Č. 4781.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em: I. Stížnostní legitimace jednotlivých občanů proti rozhodnutí vlády o sloučení obcí? — II. Vláda může přistoupiti ke sloučení obcí buď z vlastního podnětu anebo k podnětu z věnčí. — III. O slyšení zúčastněných obcí před rozhodnutím o jich sloučení. — IV. V řízení o sloučení obcí nemají zúčastněné obce nároku na to, aby jim bylo povoleno nahlédnouti do spisů.
(Nález ze dne 9. června 1925 č. 11 840).
Věc: Obec M. a František K. a spol. v M. (adv. Dr. Arn. Back z Dvora Králové) proti vládě republiky čsl. (min. taj. Dr. Jan Trojan) o sloučení obcí.
Výrok: Stížnost Fratiška K. aspol. se odmítá jako nepřípustná, stížnost obce M. se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vláda usnesením ze 13. prosince 1923 podle ustanovení § 1 zák. z 18. března 1921 č. 117 Sb. ve znění zák. z. 21. prosince 1922 č. 406 Sb. sloučila obce Ch. a M. v jednu místní obec pod názvem »Ch.« v mezích dosavadních jich katastrů.
O stížnosti — — — uvážil nss takto:
Podle § 2 zák. o ss může si k nss-u stěžovati pouze, kdo tvrdí, že mu nař. rozhodnutím neb opatřením bylo nezákonně ublíženo v jeho právech. Sloučení obcí je svou povahou aktem organisačním. Dotýká se sice práv slučovaných obcí, rušíc jejich samostatnost, naproti tomu nezasahuje o sobě nijak do právní sféry jednotlivých občanů, dotýkajíc se jich jenom nepřímo důsledky, které snad bude míti pro jejich zájmy. Stížnost jednotlivých občanů proti vyslovenému sloučení obcí byla by tedy přípustnou jenom potud, pokud by zákony upravující sloučení obcí přiznávaly jednotlivým občanům výslovně určitá práva ať povahy materielní či procesní. Zákony ze 7. února 1919 č. 76 Sb., ze 14. dubna 1920 č. 285 Sb. a z 18. března 1921 č. 117 Sb. ve znění zák. z 21. prosince 1922 č. 406 Sb. po stránce materielní nepoznávají občanům žádné ingerence na rozhodnutí vlády o sloučení obcí. Ve směru formálním ustanovují, že vláda je povinna zamýšlené sloučení uveřejniti po dobu 8 dnů ve zúčastněných obcích, resp. i osadách, vyhrazujíce každému právo, aby v dalších osmi dnech podal připomínky k min. vnitra. Mohli by tedy jednotliví občané snad jako porušení svého procesního práva namítati, že tohoto předpisu v provedeném řízení dbáno nebylo. V daném případě stížnost Františka K. a spol. této jedině možné námitky nečiní. Ve všech ostatních směrech je však dle toho, co svrchu pověděno, stížnost nepřípustná, ježto jiných práv zákon v řízení o slučování obcí občanům nepřiznává, a k hájení práv slučovaných obcí samých jednotliví občané legitimováni nejsou. Stížnost Františka K. a spol. slušelo proto jako nepřípustnou odmítnouti. — — —
Stížnost obce M. namítá, že tu nebylo předpokladů § 1 bodu 1 zák. č. sb. 406/1922. Předpis tento zmocňuje vládu, aby až do konce r. 1925 slučovala obce, byl-li do konce roku 1920 politickým úřadům správním písemným podáním dán k tomu podnět, nebo bylo-li těmito úřady v téže lhůtě z moci úřední zahájeno řízení. Zákon rozeznává tedy dva případy: sloučení na základě podnětu došlého zvenčí, a sloučení z vlastní initiativy úřadu. V prvním případě nežádá, aby podnět vyšel od některé ze zúčastněných obcí nebo vůbec od nějakého určitého subjektu. Stačí, když do konce r. 1920 byl politickým úřadům správním ke sloučení dán podnět písemným podáním ať už se strany kterékoli, stačí dále, když nejpozději do konce r. 1920 takový písemný podnět na politické úřady došel, aniž by dále bylo třeba, aby o tomto podnětu bylo ještě před koncem r. 1920 zahájeno úřední řízení. Tento požadavek klade zákon jenom pro druhý případ, kdy sloučení vysloveno z initiativy úřadu bez vnějšího podnětu daného písemným podáním.
Podle spisů došlo dne 30. prosince 1920 na min. vnitra písemné podání Ústředního výboru Národní jednoty severočeské, obsahující návrh, aby obce Ch. a M. byly sloučeny v jednu obec Ch., což stěžující si obci ostatně na základě výnosu min. vnitra z 11. května 1921 výměrem osp-é z 27. července 1921 bylo výslovné sděleno. Tvrzení stížnosti, že takové písemné podání v stanovené lhůtě na politické úřady správní nedošlo, je tedy nesprávné, a dovolává-li se stížnost na doklad svého tvrzení konstatování, které prý v tom směru se stalo při jednání konaném dne 8. března 1924, nemá poukaz tento v obsahu příslušného zápisu pražádné opory. Tím, že uvedené písemné podání, obsahující návrh na sloučení obou obcí, ještě před koncem r. 1920 došlo k min. vnitra, byla tedy splněna podmínka stanovená v § 1 bod 1 zák. č. 406/1922, aby vláda mohla provésti sloučení dle tohoto předpisu. Je ovšem pravda, že podle výnosu min. vnitra z 26. července 1922 vláda ve schůzi 14. července 1922 se usnesla, že na základě tohoto návrhu podle zák. č. 117/1921 rozhodovati nemůže, poněvadž nebylo o něm do 31. prosince 1920 u politických úřadů správních zahájeno řízení. Avšak toto usnesení vlády nelze považovati za rozhodnutí, kterým byl onen návrh snad jako návrh nějaké procesní strany způsobem právní moci schopným zamítnut s tím účinkem, že pro stěžující si obec jako stranu druhou založeno bylo právo, aby nebylo k němu již přihlíženo. Usnesení ono je pouhým konstatováním, že vláda podle tehdejšího právního stavu nemá podkladu, aby zavedla řízení o sloučení, které jí osobou v řízení právně neinteresovanou bylo navrženo. Nemohlo proto usnesení to býti překážkou, aby — když právní stav vydáním zákona z 21. prosince 1922 č. 406 Sb. se změnil — vláda k návrhu tomu, vyhovujícímu náležitostem § 1 bod 1 tohoto zák., se vrátila a na jeho podkladě nyní zavedla řízení o sloučení obcí. Že řízení o něm zahájila teprve po 1. lednu 1920, je dle toho, co svrchu řečeno, bez významu.
