Č. 4401.

Pozemková reforma: * žádost o schválení smlouvy pachtovní dle § 7 záb. zák., obsahující údaje předepsané v § 4, odst. 1 vl. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb., o níž nabyl stpú vědomost, jest oznámením dle § 4, odst. 1 cit. vl. nař. — II. * Z pouhého jednání o dohodu s vlastníkem velkostatku dle 3. odst. § 4 cit vl. nař. za účasti uchazečů o pacht nemůže stpú vyvozovati, že tím označil vlastníku pachtýře, s nimiž se má dohodnouti, nýbrž jest třeba výslovného označení určitých osob.
(Nález ze dne 11. února 1925 č. 2597).
Věc: Vojtěch Sz., Dr. Pavel Sz. a Julius Sch. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (za zúč. stranu: adv. Dr. Bedř. Židlický z Prahy) o pronájem zabraného statku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 4. října 1923 předložil vlastník velkostatku H. obvodové úřadovně stpú-u v Trenčíně pachtovní smlouvu, již ujednal s Vojtěchem Sz., Drem Pavlem Sz. a Juliem Sch. o pachtu svých dvorů počínajíc dnem 1. listopadu 1923 a žádal společně s pachtýři, aby smlouva ta byla schválena. Obvodová úřadovna předložila podání to stpú-u se žádostí o sdělení, má-li býti o něm jednáno dle vl. nař. č. 74/1923. K příkazu stpú-u z 8. listopadu 1923, aby bylo se stranami i svazem nájemců jednáno o dohodu stran osob pachtýřů, zahájila obvodová úřadovna s těmito všemi účastníky jednání o dohodu dle 3. odst. § 4 cit. vl. nař. V protokolu z 24. listopadu 1923, o jednání tom sepsaném, uvedli st-lé, že smlouva pachtovní byla sepsána na základě ústní dohody ujednané koncem března a začátkem dubna 1923, a žádali pro případ, že by smlouva nebyla schválena, aby byli uznáni stpú-em pachtýři podle § 1 cit. vl. nař. Když k dohodě nedošlo, prohlásil přednosta úřadovny, jednání řídící, že úřad bude pokračovat ve smyslu § 4 cit. vl. nař. tím, že označí vlastníku předepsaný počet pachtýřů.
Výměrem ze 4. ledna 1924 odepřela obvodová úřadovna uděliti st-lům svolení k pachtu shora uvedených dvorů z důvodu, že strany v době platnosti vl. nař. č. 74/1923 místo povinného předchozího ohlášení dle § 4 cit. vl. nař. předložili smlouvu pachtovní ke schválení dle § 7 záb. zák. a jednáním tím ohrozily provedení pozemkové reformy, ježto stpú-u znemožňuje se také vykonávati povinnou péči, uloženou mu § 50 a) náhr. zák. a to, aby pachtýřům tam uvedeným zprostředkován byl pacht na půdě zabrané, avšak dosud nepřevzaté.
Stížnosti st-lů žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl a v důvodech svého rozhodnutí jednak odvolal se na důvody rozhodnutí první stolice, jednak námitky st-lovy zamítl takto:
»Námitka, že smlouva byla uzavřena před vyhlášením vl. nař. č. 74/1923 musila by býti prokázána věrohodnými průvody, aby mohla býti vzata v úvahu, což se se strany st-lovy nestalo. Kromě toho neuváděla strana tuto okolnost v řízení před obvod. úřad. v Trenčíně, která tedy nemohla vůbec námitku tu vzíti v úvahu. K platnosti pachtovní smlouvy o zabraném majetku pozemkovém třeba svolení stpú-u dle § 7 záb. zák., bez něhož smlouva taková jest neplatnou. Jisto jest, že by smlouva pachtovní, uzavřená před vydáním cit. vl. nařízení a schválená stpú-em vylučovala řízení dle uvedených předpisů provádějících § 50 a) náhr. zák. Případu toho zde není, a proto jsou obě strany povinny podvoliti se platným předpisům a ustoupiti od zamýšleného právního jednání. Předložení uzavřené nájemní smlouvy nelze považovati za oznámení dle § 4 cit. nař. a také stpú-em za takové nebylo považováno, což dokazuje trestní oznámení úřadu z 31. října 1923 u okr. soudu v Topolčanech zahájené a dosud neskončené. Předložení nájemní smlouvy stpú-u nelze považovati za oznámení dle cit. nař., ve kterém jasně jest stanoveno, že pronajímatel, který hodlá nově pronajmouti (propachtovati) zabraný zemědělský podnik, jest povinen předem, t. j. dříve než bylo kontrahováno s určitými osobami, oznámiti to stpú-u a ne předložiti uzavřenou nájemní smlouvu, třeba s výhradou schválení stpú-em v řízení dle § 7 zák. záb. Nelze pochybovati o tom, že smlouva byla předložena ke schválení dle § 7 záb. zák., a není tedy předložení smlouvy oznámeními dle cit. vl. nař. Námitku, že stpú neoznačil pronajímateli ve lhůtách stanovených cit. nař. nájemce (pachtýře), dlužno odbýti jako zcela lichou, neboť nájemci ti byli skutečně označeni, jak patrno také z protokolu z 24. listopadu 1923, sepsaného u obvodové úřadovny v Trenčíně za přítomnosti účastníků i uchazečů o nájem jmenovaný.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto: — —
Při ústním líčení vznesl zástupce st-lův námitku inkompetence obvodové úřadovny, která prý není příslušná rozhodovati dle vl. nař. č. 74/23, ježto není kompetenční normy, která by toto rozhodování byla přikázala obvodovým úřadovnám.
