Č. 4472.

Pozemková reforma (Slovensko): * Státní pozemkový úřad nemůže odepříti souhlas k prenotaci směnečných pohledávek na zabraném statku dle § 7 zák. záb. jediné proto, že by se udělením souhlasu knihovní stav komplikoval.
(Nález ze dne 4. března 1925 č. 4405.)
Věc: Max P. v Bratislavě proti státnímu pozemkovému úřadu o prenotaci zástavního práva na zabrané nemovitosti.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l požádal okresní soud v Pezinku za povolení prenotace exekučního zástavního práva pro pohledávku 350 000 Kč na pozemkovém majetku připsaném knihovně Dru. Mořici P. Obvodová úřadovna, jíž žádost vzhledem k tomu, že jde o majetek státem zabraný, byla postoupena, rozhodla, že neuděluje žádaného souhlasu ke vkladu zástavního práva, ježto neuznává vlastnického práva Dra Mořice P. na pozemky, na něž zástavní právo má býti vloženo.
Proti tomu podal st-l odvolání k stpú-u namítaje, že obvodová úřadovna překročila meze své působnosti, jestliže vyslovila, že exekutu nepřísluší vlastnické právo na nemovitosti, o něž se jedná, ježto o tom, je—li jmenovaný vlastníkem či není, přísluší rozhodovati soudu. St-l však nežádal ani za vklad zástavního práva a také netvrdil, že exekut je vlastníkem dotčených nemovitostí, nýbrž žádal za prenotaci zástavního práva pro ten případ, že exekut vlastníkem oněch nemovitostí se stane. Prenotace taková je se zřetelem na § 74 pozemkoknižního nařízení přípustná.
Stpú nař. rozhodnutím zamítl rekurs st-lův a odůvodnil své rozhodnutí takto:
»Stížnost vytýká nař. rozhodnutí, že obvodová úřadovna nebyla příslušnou rozhodovati o tom, patří-li vlastnické právo dlužníku či nikoliv. Leč rozhodnutí to nelze chápati s hlediska občanskoprávního, nýbrž se stanoviska zákonů o pozemkové reformě, zejména § 7 zák. záb. Nálezem nss-u ze ... bylo rozhodnuto, že pozůstalost po Janu P., kterou si dědicové bez svolení stpú-u mezi sebe rozdělili, zůstala na dále ve společném vlastnictví všech spoludědiců dohodnuvších se o rozdělení pozůstalosti. Poněvadž dohoda tato nemá vůči státu právních účinků, nejsou nemovitosti zapsané ve vložce č. 176 kat. obce Č. vlastnictvím Dra. Mořice P., jemuž jsou připsány, nýbrž patří mu jen jistou dosud blíže neurčenou ideální částí, takže knihovní stav nesrovnává se se stavem skutečným. Žádost st-lova není omezena jen na ideální část, jež má připadnouti exekutu, nýbrž činí spravení záznamu zástavního práva závislým na tom, že celá vložka přejde do vlastnictví exekuta, což však odporuje skutečnému stavu vlastnického práva k zmíněným nemovitostem. Za těchto okolností nemohl stpú svoliti k záznamu zástavního práva, jelikož by se tím knihovní stav komplikoval a provedení knihovního pořádku, již tak dosti obtížné, ještě na škodu pozemkové reformy by se stížilo. Mohl by tedy stpú ve shodě se stavem skutečným povoliti žádanou pretonaci zástavního práva jen tehdy, kdyby žádost exekventova se omezila na ideální část nemovitostí v uvedené vložce exekutovi příslušející.«
Proti tomuto rozhodnutí podává exekvent stížnost, o níž uvážil soud takto:
Nař. rozhodnutí je svým obsahem odepřením souhlasu k pretonaci zástavního práva na zabraných nemovitostech ve smyslu § 7 zák. záb. Stížnost bére toto rozhodnutí v odpor pouze v tom směru, že z důvodů v něm uvedených nemůže stpú odpírati souhlas dle § 7 zák. záb. Nss v četných svých nálezech vyslovil, že předpisem § 7 zák. záb. má býti zabráněno, aby provádění pozemkové reformy nebylo mařeno nebo stěžováno právními jednáními v § tom uvedenými. Za tím účelem váže zákon účinnost resp. platnost těchto jednání na souhlas stpú-u, jenž může souhlas ten jen tehdy odepříti, kdyby dotčené právní jednání cílům pozemkové reformy se příčilo. V daném případě odepřel úřad souhlas proto, že by se knihovní stav (patrně stav pasiv) komplikoval, kdyby proveden byl záznam práva zástavního na nemovitostech, jež nejsou v nerozdílném vlastnictví dlužníka, nýbrž pouze v jeho spoluvlastnictví, aniž by záznam ten omezen byl na určitou ideální část těchto nemovitostí. Dle toho, co svrchu bylo řečeno, mohl by úřad z tohoto důvodu odepříti souhlas jediné tehdy, kdyby okolnost, že se knihovní stav činí zápisem složitějším, buď vůbec mařila neb aspoň stěžovala provedení pozemkové reformy t. j. kdyby právě zápisem nastalá složitost knihovního stavu bránila úřadu, aby uskutečnil pozemkovou reformu v tom rozsahu a v tom způsobu, jak by to učiniti mohl bez zmíněného zápisu. Stpú sám neuvedl ničeho, z čeho by se dalo souditi, že zmíněná prenotace bude mu skutečně překážeti v provádění pozemkové reformy, sama o sobě pak prenotace taková překážkou v provádění pozemkové reformy není. Vždyť pretonace byla žádána výslovně s obmezením § 74 pozemkoknižního nař. z r. 1855, tudíž že se má vztahovati jen na onen díl knih. těla (ideální neb fysický), který bude dlužníku dědicky odevzdán, že se stane bez újmy nároků, jež se objeví při projednání pozůstalosti a že bude míti účinek až od doby odevzdání pozůstalosti. Tím bude odstraněno vše, co se nař. rozhodnutí zdá býti překážkou pro žádané schválení. Není tedy náhled žal. úřadu, že by se schválením prenotace stal knih. stav zabraného majetku složitějším, v zákonu odůvodněn. Avšak i kdyby tomu tak bylo, neopravňovalo by to úřad k odepření onoho souhlasu, jak již bylo vyloženo.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 4472. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 523-525.