Dosavadními vývody je prokázáno, že zákonné podmínky pro zahájení řízení o sloučení obou obcí byly splněny. Jde dále o to, zda nebyla v provedeném řízení porušena nějaká procesní nebo materielní práva stěžující si obce. V prvním směru obec poukazujíc na ustanovení § 1 odst. 2. zák. č. 117/1921 namítá, že výměrem z 27. července 1921 osp vyzvala obecní úřad, aby schůzi zastupitelstva, které o zamýšleném sloučení mělo se vyjádřiti, svolal do 14 dnů, takže obci nebyla poskytnuta příležitost, aby se vyjádřila ve lhůtě 30denní, dále pak že osadám, z nichž obec se skládá, nebyla taková příležitost poskytnuta vůbec. Ani tyto námitky nss neshledal důvodnými. Na rozdíl od řízení vyhláškového, jehož postup jest přesně vyznačen, nemá zákon nijakého ustanovení o tom, jakým způsobem má býti zúčastněným obcím umožněno, aby se o zamýšleném sloučení vyjádřily. Patrno, že zákon neklade tu váhu na formální stránku, jak byla obci dána příležitost se vyjádřiti, nýbrž jedině na to, aby jí bylo umožněno k zamýšlenému opatření vůbec zaujati stanovisko, a aby jí k tomu poskytnuta byla lhůta aspoň 30 dnů. Ze spisů je patrno, že obec o zamýšleném sloučení byla vyrozuměna výměrem osp-é z 27. července 1921 s tím, že se jí ve smyslu § 1 odst. 2. zák. 117/1921 dává možnost, aby se o něm vyjádřila. Byl-li starosta obce současně vyzván, aby do 14 dnů svolal zastupitelstvo, které teprve o vyjádření mělo se usnésti, je přece na první pohled jasno, že není tím míněna peremptorní lhůta, do které obec má podati vyjádření úřadu. Poukazem na § 1 odst. 2. zák. č. 117/1921 úřad ostatně dosti zřetelně své stanovisko vyjádřil. Po druhé byla obec o zamýšleném sloučení vyrozuměna výměrem osp-é ze 7. dubna 1923 a byla jí tedy opětně poposkytnuta příležitost, aby se vyjádřila. Obec skutečně také oněch příležitostí použila a vyjádřila se po prvé usnesením ob. zastupitelstva z 16. srpna 1921, po druhé usnesením z 22. dubna 1923. Je tedy patrno, obci včas poskytnuta byla příležitost k zamýšlenému sloučení zaujati stanovisko, a že dokonce i podala — a to opětně — své vyjádření, v plném vědomí, že je podává vzhledem k zamýšlenému a projednávanému sloučení. Pak není však možno důvodně tvrditi, že byla st-lka ve svém procesním právu, plynoucím jí z předpisu § 1 odst. 2. věta 1. cit. zák. nějak zkrácena. Pokud však stížnost namítá, že nebyla příležitost k vyjádření poskytnuta také jednotlivým osadám, z nichž obec se skládá, sluší k tomu podotknouti, že, jak úřad zjistil (zpráva osk z 8. ledna 1923), osady tyto nemají vlastního osadního zastupitelstva, jsou tedy representovány zastupitelstvem obecním, jedině toto mohlo tedy i jménem osad vyjádření podati. Nebylo proto třeba, aby osadám ještě zvláště k projevu jejich stanoviska příležitost byla poskytována.
Rovněž bezdůvodná jest námitka, že stěžující si obci nebylo dovoleno nahlédnouti do správních spisů věci se týkajících. Námitka ta nemá významu, pokud vytýká, že nebylo vyhověno žádosti obce za nahlédnutí do spisů, kterou podala k osp-é teprve dne 14. dubna 1924, neboť jde tu již o dobu po vydání nař. rozhodnutí. Avšak i pokud bylo ještě před tímto rozhodnutím obci odepřeno nahlédnouti do spisů, nelze spatřovati v tom vady řízení. Jak bylo dovoděno již ve zdejším nál. Boh. 334 adm., není všeobecně uznaného práva strany nahlížeti do správních spisů, týkajících se její záležitosti. Zákony č. 117/1921 resp. 406/1922 súčastněným obcím také práva takového nedávají, vyhrazujíce jim toliko, že musí jim býti poskytnuta po určitou dobu příležitost, aby se o zamýšleném sloučení vyjádřily, nic víc.

Citace:

č. 4781. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1115-1117.