Č. 4836.

Učitelstvo: Předpis § 3, odst. 5 mor. zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. o definitivním ustanovení zatímního učitele na škole měšťanské nevztahuje se — ani zřetelem k § 3 mor. zák. ze 3. června 1906 č. 47 z. z. — na učitelky ručních prací.
(Nález ze dne 25. června 1925 č. 12682.)
Prejudikatura: Boh. 4005 adm.
Věc: Emilie B. v Brně (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o jmenování definitivní učitelkou ad personam.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stl-ka nabyla způsobilosti pro vyučování ženským ručním pracím na školách obecných a občanských r. 1903 a byla ustanovena ve školních službách jako učitelka žen. ruč. prací roku 1907 při různých školách a od 1. října 1919 na jedné dívčí škole občanské v Brně. Před tím byla výnosem zšr-y z 24. října 1911 s účinností od 1. října 1909 ustanovena definitivně na školách obecných.
Podáním z 2. prosince 1922 domáhala se s poukazem na § 3 zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. a § 3 odst. 5 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z., aby byla jmenována definitivní učitelkou ženských ručních prací ad personam při škole občanské se zpětnou účinností od 1. října 1922.
Zšr rozhodnutím z 12. ledna 1923 žádosti této nevyhověla s tím, že ustanovení § 3 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z., pokud nebylo vůbec zrušeno článkem 6. zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb., se netýká učitelek žen. ruč. prací. Rekurs st-lčin byl nař. rozhodnutím zamítnut jako bezdůvodný z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost neshledal nss důvodnou.
Na sporu jest jedině otázka, zda předpis § 3 odst. 5 mor. zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. platí nebo neplatí též pro učitelky žen. ruč. prací, a zda v důsledku toho st-lka, jsouc od 1. října 1919 ustanovena, na škole občanské, má od 1. října 1922 nárok na jmenování definitivní učitelkou žen. ruč. prací na dotčené škole občanské. Nss dospěl k závěru, že žal. úřad resp. zšr správně zodpověděly otázku tu záporně.
Podle § 3 odst. 5 cit. zák. č. 48 z. z. z r. 1914 o právních poměrech učitelstva na veř. školách obecných a měšťanských »ustanoví se zatímní učitelé se zkouškou pro školy měšťanské po tříleté nepřetržité zatímní službě na škole měšťanské na svém posledním služebním místě definitivními ad personam ...« Podle § 3 cit. zák. č. 47/1906 o úpravě právních poměrů učitelek ženských ručních prací na veř. školách národních na Moravě »mají, pokud zákon tento nic nestanoví, ohledně definitivních učitelek ručních prací platnost ona ustanovení zák. ze 24. ledna 1870 č. 18 z. z. a zákonů k němu později vydaných, které se týkají ostatních osob vyučujících, definitivně ustanovených.«
Přes tento předpis zák. č. 47/1906 nelze však předpisu § 3 odst. 5 zák. č. 48/1914 použíti v příčině učitelek ručních prací, jak plyne z těchto úvah:
Zákon z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. jako základní právní norma o úpravě právních poměrů učitelstva na veř. školách obecných a měšťanských na Moravě rozvrstvil úpravu tuto ve čtyři hlavní oddíly a podal v prvém z nich (§ 1—21) právní pravidla o ustanovování (jmenování) učitelstva, v druhém (§§ 22—44) o požitcích, v třetím (§§ 45—57) o disc. řízení a propuštění, a konečně ve čtvrtém (§§ 58—87) o přeložení na odpočinek a zaopatření pozůstalých. Postupem doby a dalším vývinem zemského zákonodárství doznal cit. zákon podstatných změn i doplňků, a byla jednotlivá ustanovení jeho měněna zpravidla tím způsobem, že upravována byla pozdějším zákonodárstvím vždy určitá obsahově ucelená část jeho, při čemž zůstaly v další platnosti ostatní oddíly dotyčným zákonem nedotčené. Tak změnil ku př. zákon z 26. září 1884 č. 77 z. z. normy o ustanovování (jmenování) osob učitelských, zákony z 12. března 1890 č. 52 z. z., z 25. dubna 1884 č. 49 z. z., z 1. května 1896 č. 56 z. z., z 5. července 1899 č. 55 z. z., z 26. prosince 1904 č. 1 ex 1905 atd. předpisy o služ. příjmech učitelů, zákon z 5. července 1899 č. 56 z. z. normy o přeložení na odpočinek a zaopatření pozůstalých a zákon z 29. ledna 1905 č. 27 z. z. předpisy o disc. řízení. Této systematice v úpravě právního a služ. postavení učitelstva škol národních zůstalo moravské zemské zákonodárství věrno i v posledním stadiu svého vývoje a uplatnilo ji jak v zákoně z 15. července 1914 č. 48 z. z., kterým upraveny byly naposled služ. přjmy učitelstva toho, tak i v zákoně z 15. července 1914 č. 52 z. z. pojednávajícím o právních poměrech učitelek žen. ruč. prací na školách národních.
