Č. 4475.

Policejní právo trestní. — Shromažďovací právo (Slovensko): I. Kompetence min. pro Slov. ve věcech policejně trestních. — II. Kterak jest na Slovensku upraveno právo shromažďovací zřetelem k § 113 úst. listiny.
(Nález ze dne 5. března 1925 č. 4281.)
Prejudikatura: Boh. 3730 adm.
Věc: Michal K. v P. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o trestní nález pro nedovolené odbývání schůze.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Trestním nálezem služnovského úřadu v Prešově z 8. února 1923 uznán byl st-l vinným přestupkem prvého bodu nařízení č. 216 z 28. dubna 1848, nařízení min. vnitra č. 128 z r. 1868 a nařízení min. pro Slov. ze 6. června 1920 č. 4916 spáchaným tím, že st-l dne 9. listopadu 1922 v obci Z. bez úředního povolení odbýval schůzi. Proto byl st-l na základě § 1 zák. čl. 60 z r. 1879 a ve smyslu tohoto nařízení odsouzen k trestu vězení na 5 dnů a k pokutě 100 K. Na místo uložené peněžité pokuty vysloven byl podle § 22 téhož zák. čl. náhradní trest pětidenního vězení. Konečně byla st-li uložena náhrada útrat řízení 60 K a vysloveno, že peněžitá pokuta náleží z polovice obci Z. a z polovice státní pokladně.
K rekursu st-lovu župan v Košicích rozhodnutím z 2. července 1923 prvostupňový rozsudek z důvodů v něm obsažených schválil s poznámkou, že trest byl vyměřen na základě nařízení býv. uh. min. vnitra z 13. února 1898 č. 766 pres. Výklad apelace nebylo lze přijmouti za základ změny prvostupňového rozsudku, a tvrzení obviněného, že v době spáchání přestupku nebyl již tajemníkem komunistické strany, nemá na posouzení činu nijakého vlivu.
Nař. rozhodnutím byl druhostupňový rozsudek županského úřadu v Košicích v neapelované části ponechán nedotknutým, v apelované části na základě jeho odůvodnění potvrzen, poněvadž schůze konaná st-lem dne 9. listopadu 1922 ve Z. nemůže se považovati za čistě odborovou, jelikož byli při ní přítomni i dělníci ve straně neorganisovnaní a měla řeč obžalovaného tyto neorganisované dělníky přiměti ke vstupu do jeho politické strany, čímž schůze nabyla rázu politického. Kromě toho se projevil účinek řeči obžalovaného na uvedené schůzi promluvené v pokusu terorisování dělníků jiné politické strany příslušníky strany st-lovy k tomu cíli, aby byli donuceni vstoupiti do jeho politické strany, což dokázalo, že na zmíněné schůzi obžalovaný řečnil tak, aby tyto důsledky přivodil, kteréžto důsledky měly za účel rozmnožiti sílu jeho politické strany a tím též v budoucnosti působiti na zastoupení jeho strany ve vládě, což jest výslovně politickým účinkem, pročež schůze, která takové následky vyvolala, nemůže býti považována za odborovou.
1. Stížnost v prvé řadě vytýká domnělou inkompetenci žal. úřadu, tvrdíc, že jako vrchnost třetího stupně měl rozhodovati ministr vnitra.
