Č. 4511.Administrativní řízení. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. * O odvolání z usnesení zastupitelského sboru města s regulovaným magistrátem v záležitostech výše pensijních požitků zaměstnanců tohoto města rozhoduje i za účinnosti zák. č. 241/ 1921 župní úřad s platností konečnou. — II. O kompetenci administrativních výborů, nových župních výborů a župních úřadů na Slovensku. Samospráva obecní: O organisaci samosprávy města Bratislavy.(Nález ze dne 13. března 1925 č. 4109.)Věc: Karel Sch. a spol. v Bratislavě (adv. Dr. Arn. Lebenhardt z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska a proti župnímu úřadu v Bratislavě o pensijní požitky. Výrok: Rozhodnutí ministra pro Slov. ze 16. srpna 1924 zrušuje se pro nezákonnost, pokud jím byly zamítnuty »dovolací žádost« Theodora B. a Karla Sch. z rozhodnutí župního úřadu v Bratislavě z 23. března 1923 a odvolání týchž st-lů z rozhodnutí téhož župního úřadu z 11. dubna 1924. V ostatním zamítají se stížnosti jednak jako nepřípustné, jednak jako bezdůvodné. Důvody: I. Městská rada v Bratislavě učinila ve schůzi z 9. února 1923 pod č. 12.668 usnesení tohoto obsahu: »Vzhledem k § 3 zák. č. 495/1921 jest nutno provésti úpravu požitků městských pensistů; usnesením zastupitelského sboru z 23. května 1920 byl pensistům, kteří vstoupili do výslužby před 1. lednem 1920, povolen jako dočasný drahotní přídavek rozdíl mezi jejich pensijními požitky a mezi pensijními požitky pensistů vstoupivších do výslužby po 1. lednu 1920; od 1. ledna 1923 jsou pro výši pensí městských pensistů — ve smyslu zák. č. 495/1921 a ve smyslu usnesení zastupitelského sboru č. 59.310/1922 — směrodatný předpisy vl. nař. č. 247/ 1922, zák. č. 99/1921 a zák. č. 394/1922; městská rada poukazuje tudíž účtárnu, aby stanovila pensijní požitky městských pensistů ve smyslu těchto předpisů a aby od 1. března 1923 poukázala tyto nově stanovené pense k výplatě; snížení pensijních požitků netýká se statutem zabezpečených práv pensionovaných zaměstnanců na základní pensi, nýbrž toliko zmíněného drahotního přídavku.« Zastupitelský sbor ve schůzi z 19. února 1923 pod č. 11/ 12.668 vzal usnesení městské rady »se schválením na vědomí« a usnesl se dále na tom, že promíjí městským zaměstnancům pensionovaným před 1. lednem 1920 srážku na jejich požitcích, která z rozdílu mezi pensijními požitky, jež dosud pobírali, a mezi sníženými pensijními požitky vypadá na leden a únor 1923. V posledním odstavci svého usnesení vyslovil pak zastupitelský sbor, že k návrhu svého člena Emanuela R. obrátí se s prosbou na vládu, aby povolila zaměstnancům města Bratislavy tytéž požitky, jakých požívají zaměstnanci města Prahy. Z usnesení městské rady z 9. února 1923 podali Karel Sch. a řada jiných pensionovaných zaměstnanců města Bratislavy, případně vdov po nich odvolání. Župní úřad v Bratislavě rozhodnutím z 23. března 1923 vyslovil, že zamítá odvolání a potvrzuje usnesení městské rady z 9. února 1923, jakož i onu část usnesení zastupitelského sboru z 19. února 1923, v níž bylo schváleno usnesení městské rady, že však neschvaluje onu část usnesení zastupitelského sboru, kterým byla pensionovaným zaměstnancům prominuta zmíněná srážka vypadající na měsíce leden a únor 1923. K rozhodnutí župního úřadu bylo připojeno právní poučení, že proti rozhodnutí lze použíti opravných prostředků uvedených v zák. čl. XX:1901. K tomuto rozhodnutí podali Theodor B., Karel Sch. a soudr. »dovolací žádost« k ministru pro Slov. II. Podáním z 28. září 1923 sdělila městská rada župnímu úřadu, že podle posledního odstavce usnesení zastupitelského sboru z 19. února 1923 bylo na návrh člena zastupitelského sboru Emanuela R. vysloveno, že se zastupitelský sbor obrátí na vládu, aby povolila úředníkům a zaměstnancům města Bratislavy takové požitky, jakých požívají zaměstnanci města Prahy; v podání tom žádala městská rada, aby župní úřad předložil tuto žádost na patřičné místo. Přípisem