Č. 4433.

Učitelstvo. — Státní zaměstnanci: Překročení 60. roku věku stačí samo o sobě k pensionování z moci úřední státního učitele podléhajícího služ. pragmatice z r. 1917, který má již zákonný nárok na plné výslužné.
(Nález ze dne 21. února 1925 č. 3585.)
Věc: Jaroslav K. v B. proti vládě Československé republiky stran pensionování z úřední moci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. škol. výnosem z 31. července 1922 oznámilo presidiu mor. zšr-y úmysl, dáti stěžujícího si profesora ... na trvalý odpočinek, a uvedlo jakožto důvody,
1. že jest mu již 60 roků a má nárok na plné výslužné, i
2. že nebylo by možno vzhledem k veřejnému mínění očekávati od něho úspěšnou činnost na kterémkoli ústavu brněnském, pro některé stránky jeho činnosti, zejména z doby válečné.
Přihlížejíc k tomu, a sdělujíc uvedené důvody dále, nařídilo presidium zšr-y výnosem z 25. srpna 1922 zahájiti se st-lem jednání za účelem přeložení na trvalý odpočinek podle § 88 zák. z 28. července 1917 č. 319 ř. z., neboť st-l vyhovuje podmínkám druhé části druhého odst. § 86 tohoto zák.
Proti tomuto výnosu, doručenému jemu dne 30. srpna 1922 s poučením, že má podle § 88 cit. zák. právo podati proti rozhodnutí do 14 dnů své námitky, podal st-l dne 12. září 1922 k min. škol. rozklad, směřující jen proti pensionovacímu důvodu, svrchu pod 1. uvedenému a vytýkající jeho naprosto neurčitou formulaci.
Tento rozklad zamítlo min. škol. výnosem z 29. března 1923, ježto neobsahuje námitek proti důvodům uvedeným v min. výn. z 31. července 1922, zejména nikoli proti důvodům sub 1., které postačí úplně podle § 86 zák. č. 319/1917 ř. z. pro přeložení na trvalý odpočinek. St-l nechť okamžitě předloží všechny dokumenty, potřebné k provedení přeložení na trvalý odpočinek z moci úřední.
St-l žádosti za pensionování nepodal a dokumentů nepředložil, nýbrž stěžoval si do výnosu posléze uvedeného k nss.
Když nss usnesením z 2. června 1923 č. j. 9348/23 tuto stížnost podle §§21 a 2 zák. o ss odmítl pro nepřípustnost, usnesla se ministerská rada ve schůzi z 11. října 1923 st-le přeložiti na trvalý odpočinek podle návrhu předkládaného min. škol., ježto st-l jest starší 60 let a má nárok na plnou výměru výslužného a vzhledem k tomu, že řízení po rozumu § 88 služ. pragm. učitelské bylo provedeno.
Po té min. škol. dodalo st-li výnos z 25. října 1923, který zní: »Vláda republiky čsl. dala Vás usnesením z 11. října 1923 na trvalý odpočinek s odpočinkovými požitky podle zákona Vám příslušícími...«.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost k nss podaná, o níž nss uvážil:
Podle vytčeného skutkového základu nemůže býti sporu o tom, že byl st-l pensionován z důvodu druhé části druhého odstavce § 86 zák. č. 319/1917 o služebním poměru učitelstva stát. středních a nižších učilišť (služ. pragmatiky učitelů), totiž z důvodu, že překročil 60. rok života a nabyl zákonného nároku na úplné výslužné. Stížnost stojí na stanovisku, že st-lovo pensionování stalo se i z důvodu neschopnosti k zastávání úřadu (prvá část druhého odstavce cit. § 86), avšak není mezi stranami sporu o tom, že při nejmenším pensionování stalo se také z důvodu, že st-l překročil 60. rok života a nabyl zákonného nároku na úplné výslužné. Že při daném stavu věcí z nař. výroku zřejmě nevychází, ze kterého z obou svrchu uvedených důvodů byl st-l pensionován, jest zajisté vadou řízení, in concreto však nikoli podstatnou, neboť stížnost brojí proti nezákonitosti obou těchto důvodů, takže nemůže býti řeči o nějaké procesní újmě, která z nejasnosti odůvodnění by byla vzešla st-li.
