1918 stala se však vídeňská společnost společností cizozemskou v poměru k státu čsl. a závod v f. tak fakticky pozbyl povahy vedlejšího závodu tuzemské společnosti. Zápis provedený podle § 59 nemůže býti o sobě základem právní existence tuzemského závodu společnosti cizozemské, jak vyplývá již z toho, že zápis takovéhoto závodu jest vázán na zvláštní podmínky (§ 108). Z předložených spisů a z usnesení vrchního zemského soudu z 5. března 1924, jehož se stížnost dovolává, jest zřejmo, že závod stěžující si společnosti v J. jako tuzemský závod cizozemské společnosti po rozumu § 107 zák. o spol. s r. o. do obchodního rejstříku zapsán nebyl. Závod takový tedy po právu neexistuje a nemůže tudíž ani býti předmětem opatření podle § 113 zákona o spol. s r. o., zem. správě pol. vyhrazeného. Jestliže zsp přes to opatření takové vydala, a žal. úřad opatření to stěžující si společností v odpor vzaté nař. rozhodnutími z 13. března a z 2. května 1924 v platnosti zachoval, jsou tato obě rozhodnutí založena na nesprávném použití zákona a byla proto zrušena podle § 7 zák. o ss.
K tomu jest podotknouti, že nss, jehož úkolem jest toliko přezkoumávati zákonitost a formelní správnost nař. rozhodnutí, neměl podnětu zabývati se otázkou, zdali snad úřady správní byly oprávněny v daném případě na jiném podkladě právním, než na základě § 113 zák. o spol. s r. o. proti stěžující si společnosti zakročiti.
Ježto pak zrušením rozhodnutí z 13. března 1924 a z 2. května 1924 st-lka uspokojena byla ve věci samé, neměl již nss důvodu zabývati se také ještě stížností do rozhodnutí z 30. června 1924, jímž žádost za přiznání odkladného účinku stížnosti podané do rozhodnutí z 13. března 1924 byla zamítnuta.

Citace:

č. 4794. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1138-1140.