ze 17. října 1923 předložil župní úřad podání městské rady spolu s usnesením zastupitelského sboru ministru pro Slov. »za účelem patřičného uspořádání ve smyslu žádosti městské rady. Výnosem z 27. října 1923 sdělil ministr župnímu úřadu, že usnesení zastupitelského sboru vrací s tím, že, pokud bratislavští městští úředníci a zaměstnanci už i tak pobírají požitky jako státní úředníci a zaměstnanci, dosáhli nejvyšší míry požitků, kterou § 19 zák. č. 394 z r. 1922 připouští a nemohou více žádat; žádost, která chce nad to vyšší požitky, je protizákonná, a neměla býti župním úřadem ani předložena; neodůvodňovalo by žádost tu ani, kdyby pražští úředníci a zaměstnanci měli případně i vyšší požitky než státní zaměstnanci, neboť § 19 zák. č. 394 z r. 1922 musí býti i proti nim uplatněn a to od 1. ledna 1923. III. Ve schůzi ze 16. dubna 1923 usnesl se zastupitelský sbor k podání Štěpána K. a soudr. na tom, aby pensijní požitky úředníků a ostatních zaměstnanců pensionovaných před 1. lednem 1923 byly stanoveny v téže výši jako pensijní požitky úředníků a zaměstnanců pensionovaných po 1. lednu 1923, t. j. aby základní pense byla vyměřena a likvidována po zvýšení základního platu pobíraného v aktivní službě o 75%. Proti tomuto usnesení zastupitelského sboru podal hlavní městský notář odpor a odvolání. Rozhodnutím z 11. dubna 1924 vyhověl župní úřad odvolání hlavního městského notáře, zrušil usnesení zastupitelského sboru a nařídil nové řízení v podstatě z těchto důvodů: nebylo vypočteno, jaký výdaj vznikne pro město novou úpravou pensí, následkem čehož nelze usnesení zastupitelského sboru vůbec meritorně přezkoumávati, nehledě k tomu, že se město o úhradu nových nákladů předběžně nepostaralo; ježto výše nových výdajů jest neznáma, nelze posoudit ani, zdali by obec byla schopna snášet nové výdaje související se zvýšením pensí. Z tohoto rozhodnutí župního úřadu podal odvolání k ministru s plnou mocí Karel Sch. jménem svým a svých společníků. IV. Rozhodnutím ze 16. srpna 1924 zamítl ministr s plnou mocí a to z důvodů meritorních; 1. »dovolací žádost« Theodora B., Karla Sch. a společníků, podanou z rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923 (vide svrchu sub I.), a 2. odvolání Karla Sch. a společníků podané z rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 (vide svrchu sub III.). K nss byly vzneseny tyto stížnosti: A. Stížnost Karla Sch. a individuelní stížnost dalších 54 pensionovaných zaměstnanců města Bratislavy, případně příslušníků těchto zaměstnanců, B. stížnost Theodora B., Karla Sch. et. Cons. pensionovaných zaměstnanců města Bratislavy«. O těchto stížnostech uvážil nss soud toto: Ad A. Tyto doslovně stejně znějící stížnosti naříkají: a) jednak výnos ministra pro Slov. z 27. října 1923 (vide svrchu sub II.), b) jednak rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 (vide svrchu sub III.). ad a) Jak patrno ze spisů správních, bylo jediným podnětem k vydání výnosu ministra z 27. října 1923 podání městské rady Bratislavské z 28. září 1923. Svrchu sub II. byl reprodukován obsah tohoto podání městské rady i obsah zmíněného výnosu ministrova. Ze srovnání obsahu podání městské rady s obsahem zmíněného výnosu ministrova jde zcela nepochybně na jevo, že výnos ministrův není ničím jiným nežli vyřízením podání městské rady, kterým se městská rada ve smyslu posledního odstavce usnesení zastupitelského sboru z 19. února 1923 (vide sub I.) obrátila na vládu, aby vláda povolila zaměstnancům města Bratislavy tytéž požitky, jichž požívají zaměstnanci města Prahy. Byť by i ministr byl svým výnosem zamítl toto podání městské rady s poukazem na § 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. a byť by i výnos ministrův byl, jak ze spisů patrno, městkou radou intimován také st-lům, nelze nicméně v tomto výnosu ministrově vzhledem k jeho obsahu vůbec spatřovati nějaké rozhodnutí neb opatření úřední, kterým by byl ministr autoritativně s účinky