Námitka tato není důvodná. Naopak setrvává nss i v tomto případě na svém právním názoru, zastávaném stálou svojí judikaturou a vysloveném obdobně na př. též v nál. ze 16. června 1921 č. 7741 (viz při Boh. 1261 adm.), v nál. Boh. 1582 a 2172 adm. toho obsahu, že podle zásadní organisace moci výkonné, jak provedena jest §§ 64, posl. odst., 80 a 85 ústavní listiny a na základě zmocnění uděleného podle § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. může ministr pro Slov. i v takových věcech, které jednotlivými zákonnými nebo jinými právními předpisy přikázány jsou do kompetence jednotlivého ministra, vystupovati jako zmocněnec vlády resp. jednotlivého ministra. Třebas v případech toho druhu, o jaký tu jde, normálně kompetence ve stolici třetí přísluší min. vnitra (viz § 1 uh. polic. řádu trestního č. 65 000/1909 R. T. č. 136), nelze přece tvrditi, že by ministr pro Slov. vzhledem na svoji — vládou udělenou plnou moc podle § 14 zák. č. 64/18 si byl přisvojil v tomto případě pravomoc jemu nepříslušející a že by nař. rozhodnutí pocházelo od orgánu nepříslušného. Pokud pak stížnost dále vytýká, že by v daném případě skutek trestný, kdyby tu vůbec byl, mohl dále býti kvalifikován jen za přestupek zákona proti teroru, patrně »zákona proti útisku a na ochranu svobody« z 12. srpna 1921 č. 309 Sb., který by spadal do kompetence řádných soudů, tedy nemohl nss ani tuto námitku shledati důvodnou. Pokud totiž námitkou touto má býti tvrzena domnělá meritorní nezákonnost nař. rozhodnutí, nemohl soud k námitce té, která st-lem v řízení správním vznesena nebyla, ve smyslu zásady § 5 zák. vůbec přihlížeti. Pokud námitkou tou pak má býti tvrzena inkompetence správních úřadů vůbec, tedy též žal úřadu a tím zmatečnost nař. rozhodnutí, ke které by ovšem nss musil přihlédnouti v každém stadiu řízení jak k námitce strany tak i z moci úřední, neshledal nss, že by tu byla taková inkompetence úřadů správních; neboť skutková podstata, pro kterou st-l byl správními úřady souzen, spadá zcela přiléhavě pod právní normy, jichž úřady se dovolávaly a nikoliv pod normy §§ 1, 4 nebo 5 zák. č. 309/1921; že pak normy, pod které úřady tuto skutkovou podstatu subsumovaly, přestupky proti nim spáchané přikazují do kompetence úřadů správních, stížnost ani nepopírá, a vyplývá to též ze zák. čl. 60 : 1879 a z § 19 č. 4. zák. čl. 36 : 1897, resp. z nař. býv. uherského min. vnitra z 13. února 1898 č. 766 pres. a z § 2 č. 3 policejního trestního řádu č. 65 000/1909 R. T. 136.
2. Stížnost vytýká nař. rozhodnutí dále nezákonnost proto, poněvadž normy, na které se nař. rozhodnutí resp. jím potvrzená rozhodnutí nižších stolic odvolávají, jako zejména nařízení býv. uh. min. vnitra č. 766/1898 pozbyly prý vydáním ústavní listiny (§ 113 a 114) platnosti resp. — jako nař. ministra pro Slov. ze 6. června 1920 č. 4916 pres. — předpisům ústavní listiny odporují a jsou tedy vůbec neplatnými. Ani tato námitka není důvodná. Správní úřady odvolaly se ve svých trestních nálezech jednak na prvý bod nař. uh. ministra z 28. dubna 1848 č. 216/B. M. jednak na nařízení téhož ministra č 128/B M. z r. 1868, dále na cit. již nařízení téhož ministra ze 13. února 1898 č. 766 pres., pak § 1 zák. čl. 60 : 1879 a konečně na uvedené již nařízení ministra pro Slov. ze 6. června 1920 č. 4916. Úr. Noviny roč. II. č. 16/34. Předpisy těmito bylo mezi jiným stanoveno toto:
a) Podle nař. č. 216/B. M.-1848 bod I. musí každý, kdo chce svolati shromáždění lidu, 24 hodin napřed oznámiti místo, čas a cíl shromáždění.
b) Podle nař. č. 128 B. M. 1868 má se místo a hodina shromáždění lidu předem oznámiti přednostovi vrchnosti a je podle bodu IV. přednosta vrchnosti povinen bezodkladně podniknouti přiměřené kroky k potrestání těch, kteří při příležitosti shromáždění spáchali přestupek proti ústavě, zákonu a veřejnému pořádku.
c) Podle nařízení č. 766/1898 B. M. pres. mají se podle nařízení cit. sub a) a b) a podle správní praxe na jich základě se vyvinuvší, shromáždění lidu oznamovati na 24 hodiny předem vrchnosti I. stupně a mohou býti odbývána jen s povolením, na základě takového oznámení daným.
