Č. 4470.

Pensijní pojišťování: *Pojistnou povinnost dle § 1 zák. č. 89/1920 zakládají jen takové práce, které jsou kvalifikovány ve smyslu druhého odstavce cit. paragrafu.
(Nález ze dne 3. března 1925 č. 4108.)
Prejudikatura: Boh. 3403 adm.
Věc: Vítkovické horní a hutní těžařstvo ve Vítkovicích (adv. Dr. Max Schimmerl z Mor. Ostravy) proti ministerstvu sociální péče v Praze o pojistnou povinnost pensijní.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zsp v Brně uznala výměrem z 5. května 1922, že Valentin H., zaměstnaný u stěžujícího si těžařstva jako vážný, podléhá pojistné povinnosti od 1. ledna 1909. Odvolání těžařstvem z výměru toho podanému vyhovělo žal. min. nař. rozhodnutím částečně a měníc výměr prvé stolice vyslovilo, že H. podléhal pojistné povinnosti pensijní teprve od 1. července 1920, a to z těchto důvodů:
»Podle výsledku konaného šetření jest Valentin H. od 1. ledna 1909 zaměstnán jako vážný tímto způsobem: Váží sám na mostní váze uhlí a jiné předměty, odečte na váze, co předmět váží, a tuto číslici zapíše do knihy; povozníkům vystavuje vážné lístky (bolety t. j. formuláře vyplněné jím běžným číslem, datem, předmětem a adresou dodavatele a odběratele); pokud šlo o vážení deputátního uhlí, zanášel do příslušné knihy běžné číslo, číslo poukázky, závodní oddělení, adresu povozníkovu a váhu. Za vážení vybíral poplatky; koncem měsíce sestavoval výkaz tím, že zanášel do příslušných rubrik běžné číslo, adresu dodavalelů, předmět a čistou váhu a spočítal úhrn váhy a počet vážených povozů.
Podle toho bylo jeho podstatnou činností vážení, při čemž písemné práce, které záležely v prostém vyplnění formulářů jednoduchými daty, sloužily jenom k doplnění jeho činnosti podstatné. Taková činnost nezakládá však pojistnou povinnost ani podle § 1 zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. ex 1907 ani podle §§ 1 resp. 1 a) cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. Naproti tomu však odůvodňuje pojistnou povinnost podle zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., poněvadž nelze ji považovati ani za práci převážnou měrou podřízenou ani za práci dělníka ve smyslu § 1, odst. 1 tohoto zákona.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss:
Podle § 1, odst. 1 shora cit. zákona z roku 1920 podléhá pojistné povinnosti pensijní, kdo překročiv 16. rok věku svého je v čsl. republice v poměru služebním, pokud není činným jako dělník či učeň nebo nevykonává převážnou měrou práce podřízené, jako služby čeledínské, nádenické nebo takové, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky podle zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. (§ 1 odst. 2).
Žal. úřad prohlásil Valentina H. za povinna pensijním pojištěním pro období od 1. července 1920 proto, že činnost jeho nelze považovati ani za práci převážnou měrou podřízenou ani za práci dělníka. Proč činnost H-ovu nepovažoval za činnost dělníka a z jakého vymezení pojmu »dělník« při tom vycházel, není v nař. rozhodnutí přímo řečeno, avšak z okolnosti, že táž činnost uznána jest pro období předcházející za takovou, jež pensijní povinnost nezakládá, tedy za činnost, jež není převážnou měrou duševní, jde na jevo, že úřad nezahrnuje pod pojem dělníka ve smyslu cit. zákona všechny osoby tělesně pracující, jež nevykonávají prací převážně duševních, čili odpírá charakter dělníka nějaké kategorii osob tělesně pracujících, jež nevykonávají prací převážně duševních. Tímto názorem však ocitá se žal. úřad v rozporu se stálou judikaturou tohoto soudu. Nss vyslovil již opětovně, zejména ve svém nál. Boh. 3403 adm. právní názor, že pojem »dělník« ve smyslu § 1 zák. č. 89/20 není vymezen v odst. 1. § 1 cit. zák., nýbrž že pojmová hranice jeho, zejména hranice horní, to jest směrem k činnostem vyššího druhu pojistnou povinnost zakládajícím, podává se nepřímo z ustanovení odst. 2 cit. §. Z ustanovení odst. 2 lit. a) totiž vyplývá, že zaměstnanci, konající převážně práce duševní nebo dozírající pravidelně k pracím osob jiných, nejsou dělníky ve smyslu odstavce prvého. Ponechají-li se mimo zřetel činnosti záležející v pravidelném dohledu k pracím osob jiných, o něž tu nejde, plyne z cit. ustanovení odst. 2 lit. a) e contrario, že zaměstnanci, kteří nekonají prací převážně duševních, nýbrž práce tělesné, pojistné povinnosti podrobeni nejsou. Sluší je proto považovati za dělníky ve smyslu odst. 1.
Ježto tudíž nař. rozhodnutí, pokud jde o období od 1. července 1920, je založeno na nesprávném právním názoru, slušelo je zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Č. 4470. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 520-522.