proti st-lům řešil otázku, v jaké výši příslušejí st-lům pensijní požitky vzhledem k § 19 cit. zák. č. 394 z r. 1922. Zmíněný výnos ministrův nelze také, jak st-lé mylně za to mají, pokládati za nějaké instanční rozhodnutí, kterým by ministr byl v cestě instanční přezkoumával usnesení měst. rady z 9. února 1923, pokud se týče usnesení zastupitelského sboru z 19. února 1923 (vide svrchu sub I.), zejména ony části těchto usnesení, v nichž bylo vysloveno snížení pensijních požitků zaměstnanců města Braiislavy, pensionovaných před 1. lednem 1920, vzhledem k § 3 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. a § 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. Takovéto instanční rozhodnutí ministrovo jest obsaženo teprve v jeho rozhodnutí ze 16. srpna 1924 (vide svrchu sub IV.), o němž bude jednáno níže ad B. Z toho, co bylo uvedeno, jde tedy na jevo, že ve výnosu ministra z 27. října 1923 nelze vůbec spatřovati nějaké rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, které by bylo schopno vejíti proti st-lům v moc práva. Ale pak jsou stížnosti Karla Sch. a dalších 54 stěžovatelů, pokud brojí proti tomuto výnosu, nepřípustny. ad b) 1. Soud maje rozhodovati o stížnostech podaných do rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 (vide svrchu sub III.), musel se nejprve zabývati námitkou, kterou vznesl župní úřad v odvodním spise, že totiž toto rozhodnutí župního úřadu není konečným rozhodnutím úřadu správního ve smyslu § 5 zák. o ss, ježto, jak župní úřad v odvodním spise uvádí, jest proti tomuto rozhodnutí župního úřadu podle § 7 zák. z 30. června 1921 č. 241 Sb. přípustným ještě od- volání k min. vnitra. Tuto námitku odvodního spisu neshledal soud důvodnou. Rozhodnutím z 11. dubna 1924 zrušil župní úřad a to k odvolání hlavního městského notáře v Bratislavě usnesení zastupitelského sboru ze 16. dubna 1823. Toto usnesení, jehož obsah byl reprodukován svrchu sub III., týkalo se výše pensijních požitků určité ktegorie zaměstnanců města Bratislavy (totiž oněch, kteří vstoupili do výslužby před 1. lednem 1923), případně příslušníků těchto zaměstnanců. Župní úřad přezkoumával toto usnesení zastupitelského sboru, jak z jeho rozhodnutí patrno, výhradně k odvolání městského hlavního notáře. Vystupoval tedy župní úřad vydávaje rozhodnutí z 11. dubna 1924 jako stolice odvolací v záležitosti výše pensijních požitků zaměstnanců města Bratislavy. V době, kdy bylo vydáno usnesení měst. zastupitelského sboru (16. dubna 1923), jež župní úřad jako stolice odvolací zrušil, bylo město Bratislava již městem s regulovaným magistrátem(arg. §§ 1 a 10 vl. nař. z 21. září 1922 č. 275 Sb., §§ 1 a 31 zák. z 13. července 1922 č. 243 Sb. a §§ 1 a 20 vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb.). V téže době byl již na Slovensku v účinnosti zákon z 29. února 1920 č. 126 Sb. o zřízení nových župních a okresních úřadů (arg. §§ 1 a 2 vl. nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb.) . Pro otázku, zda rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 bylo konečným rozhodnutím úřadu správního ve smyslu § 5 zák. o ss, jsou tedy vzhledem k ustanovení § 1 zák. č. 243 z r. 1922 směrodatný ony právní normy, které upravují pořadí stolic správních v záležitostech výše pensijních požitků zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem. Podle § 27 č. 1 zák. čl. XXVI: 1896 rozhodovaly v těchto záležitostech jako poslední stolice správní municipální výbory, do jichž rozhodnutí nebyl již přípustným instanční právní prostředek k vyšší stolici správní, nýbrž pouze stížnost k uherskému správnímu soudu. Vzhledem k § 12 zák. čl. XX:1901 byla pak v těchto záležitostech vyloučena také revisionální žádost k ministrovi ve smyslu § 3 tohoto zák. Tento právní stav plativší na Slovensku před 28. říjnem 1918 doznal pak po tomto dni změny potud, že na místo municipálních výborů nastoupily na základě § 1 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. administrativní