Podle dalšího předpisu téhož nařízení zakládá uspořádání shromáždění bez oznámení a bez povolení a účast na něm ... podle § 1 zák. čl. 60 : 1879 přestupek, který se trestá uzavřením do 15 dnů a pokutou do 200 K.
d) Podle § 1 zák. čl. 60 : 1879 »je přestupkem každé jednání, které 1. zákon, 2. ministerské nařízení... jako přestupek označí«, při čemž »ministerské nařízení... může jako přestupek kvalifikovati toliko porušení policejního zákazu nebo policejního opatření«.
e) Podle nařízení min. pro Slov. ze 6. června 1920 č. 4916/pres. oznamují se shromáždění lidu u příslušné politické vrchnosti I. stupně a to písemně, nejméně 24 hodin předem (bod I. a II.), a zakročí se podle bodu XII proti svolavatelům, řiditelům a předsednictvu shromáždění, která nebyla oznámena ... dle platných předpisů (nař. býv. uh. min. vnitra z 13. února 1898 č. 766 pres.).
Normy, kterými právo shromažďovácí bylo v býv. Uhersku upraveno [viz shora sub a) až d)] a které většinou [sub a) a c)] neměly formu zákona, byly v důsledku čl. II. zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. převzaty do právního řádu republiky čsl.
Ústavní listina republiky čsl. z 29. února 1920 č. 121 Sb. pojednává o právu shromažďovacím v § 113, kde se však v odst. 1. toliko praví jednak, (věta prvá) že ... »právo klidně a beze zbraně se shromažďovati... jest zabezpečeno«, jednak (ve větě třetí), že »výkon práva shromažďovacího upravují zákony«. Z předpisů těchto však toliko plyne jednak, že sice v zásadě právo klidně a beze zbraně se shromažďovati je ústavou zaručeno, že však právo to, podobně jako ostatní ústavou zaručená práva a svobody občanské, může býti vykonáváno jenom v mezích bližších předpisů právních o věci té vydaných, jednak že za platnosti ústavní listiny výkon práva shromažďovacího může býti upraven toliko zákonem (§ 49) a tedy nikoliv pouhým nařízením (§ 55). Tím však není řečeno, že by až do vydání takového budoucího zákona o výkonu práva shromažďovacího, dřívější právní předpisy právo shromažďovací upravující ve svém celku byly zbaveny platnosti již proto, že nejsou zákony, nýbrž ministerskými nařízeními.
Dle toho jsou shora uvedená min. nařízení [viz a) a c)] potud platným právem, pokud buďto budoucím zákonem nebudou změněna resp. pokud ten neb onen předpis neodporuje cit. ustanovením ústavní listiny.
Pokud pak jde o nařízení min. pro Slov. ze 6. června 1920 č. 4916/pres., jest uvésti toto:
St-l byl uznán vinným přestupkem podle shora uvedených norem uherských a podle tohoto nařízení min. s plnou mocí. I kdyby bylo lze dáti za pravdu st-li, pokud tvrdí, že uvedené nař. min. s plnou mocí, vydané již za platnosti ústavní, odporuje § 113 ústavní listiny a je neplatné, nezměnilo by se tím nic na právní situaci st-lově, poněvadž byl uznán vinným též podle cit. předpisů uherských, obsahujících ve věci, o niž jde, ustanovení shodná s nařízením z r. 1920.
Proto neměl nss v této souvislosti ani příčiny, aby po rozumu § 102 ústavní listiny a § 8 zák. o ss a § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. zkoumal, zda uvedené nařízení č. 4916/1920 je nebo není v souhlase s předpisy §§ 113 a 55 ústavní listiny a zda tedy je nebo není platné. Jest tedy v tomto směru jen ještě zkoumati, zda po př. předpisy cit. (uherských) min. nařízení, pro jichž porušení st-l byl odsouzen, odporují předpisům úst. listiny, takže by bylo nutno míti za to, že podle všeobecných zásad právních a podle výslovného předpisu čl. I. uvoz. zák. k úst. listině pozbyly platnosti.
Stížnost v tomto směru se dovolává vedle § 113 úst. listiny, o němž již bylo pojednáno, také § 114 úst. listiny.