Po této posléze zmíněné stránce obsahuje stížnost jediný stížný bod, namítajíc, že sama sebou okolnost překročení 60. roku života — že st-l takového věku nedosáhl a že nenabyl nároku na úplné výslužné, stížnost netvrdí — nemůže býti dostatečným důvodem úředního přeložení státního učitele na trvalý odpočinek. Stížnost tu jednak z procesní normy prvého odst. § 88 služ. pragm. učitelů, jednak z výnosu min. škol. z 20. února 1923, týkajícího se pensionování učitelstva škol národních pro neuspokojivé působení, resp. z tvrzené, prý nutné, obdoby z tohoto výnosu pro pragmatikální státní učitele a pro jejich pensionování z důvodu stáří dovozuje, že se k pensionování státního učitele podle druhé části druhého odstavce svrchu cit. § 86 vyžaduje, aby byl ještě lékařsky konstatován nepříznivý zdravotní stav, jakožto důvod neuspokojivého působení učitelova. Podle názoru nss nelze v tom stížnosti dáti za pravdu, neboť § 86 učitelské služební pragmatiky v druhé části druhého odstavce zcela jasně prohlašuje za sám sebou postačitelný důvod přeložení na trvalý odpočinek fakt, že učitel překročil 60. rok života a nabyl zákonného nároku na úplné výslužné a na tomto zákonném stavu beze vší pochyby nemohl by ničeho změniti pouhý výnos ministerský, i kdyby pro státního pragmatikálního učitele stanovil, že přes jeho 60. rok věku musí ještě býti zjištěna jeho zdravotní nezpůsobnost, aby mohl býti dán do pense. Avšak onen výnos vztahuje se výslovně jen na učitele škol národních a ani o nějaké obdobě z něho na pragmatikální státní učitele nemůže býti řeči, nejdeť o »podobné případy« po rozumu § 7 o. z. o., poněvadž zákonné předpoklady nuceného pesionování státních osob učitelských jsou zcela odlišné od takovýchto předpokladů ve příčině učitelů národních škol, neboť na rozdíl od úpravy ve příčině prvých nespokojuje se § 58 mor. zák. o právních svazcích učitelstva národních škol z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. s pouhým předpokladem dosažení určitého věku, zejména věku 60 let, nýbrž předpokládá, že se učitel národní školy stal nezpůsobilým k plnění povinností své služby, na kterýžto obsah normy cit. § 58 pak se zřejmě připíná disposice výn. st-lem dovolávaného. Stížností dále dovolávaný předpis § 88 učitelské pragmatiky požaduje jen, aby byl učitel při obmýšleném pensionování z úřední moci o tomto úmyslu příslušného činitele zpraven a byly mu oznámeny důvody s doložením, že má toho na vůli, přednésti ve 14 dnech své námitky. Kdyby i bylo přípustno souditi, že tento procesní předpis, obsažený v témž zákoně, jako materielní předpis § 86, může nějak modifikovati smysl § 86, resp. tento smysl autoritativním způsobem vykládati, nemohl by nikdy ani ve znění § 86 shledáván býti skutečný podklad pro domněnku stížnosti, jakoby norma § 88, umožňující straně předchozí vyjádření, byla zbytečnou, kdyby mělo býti pro přípustnost pensionování postačitelným dosažení určitého věku, neboť takové předchozí vyjádření strany mohlo by přec zcela dobře směřovati právě proti předpokladu, že strana tohoto věku ve skutečnosti dosáhla, resp. i proti dalšímu nutnému předpokladu § 86, že již nabyla nároku na úplné výslužné.
Vzhledem k zcela jasné a ničím nezviklané disposici ustanovení druhé části druhého odst. § 86 úřad tedy právem opřel své opatření o nesporný fakt, že st-l překročil již 60. rok života, maje zákonný nárok na plné výslužné, svrchu uvedená námitka stížnosti jest bezdůvodná, a poněvadž tento pensionovací důvod jest podle znění zákona sám sebou postačitelný, nebylo třeba pouštěti se do zkoumání dalších námitek stížnosti, směřujících proti přípustnosti jiného pensionovacího důvodu, t j. důvodu prvé části druhého odstavce § 86, a slušelo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 4433. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 439-441.