výbory, a že na místo uherského správního soudu nastoupil nss zřízený pro území celého státu čsl. zákonem z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. Naproti tomu nenastala však změna v pořadí stolic správních, ježto ani zákon o zřízení nss, ani zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 jím recipovaný neupravují vůbec pořadí stolic správních (srovnej nález nss Boh. 1016 adm.). Z toho plyne tedy, že rozhodnutí, jež v záležitostech výše pensijních požitků zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem vydaly po 28. říjnu 1918 admin. výbory jakožto nástupci municipálních výborů, byly konečnými rozhodnutími úřadů správních, která nebylo lze bráti v odpor opravným prostředkem u vyššího úřadu správního, nýbrž pouze stížností u nss. Počínaje dnem 1. ledna 1923, kdy na Slovensku nabyl účinnosti zákon č. 126/1920, přešla veškerá kompetence adm. výborů podle § 6 tohoto zák. na nové župní úřady, pokud kompetence adm. výborů v určitých záležitostech nebyla positivní právní normou výslovně přenesena na orgány jiné, jako se stalo na př. nařízením z 19. října 1922 č. 352 Sb. a nařízením z 22. prosince 1922 č. 385 Sb.Pokud jde o kompetenci, kterou vykonávaly po 28. říjnu 1918 adm. výbory jakožto nástupci municipálních výborů v záležitostech výše pensijních požitků zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem, nebyla však dosud vydána žádná právní norma — řádně publikovaná — která by tuto kompetenci počínaje dnem 1. ledna 1923 přenesla na jiné orgány nežli na nové župní úřady, na něž kompetence tato přešla podle § 6 zák. č. 126 z r. 1920. Zejména nelze také ani z § 5 zák. z 30. června 1921 č. 241 Sb. o dohledu k obcím na Slovensku, — kterýžto zákon nabyl podle svého § 13 účinnosti rovněž dnem 1. ledna 1923, — dovoditi, že by tato kompetence adm. výborů byla přešla na nové župní výbory. Jak patrno z doslovu § 5 cit. zákona, byl tímto ustanovením přenesen na nové župní výbory toliko výkon dozorčích práv, který náležel dosud nad městy s regulovaným magistrátem municipálním výborům, v čemž jest ovšem zahrnut i výkon dozorčích práv, který nad městy s regulovaným magistrátem náležel — v základě § 1 zák. č. 64 z r. 1918 — adm. výborům, jakožto nástupcům municipálních výborů. K dozorčím právům, jež má na mysli ustanovení § 5 zák. č. 241 z r. 1921, nelze však čítati instanční rozhodování adm. výborů jakožto nástupců municipálních výborů v záležitostech výše pensijních požitků zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem. Ustanovení § 5 cit. zák. č. 241 z roku 1921 nemůže tudíž v daném případě vůbec přicházeti v úvahu. Pak však nemůže tu přicházeti v úvahu ani ustanovení § 7 cit. zákona, které jedná o odvolání z rozhodnutí nových župních výborů k min. vnitra, neboť toto ustanovení, jak jde na jevo z doslovu jeho a zejména také z citace § 5 téhož zák. v § 7, týče se pouze rozhodnutí nových župních výborů, jež byla vydána u výkonu dozorčích práv. Z těchto úvah plyne tedy, že počínaje dnem 1. ledna 1923 jsou rozhodnutí nových župních úřadů vydaná v záležitostech výše pensijních požitků zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem konečnými rozhodnutími ve smyslu § 5 zák. o ss a že tudíž ministr s plnou mocí není vůbec příslušným přezkoumávati tato rozhodnutí ani k odvolání, ani k revisionální žádosti ve smyslu § 3 zák. čl. XX: 1901. Může tedy také v daném případě nss podrobiti své kognici rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 jakožto konečné rozhodnutí úřadu správního. 