Soud neshledal námitku tuto důvodnou. Obvodová úřadovna rozhodovala nikoliv dle vl. nař. č. 74/23, nýbrž podle § 7 záb. zák., k čemuž dle nař. z 23. června 1921 č. 225 Sb. nepochybně jest povolána. Obvodová úřadovna odepřela sice svolení dle § 7 záb. zák. proto, že dle jejího mínění provádění pozemkové reformy bylo ztíženo znemožněním péče o pachtýře dle § 50 a) náhr. zák., ale opírajíc se o tento důvod, nevybočila z mezí své kompetence, neboť její rozhodnutí zůstává odepřením svolení dle § 7 záb. zák.
Písemná stížnost namítá v prvé řadě, že odepření svolení dle § 7 záb. zák. nelze vůbec opírati o nějaké zájmy pozemkové reformy, jimž dostalo se ochrany teprve cit. nař. č. 74/23, poněvadž v daném případě smlouva pachtovní byla uzavřena již před počátkem účinnosti tohoto nařízení.
Námitce této nemohl soud přisvědčiti setrvav při právním názoru vysloveném v nál. Boh. 4137 adm., dle něhož perfekce smlouvy pachtovní jest podmíněna svolením dle § 7 záb. zák. tím spíše, že zřejmou tendencí cit. nař. č. 74/23 jest, aby půdy, která za účinnosti tohoto nařízení má býti propachtována a perfekcí pronájmu neunikla jeho dosahu, použito bylo k účelům §em 50 a) náhr. zk. sledovaným. Jestliže však z dosahu cit. nař. uniká teprve smlouva perfektní (t. j. schválená), pak jest irelevantní, kdy se strany o dosahu smlouvy dohodly.
Ale pak není třeba více se obírati ani formálními námitkami stížnosti, na opačném právním názoru založenými.
Stížnost namítá dále, že ohlašovací povinnosti dle § 4 cit. nař. bylo vyhověno podáním žádosti dle § 7 záb. zák., a že z toho plynou všechny důsledky v § 4 cit. nař. stanovené, t. j. že uplynutím lhůty odst. 3 nabývá vlastník práva volně propachtovati, takže nemůže mu býti svolení dle § 7 záb. zák. odepřeno z důvodu ochrany pachtýřů v § 50 a) náhr. zák. uvedených.
O tom uvážil nss takto:
6. nař. č. 74/23 ukládá ovšem vlastníku povinnost ohlásiti pacht stpú-u. Účelem tohoto ustanovení jest, aby tento úřad nabyl o tom vědomosti a tím příležitosti zabezpečiti pachtýře podle § 50 a) náhr. zák. V daném případě stpú skutečně této vědomosti nabyl a dokonce i příležitosti jemu dané použil, pověřiv výslovně obvodovou úřadovnu v Trenčíně, aby zahájila jednání o dohodu dle odst. 3. § 4 cit. vl. nař. Tím bylo tedy účelu zákona plně dosaženo a nelze klásti váhu na to, zdali podání strany jest označeno jako oznámení dle § 4 nař. č. 74/23 či jako žádost dle § 7 záb. zák., když podání obsahuje všechny údaje, které dle cit. nař. jest ohlásiti.
Jestliže tedy žal. úřad odepřel uděliti svolení proto, že bylo stíženo provedení pozemkové reformy tím, že nebylo šetřeno nař. č. 74/23, jest rozhodnutí to nezákonné. Tím ovšem zůstala nedotčena otázka, která není předmětem sporu, zdali lze v rámci § 7 záb. zák. odepříti svolení z důvodů jiných. Pokud stpú dále uvádí, že, třeba vlastník povinného ohlášení neučinil, přes to přece mu dle § 4 cit. nař. označil pachtýře (což mělo by za následek, že volnost disposiční ve smyslu 3. odst. § 4 vl. nař. jest vyloučena), jest tvrzení to vyvráceno správními spisy, dle nichž nedošlo k formelnímu označení pachtýřů dle odst. 3. § 4. vl. nař., nýbrž jména určitých uchazečů o pacht byla sice v řízení dohodovacím jmenována, jak tomu svědčí protokol o tom dne 24. listopadu 1923 sepsaný, avšak řízení nepřekročilo přes toto stadium dohodovací. To ovšem nemůže míti účinku označení pachtýřů dle 3. odst. § 4 vl. nař. a to tím méně, když budoucí označení takové dle § 4 vl. nař. v protokole výslovně bylo přislíbeno.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4401. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 378-381.