Právní poměry učitelek žen. ručních prací byly totiž upravovány různými zákony (na př. zákony z 30. srpna 1900 č. 66 z. z. a z 26. prosince 1904 č. 3 z. z. z r. 1905), posléze zákonem z 3. června 1906 č. 47 z. z.; zákon z 15. července 1914 č. 52 z. z. nahradil pak toliko paragrafy 4, 5 a 6 tohoto zák. z r. 1906 novými pravidly, upravujícími otázku služ. příjmů učitelek ručních prací a ponechal ostatní obsah zákona toho v plné platnosti, zejména i ustanovení §u 1 cit. zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z., který jasně vymezuje nárok učitelek žen. ruč. prací na ustanoveni definitivními.
Z této systematiky mor. zem. zákonodárství plyne dvojí závěr: jednak že toto zákonodárství vždy odděleně zvláštními zákony upravovalo jak základní právní poměry zejména nabývání definitivy tak výši služ. požitků učitelů a učitelek literních na straně jedné a učitelek žen. ruč. prací na straně druhé, jednak že zákonem č. 48/1914 mělo býti zlepšeno hmotné postavení toliko učitelů literních a katechetů (viz § 1 a násl. a § 10), kdežto úpravy požitků učitelek žen. ruč. prací zákon ten se nedotýká, ponechávaje požitky této kategorie osob učitelských úpravě zvláštní, která provedena byla současným zákonem č. 52/1914.
Jest ovšem pravda, že zákonodárce od zásady, že zák. č. 48/1914 má upravovati jenom výměru požitků učitelstva literního resp. katechetů, uchýlil se zejména ve 4. a 5. odst. svého § 3 tím, že formuloval nárok zatímních učitelů na ustanovení definitivní po odsloužení určité doby, že tedy pojal do zák. tohoto též předpis dotýkající se vlastního základu služ. poměrů učitelských. Než inkongruence tato, vzniklá zřejmě snahou, poskytnouti učitelstvu podobnou výhodu, kterou krátce před tím (v lednu 1914) uzákoněná služ. pragmatika státních úředníků poskytovala čekatelům úřednickým, sleduje rovněž v prvé řadě účel, aby zlepšeny byly příjmy učitelstva, nikterak však neruší shora uvedenou zásadu, že zák. č. 48/1914 na učitelky žen. ruč. prací se nevztahuje. Že tomu tak, zřejmo zejména již z té okolnosti, že zákonodárce, kdyby byl chtěl dosáhnouti opaku, zajisté by buď nebyl vydával zvláštní novelu k zákonu o učitelkách žen. ruč. prací (viz zák. č. 52/1914) anebo že by byl ať v zák. č. 48/1919 ať již v zák. č. 52/1914 výslovný předpis toho obsahu uvedl. Když zákonodárce tak neučinil, nelze se právem domnívati, že by byl chtěl cestou všeobecné klausule § 3 staršího zák. č. 47/1906 rozšířiti předpisy odst. 4 a 5 §u 3 nového zák. č. 48/1914 též na učitelky žen. ruč. prací, o kterých zákon č. 48/1914 jinak neplatí, a to tím méně, když přec již § 1 zák. č. 47/1906 dával učitelkám žen. ruč. prací za určitých předpokladů nárok na definitivu již po dvou letech a když § 4 téhož zák. č. 47/1906 ve znění zák. č. 52/1914 přiznal definitivním učitelkám ruč. prací služné různé dle toho, zda »vyučují« na školách obecných anebo na školách měšťanských, nečině rozdílu, zda jsou jmenovány definitivně na škole obecné nebo měšťanské.
Nevztahoval-li se však předpis §u 3 odst. 5 zák. č. 48/1914 vůbec na učitelky žen. ruč. prací, pak žal. úřad právem zamítl domnělý nárok st-lky opřený o tento předpis, a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba zkoumati, zda a jaký vliv na právní postavení st-lky ve směru v tomto řízení projednávaném měly zákony z 23. května 1919 č. 274, z 9. dubna 1920 č. 306 a ze 13. července 1922 č. 251 Sb.

Citace:

č. 4836. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1231-1233.