Předpis tento stanoví, že »právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje«. Již z této dikce jde, že — i kdyby se připustilo, že předpis ten se netýká jenom práva spolčovacího, nýbrž i shromažďovacího, — také tento předpis má význam toliko všeobecný, rámcový, daný zřejmě na ochranu zaměstnance proti zaměstnavateli, kterýžto předpis však nikterak nevylučuje, aby výkon práva spolčovacího ve směrech v § 114 uvedených byl podrobně upravován jednotlivými normami právními, a který proto také nikterak nezbavil platnosti ony shora uvedené formální předpisy (o předchozím oznámení) starších norem, na které výkon práva shromažďovacího byl a je také dosud platně vázán.
Nelze tudíž shledati, že by předpisy uvedených uherských norem o právu shromažďovacím, pro jichž porušení st-l byl odsouzen, byly vydáním ústavní listiny pozbyly platnosti (viz též nál. nss-u Boh. 3730 adm.). Na tom nemůže nic změniti okolnost stížností tvrzená, že prý cit. min. nařízení býv. uh. min. vnitra, zejména nař. č. 766/1898, byvše po názoru stížnosti vydána za účelem potlačení dělnického hnutí v býv. Uhersku, odporují duchu ústavy čsl. a proto že prý jich nemůže býti použito; neboť neodporují-li předpisy ty — jak právě bylo provedeno, — znění ústavní listiny republiky čsl., pak jsou podle čl. II. zák. č. 11/1918 na tak dlouho součástí platného právního řádu tohoto státu, dokud vydáním pozdější normy platnosti buď výslovně nebo mlčky nejsou zbaveny, což se dosud — jak shora uvedeno — nestalo, a nepadá tu vůbec na váhu, jaké úmysly po př. svého času k vydání nařízení těch vedly.
3. Konečně vytýká stížnost nař. rozhodnutím nezákonnost proto, že v daném případě nešlo o shromáždění lidu ve smyslu cit. předpisů, nýbrž o odborovou schůzi, která prý povinnosti předchozího oznámení nepodléhá.
Jelikož nař. rozhodnutí netvrdí, že by také »odborová schůze« vyžadovala předchozího oznámení a povolení, a naopak toliko tvrdí a odůvodňuje, proč ono shromáždění nebylo lze pokládati za »odborovou schůzi«, nemá také ani nss podle zásady § 5 zák. č. 36/1876 příčiny, aby zkoumal, zda je nebo není správný názor, že »odborová schůze« již proto, že je takovou schůzí, předpisům o předchozím oznamování a povolování nepodléhá. Stejně neměl soud příčiny zkoumati, zda by tu shora uvedený předpis prvého odstavce § 114 ústavní listiny vůbec mohl přijíti v úvahu. Naopak musí se nss omeziti podle §§ 5, 6, 7 a 18 zák. č. 36 ex 1876 na to, aby zkoumal, zda výrok žal. úřadu, že tu nešlo o odborovou schůzi«, je po právu.
Svůj závěr, že tu nešlo o schůzi odborovou, opírá žal. úřad v podstatě o dva momenty: a) že schůze té se zúčastnili i neorganisovaní dělníci a
b) že řeč st-lem na schůzi pronesená měla obsah a účel politický.
Stížnost popírá správnost údaje ad b), nebrojí však vůbec proti údaji ad a).
I kdyby tedy po případě bylo lze uznati vývody stížnosti ad b) správnými, nemohla by okolnost ta vésti ke zrušení nař. rozhodnutí, poněvadž stížnost ponechává netknutý důvod udaný ad a), takže i nss v důsledku předpisů §§ 2, 5, 6, 7 a 18 zák. o ss musí vycházeti ze závěru žal. úřadu, že zmíněná schůze nebyla odborovou, poněvadž se na ní zúčastnili též neorganisovaní dělníci. Je-li tomu však tak, nebyla-li schůze ona tedy schůzí odborovou, pak podléhala podle právního a skutkového stavu — stížností jinak nepopřeného — formálním předpisům shora zmíněných uh. min. nařízení co do předchozího oznamování.
Jelikož konečně stížnost ani nepopírá, že takovéto předchozí oznámení se nestalo, nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad uznal st-le vinným přestupkem v nař. rozhodnutí uvedeným. Poněvadž námitky stížnosti nebyly shledány způsobilými, aby dokázaly nezákonnost nař. rozhodnutí, a poněvadž stížnost jiných námitek — kromě uvedených — ani co do otázky viny ani co do otázky trestu nevznáší, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Č. 4475. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 527-532.