2. St-lé brojí proti tomuto rozhodnutí župního úřadu ve dvojím směru: aa) jednak namítají, že župní úřad nebyl příslušným vydati nař. rozhodnutí, ježto jde o záležitost náležející do příslušnosti župního vý- borů, bb) jednak pak namítají, že důvody, ze kterých župní úřad zrušil k odvolání hlavního městského notáře usnesení zastupitelského sboru ze 16. dubna 1923, nemohly vésti ke zrušení tohoto usnesení, nýbrž pouze k doplnění řízení. ad aa). Tato námitka jest bezdůvodnou, jak plyne z toho, co bylo uvedeno svrchu ad b) 1. ad bb). Také tuto námitku neshledal nss důvodnou. Jak patrno z rozhodnutí župního úřadu, zrušil župní úřad usnesení zastupitelského sboru ze 16. dubna 1923 a nařídil doplnění řízení z důvodu, že zastupitelský sbor vydávaje své usnesení ani nezjistil, jaký náklad vzejde pro město ze zvýšení pensijních požitků zaměstnanců pensionovaných před 1. lednem 1923, ani se nepostaral o úhradu tohoto nákladu, čímž bylo župnímu úřadu znemožněno, aby usnesení zast. sboru k odvolání hlavního měst. notáře meritorně přezkoumal. Z nař. rozhodnutí jde tedy na jevo, že župní úřad pokládal za momenty rozhodné pro instanční přezkoumání usnesení zast. sboru jednak otázku výše nákladu spojeného se zvýšením pensijních požitků, jednak otázku úhrady tohoto nákladu, a že župní úřad, ježto řízení, které předcházelo vydání usnesení zast. sboru, neposkytovalo župnímu úřadu dostatečného podkladu pro řešení těchto otázek, zrušil usnesení to uloživ zároveň úřadu I. stolice doplnění řízení v uvedených směrech. St-lé nepopírají, že by župní úřad při instančním přezkoumávání zmíněného usnesení zast. sboru nemohl a nesměl k uvedeným otázkám hleděti, nýbrž brojí svou svrchu uvedenou námitkou pouze proti postupu, který župní úřad volil, a stojí na stanovisku, že župní úřad, když v dosavadním řízení provedeném v I. stolici neshledával dostatečného podkladu pro to, aby mohl o odvolání hl. měst. notáře meritorně rozhodnouti, mohl pouze naříditi úřadu I. stolice, aby řízení v uvedených směrech doplnil, že však esměl usnesení I. stolice prostě zrušiti jedině z důvodu, že řízení v I. stolici provedené nepokládal za dostatečné. Toto stanovisko stížnosti bylo by správným jen, kdyby existoval positivní zákonný předpis, z něhož bylo by lze dovoditi, že stolice odvolací v případě, když neshledává v dosavadním řízení správním dostatečného podkladu pro své meritorní rozhodnutí o opravném prostředku podaném do rozhodnutí stolice nižší, smí naříditi pouze doplnění řízení, aniž by mohla sama rozhodnutí nižší stolice zrušiti proto, že řízení správní provedené v nižší stolici neshledává dostatečným. Takovýto zákonný předpis však stížnosti samy neuvádějí a také soud takovéhoto předpisu neshledal. Z těchto úvah bylo tedy stížnosti Karla Sch. a 54 dalších stěžovatelů, pokud směřují proti rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 zamítnouti jako bezdůvodné. Ad B. Tato stížnost naříká rozhodnutí ministra s plnou mocí ze 16. srpna 1924 (vide svrchu sub IV.). Nař. rozhodnutí ministra ze 16. srpna 1924 obsahuje dva výroky: a) jednak výrok o tom, že ministr zamítl z důvodů meritorních »dovolací žádost« Theodora B., Karla Sch. a společníků podanou do rozhod- nutí župního úřadu z 23. března 1923 (vide sub I.) a b) jednak výrok o tom, že ministr zamítl z důvodů meritorních odvolání Karla Sch. a společníků podané z rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 (vide sub IV.). Nss musil nejprve z povinnosti úřední zabývati se otázkou, zdali ministr s plnou mocí byl příslušným vydati toto rozhodnutí. V tomto směru dospěl pak soud k těmto závěrům: ad a). Z rozhodnutí ministrova jde zcela nepochybně na jevo, že tímto rozhodnutím přezkoumával ministr v cestě instanční meritorně rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923 a to k »dovolací žádosti« těchto st-lů. Toto rozhodnutí župního úřadu, jehož obsah byl reprodukován svrchu sub I., jest rozhodnutím II. stolice vydaným v záležitosti výše pensijních požitků zaměstnanců města Bratislavy, o kteréžto záležitosti — jak ze spisů správních patrno — rozhodla v I. stolici městská rada (usnesením z 9. února 1923), pokud se týče zastupitelský sbor (usnesením z 19. února 1923), který usnesení městské rady přijal za své vlastní usnesení. V únoru 1923 byla již Bratislava městem s regulovaným magistrátem. Vzhledem k § 1 zákona z 