Č. 4804.

Dávka z přírůstku hodnoty. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. Odvolání z rozhodnutí okr. správní komise v Čechách podle § 17 pravidel o dávce z přírůstku hodnoty nemovitosti (dodatek 3. k vl. nař. č. 143/22) jest podati u tohoto úřadu. — II. Nezakládá podstatnou vadu řízení, dá-li okr. správ. komise rozhodujíc o odvolání stran dávky z přírůstku hodnoty podle pravidel vyhlášených vl. nař. 143/22 poučení, že z jejího rozhodnutí lze podati odvolání k zem. správní komisi, podá-li strana odvolání u obecního úřadu (nebylo udáno místo podací).
(Nález ze dne 17. června 1925 č. 12 232).
Věc: František D. v L. proti zemskému srávnímu výboru v Praze stran dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok. Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím osk ve V. z 1. srpna 1924 bylo v instančním postupu zamítnuto odvolání st-lovo ze záručního platebního rozkazu, kterým mu jako ručícímu nabyvateli byla předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti z převodu nemovitosti ležící ve V., uskutečněného smlouvou z 8. ledna 1923. Nař. rozhodnutím bylo další odvolání st-lovo zamítnuto jako opožděné, poněvadž stížnost podaná st-lem u měst. úřady ve V. došla osk ve V., kde měla správně býti podána, po uplynutí odvolací lhůty. Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, ježto osk připojila ke svému rozhodnutí nesprávné a neúplné poučení o tom, kde dlužno odvolání podati, takže žal. úřad neměl odvolání odmítnouti jako opožděné, nýbrž zrušiti rozhodnutí osk pro nesprávné poučení o opravných prostředcích.
Soud neshledal stížnost důvodnou.
Pravidla o vybírání dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti, zavedená vlád. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb., kterých jest v tomto případě použíti, když převod, zavdavší příčinu k vyměření dávky, se stal dne 8. ledna 1923, neobsahují žádného ustanovení o tom, kde jest podati odvolání k vyššímu dohlédacímu úřadu, neboť § 19 pravidel praví pouze, že z rozhodnutí bezprostředního úřadu dohlédacího v dalším postupu instancí jest přípustno odvolání k vyššímu dohlédacímu úřadu. Jest proto použíti ustanovení platného všeobecně pro podávání opravných prostředků do rozhodnutí osk, která jest podle § 48 zák. č. 329/21 pověřena funkcí bezprostředního úřadu dohlédacího, totiž ustanovení § 27 zák. o zastupitelstvech okresních ve znění zák. z 25. října 1868 č. 36 z. z., které předpisuje, že jest takováto odvolání podávati ve lhůtě 14denní u okresního výboru.
Uvedená pravidla neobsahují také žádného ustanovení o povinnosti úřadu, připojiti ku svému rozhodnutí poučení o opravných prostředcích, nebyla zejména převzata pro řízení rekursní ustanovení zák. z 19. března 1876 č. 28 ř. z., jak to učinil dřívější dávkový řád z 23. září 1920 č. 545 v § 21.
Platí proto v tomto ohledu pro rozhodnutí osk všeobecná ustanovení platná pro samosprávné úřady vůbec.
Jest sice pravda, že tato ustanovení, pokud jde o Čechy, nevyžadují, aby rozhodnutí samosprávných úřadů byla opatřena poučením o opravných prostředcích, připojí-li však samosprávné úřady svému rozhodnutí takové poučení, plyne ze všeobecných zásad správního řízení, že toto poučení musí býti správné. Tvoří pak podstatnou vadu řízení, když takové nesprávné poučení mohlo zavdati a zavdalo příčinu k tomu, že strana lhůtu k podání opravného prostředku nedodržela.
Rozhodnutí osk obsahovalo toto poučení o opravných prostředcích: »Proti tomuto rozhodnutí může býti ve lhůtě 14denní podáno odvolání k zsk-i.«
Okolnost, že v tomto poučení není udáno místo podací, nýbrž pouze úřad povolaný k rozhodování o odvolání, což pro stranu podávající odvolání má jen podřízený význam, mohla by sice uvésti stranu v omyl, že opravný prostředek jest podati u úřadu posléz uvedeného (viz nález tohoto soudu Boh. 1085 adm.), avšak v daném případě nedal se st-l tímto zněním poučení svésti a nepodal odvolání přímo u zsv-u, nýbrž u měst. úřadu ve V., který ve věci rozhodl jako nižší instance, a který ovšem také nebyl správným místem podacím. Podal-li tedy st-l odvolání na místě nesprávném, nebylo to zaviněno neúplným poučením o opravném prostředku a nebylo tudíž tímto poučením zhoršeno procesní postav ani strany.
Nemohl proto soud shledati, že by nesprávným poučením o opravných prostředcích byla v daném případě způsobena podstatná vada řízení, pro kterou jediné by žal. úřad musil zrušiti rozhodnutí osk pro nesprávné právní poučení.
Podal-li pak st-l odvolání na nesprávném místě, a došlo-li odtud k osk-i, kde mělo býti podáno, po uplynutí odvolací lhůty, což stížnost nepopírá, pak bylo nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem, když odvolání zamítlo jako opožděné; bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4804. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1157-1159.