Č. 4706.

Jazykové právo: O jazykovém právu cizích státních příslušníků — věty jako při Boh. 966 a 1968 adm.
(Nález ze dne 16. května 1925 č. 13 137/24.)
Prejudikatura: Boh. 966 a 1968 adm.
Věc: Norbert N. v Terstu proti ministerstvu spravedlnosti stran jazykového práva.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: V právní věci Michala D., obchodníka v Amsterodamu, proti Naumu N., agentu v Terstu, o 1216 hol. zl. 14 cent., vedené u krajského soudu v Litoměřicích, podala žalovaná strana k nejv. soudu v Brně dovolání v jazyku německém. Nejvyšší soud rozhodnutím z 12. června 1923 vrátil dovolání straně s poukazem, aby do čtyř neděl osvědčila, že jest příslušníkem republiky, nebo, není-li s to, aby tak učinila, dovolání podala znovu v jazyku státním a vrácené dovolání připojila. K odůvodnění tohoto výroku uvedl nejv. soud, že podle jaz. zák. č. 122/1920 mohou u soudů Čsl. republiky používati jiného jazyka než státního — pokud ostatní podmínky zákona jsou splněny — pouze státní občané čsl. Jelikož ohledně dovolatele jsou vážné pochybnosti, jest potřebí, aby svou zdejší státní příslušnost osvědčil. Kdyby tak učiniti nemohl, povinen jest svoje dovolání podati v jazyku státním.
Do tohoto rozhodnutí stěžoval si dovolatel přímo k min. sprav., které však stížnost výnosem ze dne 7. září 1923 postoupilo předsednictvu nejv. soudu v Brně k vyřízení. Předsednictvo nejv. soudu v Brně stížnost zamítlo rozhodnutím z 26. září 1923, uvedši, že jaz. zák. přiznává práva příslušníků menšinových jazyků pouze státním příslušníkům čsl., jak plyne z textu zákona i ze srovnání jeho předpisů s ustanoveními smlouvy St. Germainské a hlavy 6. ústavní listiny. Proti důvodům nálezů nss-u Boh. 966 a 1968 adm. poukázalo předsednictvo nejv. soudu v Brně jmenovitě ke zprávě ústavního výboru Nár. Shrom. o osnově jaz. zák. č. tisku 2442/20.
Další stížnost byla nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodů uvedených předsednictvem nejv. soudu. — —
Rozhoduje o stížnosti, může se nss podle § 44 j. ř. prostě odvolati na právní názor vyslovený již v nálezech, také oběma stranami citovaných, Boh. 966 a 1968 adm., v nichž uznal, že podle § 2 jaz. zák. jsou i cizí státní příslušníci účastni menšinového práva jazykového, jsou-li příslušníky přípustného jazyka menšinového. Neboť to, co uplatnilo žal. min. ve svém, dnes nař. rozhodnutí (převzetím odůvodnění nižší stolice správní) a ve spise odvodním, není než polemikou s odůvodněním oněch nálezů, a to polemikou, která nevnesla do sporu žádných nových, nss-em dosud neuvážených hledisek, takže nss nemá příčiny, aby od svého dosavadního stanoviska upustil.
Nss již v nálezu Boh. 966 adm. uvedl, že poukaz na smlouvu Saintgermainskou v úvodní větě § 2 jaz. zák. má za účel toliko naznačiti, že Čsl. republika tímto zák. plní závazek v hlavě 1. oné smlouvy převzatý, upravujíc ve formě úst. zák. používání jazyka národ. a jazykovými menšinami, a vyložil také, jak v nál. z r. 1921 tak i v nál. z r. 1923, proč nelze zmíněná úvodní slova § 2 jaz. zák. chápati jako dispositivní ustanovení, vytýkající, o kom platí předpisy druhého odstavce tohoto §. V oné úvodní větě nebylo, jak se žal. úřad na několika místech snaží dovoditi, nikterak vysloveno, že ustanovení § 2 platí jen o menšinách ve smyslu smlouvy Saint-germainské, nýbrž byla hlava 1. smlouvy té prostě v závorce citována, aby byl naznačen podnět další normace, která v odstavci 2. nejen určuje rozsah ochrany národních a jazykových menšin, nýbrž určuje i subjekty této ochrany. Nss tedy nepřehlédl obsah úvodních slov § 2 ani neobmezuje smysl jejich, ale také jej zbytečně nerozšiřuje, když k tomu znění slov nenutí a když slova »příslušníci jazyka této menšiny« v 2. odst. § toho skutečně — jak připouští i sám žal. úřad — poukazují zřejmě na to, že normované tam právo jazykové nebylo učiněno závislým na státní příslušnosti.
Nss nepokládá za účelné, aby reagoval na jednotlivé vývody odvodního spisu žal. úřadu, neboť, jak se i v něm uznává, není ani dikce celého § 2 jaz. zák. jednotná ani obsah materialií úplný a spolehlivý, takže vždy bude lze z obou těchto pramenů uvésti důvody jak pro názor nss-u, tak i pro názor žal. úřadu. Nss přiklonil se k stanovisku jím důsledně zastávanému proto, že má za to, že vyhovuje nejlépe jak znění zákona tak i prokázanému úmyslu zákondárcovu, a v tom právě spatřuje záruku správného řešení sporné otázky.
Ježto pak jiných námitek proti přiznání jazykového práva, normovaného §em 2 jaz. zák., st-li není, zejména nebyla brána v pochybnost jeho příslušnost k jazyku německé menšiny, musilo nař. rozhodnutí na stížnost legitimované strany podle § 7 zák. o ss býti zrušeno.

Citace:

č. 4706. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 967-969.