Č. 4766.


Obecní zaměstnanci (Slovensko): Má vdova po obecním úředníku města s regul. magistrátem při opětném provdání nárok na odbytné?
(Nález ze dne 4. června 1925 č. 2036).
Věc: Hermína j. v T. proti župnímu úředu v Turčanském Sv. Martině o odbytné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, vdova po Rudolfu Š, pokladníku města T. hodlajíc se znovu provdati podala žádost o poskytnutí odbytného. Usnesením zastupitelského sboru města T. z 1. června 1923 žádost ta byla zamítnuta, poněvadž městský pensijní statut neobsahuje žádných ustanovení o odbytném nebo výměně vdovské pense a vzato bylo na vědomí městskou radou provedené zastavení pensijních požitků st-lčiných, ježto tato se zatím provdala a tím všech nároků proti městu pozbyla.
Ve svém odvolání namítala st-lka, že se provdala teprve tehdy, když byla měšťanostou ujištěna, že uzavření sňatku nemá vlivu na přiznání odbytného, že jiným vdovám po měst. úřednících bylo přiznáno a že i dle § 57. a 58. zák. čl. 65 : 1912 přísluší vdovám po státních zaměstnancích odbytné, prosila proto, aby výhoda ta i jí byla poskytnuta.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání toto zamítnuto, ježto dle bodu 8. § 45. pensijního statutu města T. z r. 1912 byly pensijní požitky st-lce jako vdané vdově zastaveny kdežto o poskytnutí odbytného není ve městském statutu žádného ustanovení. Na základě §§ 57. a 58. zák. čl. 65 : 1912 odbytného poskytnouti nelze, ježto tento zákon se vztahuje toliko na zaměstnance státní, kdežto Rudolf Š. byl úředníkem městským.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
St-lka namítá nezákonnost nař. rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že žal. úřad jí podle §§ 57. a 58. zák. čl. 65. : 1912 nepřiznal odbytné. St-lka připouští sice, že pensijní statut města T. neobsahuje ustanovení o poskytnutí odbytného, dovolává se však toho, že statut poskytnutí odbytného nezakazuje. Leč z této okolnosti právního nároku na poskytnutí odbytného vyvoditi nelze, ježto právním nárokem v subjektivním smyslu mohou býti jen nároky takové, které lze opříti o určitý předpis objektivního práva.
Pokud pak st-lka nárok svůj opírá přímo o ustanovení § 57. a 58. zák. čl. 65. : 1912, činí tak neprávem, ježto zák. článek 65. : 1912 upravuje toliko odpočivné požitky státních zaměstnanců a zaopatřovací požitky osob po státních zaměstnancích pozůstalých, nikoliv zaměstnanců městských a osob po nich pozůstalých.
Konečně namítá st-lka, že městský statut města T. pochází z doby dřívější než zákon, a ježto statut zákonu nesmí odporovati, byla prý žádost její nezákonitě s odvoláním se na městský statut odmítnuta.
O této námitce bylo uvážiti následující: Dle § 19. zák. čl. 58. : 1912 měly o organisaci pensijního ústavu a zřízení a správě pensijního fondu, jakož i o podmínkách pensijního zaopatření na podkladě vzájemnosti (se státem, s municipii a městy s regulovaným magistrátem) pro správní zaměstnance měst s regulovaným magistrátem býti zřízeny stanovy dle základních zásad státního pensijního zákona.
Tímto zákonem o zaopatření státních zaměstnanců, jejich vdov a sirotků jest pak zák. čl. 65. : 1912.
Ve příčině změny vdovských pensí za odbytné stanoví pak § 57. cit. zák. čl., že ministr »může v případech zvláštního zřetele hodných na žádost vdovy za určitých předpokladů povoliti záměnu vdovské pense za odbytné, jestliže se vdova všech dalších nároků vzdá. V tomto případě stanoví ministr od případu k případu výši odbytného a jest vázán jen co do jeho maximálního obnosu. Dle § 59. cit. zák. má býti likvidovaná již vdovská pense zastavena mimo jiné i v případě, když se vdova znovu provdá (bod 8). Poslední odst. tohoto § pak stanoví, ve kterých případech jest zastavení pense konečným, ve kterých prozatímním a v poslední větě pak se stanoví, že pro případ zastavení vdovské pense následkem provdání platí ustanovení § 58. Dle tohoto ustanovení může znovu provdaná vdova do roka ode dne svého znovuprovdání žádati za odbytné (za výměnu vdovské pense na odbytné), kdežto po uplynutí zmíněné roční lhůty vdovská pense již nemůže býti předmětem odbytného, nýbrž má býti reservována pro případ eventuelního opětného ovdovění.
Pokud jde o cit. ustanovení § 57. zák. čl. 65 : 1912 neskytá toto vůbec právního nároku na změnu vdovské pense na odbytné, jak plyne z té okolnosti, že změna taková jest možná jen v případech zvláštního zřetele hodných, a ze souvislé s tím dikce »může« povoliti. Závisíť zcela na volném uvážení ministra, zda změnu takovou povoliti hodlá či nikoliv a nevzchází ani státnímu zaměstnanci právní nárok, aby změna taková povolena byla.
Ježto však nss povolán jest toliko chrániti subjektivní práva stran, jest zcela nerozhodno, bylo-li ustanovení obdobné předpisu § 57. cit. zák. čl. pojato i do pensijního statutu města T. či nikoliv, ježto ani kdyby tam pojato bylo, by z něho st-lce právní nárok na odbytné vzejíti nemohl.
Nss však nemusil se zabývati ani otázkou, zda a pokud zmíněný městsky pensijní statut má býti, resp. je ve shodě s § 58. zák. čl. 65 : 1912 v tom směru, že neobsahuje žádných ustanovení o tom, zda pro případ eventuelního opětného ovdovění provdané vdovy nárok na vdovskou pensi po prvním manželi zůstává reservován či nikoliv, ježto otázka tato není vůbec předmětem sporu.
Pokud pak jde o otázku záměny vdovské pense na odbytné pro případ znovuprovdání vdovy, ukládá § 19. zák. čl. 58 : 1912 městům jenom tolik, aby pensijní statuty upravily podle základních zásad státního pensijního zákona, kdežto permutace vdovské pense na odbytné není základním principem zaopatření vdov po městských úřednících, nýbrž toliko detailní modifikací nároku na vdovské zaopatření, a jako takové detailní opatření do pensijních stanov města T. pojato býti vůbec nemusilo.
Nemuselo-li pak ustanovení o odbytném již z toho důvodu do stanov býti pojímáno, pak nemůže st-lka s úspěchem namítati, že městský pensijní statut odporuje zákonu.
Z úvah těchto neshledal nss stížnost důvodnou.
Citace:
č. 4766. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1087-1089.