13. července 1922 č. 243 Sb. jest tedy otázku pořadí stolic správních v záležitosti, ve které vystupoval v II. stolici župní úřad vydávaje rozhodnutí ze dne 23. března 1923, posuzovati podle právních norem, které upravují pořadí stolic správních ve věcech výše pensijních požitků zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem. Z toho, co bylo dovozeno svrchu ad A b) 1. plyne, že také rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923 bylo konečným rozhodnutím ve smyslu § 5 zák. o ss, které bylo lze naříkati jedině stížností k nss, nikoli však opravným prostředkem u vyšší stolice správní. Ministr s plnou mocí nebyl tudíž vůbec příslušným, aby v cestě instanční přezkoumával meritorně toto rozhodnutí župního úřadu, a to vzhledem k ustanovení § 12 zák. čl. XX: 1901 ani k revisionální žádosti ve smyslu § 3 tohoto zákona, za kteroužto žádost pokládal ministr v daném případě »dovolací žádost« st-lů, kterou se domáhali u ministra nápravy proti rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923. Přezkoumával-li tedy ministr s plnou mocí v cestě instanční posléz zmíněné rozhodnutí župního úřadu, pak překročil meze své úřední pravomoci, a jest rozhodnutí jeho aktem úřadu nepříslušného, tedy aktem zmatečným. Bylo tedy nař. rozhodnutí ministra s plnou mocí ze 16. srpna 1924, pokud jím byla zamítnuta »dovolací žádost« Theodora B. a Karla Sch. do rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923, zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se soud mohl zabývati meritorním obsahem této části tohoto rozhodnutí ministrova. Soudu bylo však přihlédnouti k tomu, že st-lé (Theodor B. a Karel Sch.) dovolali se min. s plnou mocí řídíce se právním poučením, které bylo připojeno k rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923, že totiž proti tomuto rozhodnutí lze použíti opravných prostředků podle zák. čl. XX: 1901. Toto právní poučení jest podle toho, co bylo svrchu uvedeno, zřejmě nesprávným. Z nesprávného poučení o opravných pro- středcích nesmí však straně vzejíti právní újma; v daném případě vzešla však st-lům skutečně právní újma, neboť řídíce se nesprávným poučením podali do rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923 další — nepřípustný — opravný prostředek k vyšší stolici správní a tím zmeškali lhůtu k podání stížnosti na nss. Bude tedy nyní věcí min. s plnou mocí, aby prováděje podle § 7 zák. o ss tento nález učinil opatření, by rozhodnutí župního úřadu z 23. března 1923 bylo st-lům Theodoru B. a Karlu Sch. znovu intimováno a tak jim umožněno naříkati toto rozhodnutí novou stížností k tomuto soudu. ad b). Také rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 přezkoumával ministr s plnou mocí svým rozhodnutím ze 16. srpna 1924 v cestě instanční. Jak bylo však již svrchu dovozeno ad A b) 1., bylo rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 konečným rozhodnutím úřadu správního úřadu ve smyslu § 5 zák. o ss. Ministr s plnou mocí nebyl tedy příslušným, aby toto rozhodnutí v cestě instanční přezkoumával. Bylo proto rozhodnutí ministra ze 16. srpna 1924 také, pokud jím bylo zamítnuto odvolání Theodora B. a Karla Sch. podané z rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924, zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se soud mohl zabývati meritorními námitkami, jež směřují proti této části rozhodnutí ministrova. St-lé (Theodor B. a Karel Sch.) podali také z rozhodnutí župního úřadu z 11. dubna 1924 odvolání k ministru s plnou mocí řídíce se práv- ním poučením, jež bylo i k tomuto rozhodnutí župního úřadu připojeno a jež bylo rovněž zřejmě nesprávným. Z tohoto nesprávného poučeni nvzešla však st-lům právní újma, neboť podali — přes toto poučení — také ještě včas stížnost k nss, o níž bylo jednáno svrchu ad A b). Za tohoto stavu věci odpadá ovšem nová intimace rozhodnutí župního úřadu ze dne 11. dubna 1924. Ze všech těchto příčin bylo tedy nalézti právem, jak v enunciátu uvedeno.