Č. 4458.

Církevní věci: * Řeholník, který zastával místo samostatného duchovního správce na faře inkorporované jeho řeholi, nemá — ani podle § 15 zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z., resp. zák. z 24. února 1907 č. 56 ř. z., zák. z 28. března 1918 č. 115 ř. z., zák. z 3. února 1920 č. 84 Sb. nároku na odpočinkový plat z náboženské matice.
(Nález ze dne 28. února 1925 č. 4104.)
Věc: P. Bernard B. v Č. proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. taj. Dr. Zdeněk Materka) o výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Rozhodnutím ze 17. srpna 1921 nevyhověla zsp žádosti st-le o přiznání výslužného dle kongruových požitků jemu z náboženské matice placených jako býv. reálnímu administrátoru fary v D., inkorporované řádu Augustiánů, z toho důvodu, že o jeho sustentaci jako řeholníka jest v případě jeho nezpůsobilosti k zastávání duchovní správy postaráno z prostředků řádu Augustiánů, a nelze mu jako řeholníku povoliti zákonitého výslužného. Poněvadž také jmenovaný řád jest držitelem zmíněného obročí, byl povinen starati se o jeho zaopatření, a kongrua, placená st-li náboženskou maticí jako reálnímu administrátoru, byla mu vyplácena v zastoupení řádu samého. K tomu ještě podotkla zsp, že nárok na přiznání pense z náboženské matice jest závislým na přiznání stolního titulu z náboženské matice. Poněvadž st-l stolní titul z náboženské matice zajištěný nemá, nelze jeho žádosti také z toho důvodu vyhověti.
Z tohoto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů:
»Ve své stížnosti odvolává se st-l k odůvodnění svého domnělého nároku na přiznání výslužného zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z. a dalších kongruových zákonů. Avšak kongruový zákon z r. 1898 vztahuje se, až na výjimky posledního odstavce § 1 a § 15, jen na světské duchovní. Pokud pak další kongruový zákon z 28. března 1918 č. 115 ř. z. obsahuje vůbec zmínky o řeholních knězích (čl. II. § 1), činí tak jen v mezích kongruového zákona z 19. září 1898 č. 176 ř. z. Zákonem pak z 9. dubna 1920 č. 246 Sb., zvýšena byla pouze kongrua duchovenstva římskokatolického o ročních 1200 Kč. Jsa členem řádu Augustiniánů požívá jako řeholník zaopatření řádem, a to i v případě nezpůsobilosti ke konání kněžských povinností. Nemá tudíž nároku na odpočivné, o němž jedná § 13. zák. z r. 1898, ježto tento paragraf kongruového zákona týče se pouze světského duchovenstva katolického.
Námitka st-lova, že kongruový zákon nutno vztahovati na řeholníky i pokud se týče § 13, když na základě § 15 téhož zákona st-li přiznána byla kongrua z náboženské matice, není zákonem odůvodněna, ježto přiznání doplňku kongruy stalo se na základě výjimečného ustanovení § 15 kongruového zák. z r. 1898.
Ustanovení tohoto § 15 cit. zákona možno pak dle znění jeho užíti pouze ohledně požitků v aktivitě a nikoliv ohledně přiznání pensí dle § 13 cit. zák.«
Rozhoduje o stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Na sporu jest otázka, zda st-l je případného nároku na výslužné podle § 13 zák. kongruového z 19. září 1898 č. 176 ř. z. resp. § 4 zák. z 24. února 1907 č. 56 ř. z. a čl. I § 3 a 4 zák. z 28. března 1918 č. 115 ř. z. zbaven již proto, že není světským, ale řeholním knězem. Žal. úřad stojí na stanovisku, že tomu tak jest, kdežto stížnost snaží se dovoditi opak.
Po názoru nss-u jest dáti za pravdu žal. úřadu z těchto úvah:
Nárok deficientů na zaopatřovací požitky — a to subsidiárně — z náboženské matice byl již různými předpisy z konce 18. století, tak zejména dvorským dekretem ze 7. ledna 1792, sbírka pol. zákonů Leopolda II. svazek IV. č. 3 (viz též dvoř. dekr. z 15. března 1892 sbírka pol. zák. Františka II. svazek I—II) přiznán jen takovým kněžím, jichž vysvěcení se stalo na stolní titul z náboženské matice; tento stolní titul pak přiznává se jen takovým kandidátům kněžského stavu, kteří nemohou býti vysvěceni na titul jiný, nepřiznává se tedy zejména takovým kandidátům, jichž vysvěcení se děje na titulus professionis religiosae po př. na titulus paupertatis; již z toho důvodu byly tedy nároku na zaopatřovací požitky z náboženské matice zbaveni řeholníci.
Na tomto stavu věci nezměnil nic zákon ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické, ani zákon z téhož data č. 51 ř. z. o příspěvcích pro náboženskou matici (viz zejména § 9 zák. č. 50/1874 a druhý odstavec tohoto §, který obsažen byl ve vládní osnově, do zákona však převzat nebyl, dále § 15 zák. č. 50/1874, pak § 1 a § 4, odst. 2 zák. č. 51/1874).
Když pak v zákoně z 19. dubna 1885 č. 47 ř. z. »o prozatímních ustanoveních o dotaci duchovenstva katolické správě duší« přikročeno bylo k nové zákonné úpravě dotačních poměrů tohoto duchovenstva a to jak aktivního tak pensionovaného, nebylo na shora zmíněné stěžejní zásadě nic změněno. Naopak má i tento zákon, byť to výslovně nikde nestanoví, maje výslovné ustanovení takové patrně zřetelem k dosavadnímu právnímu stavu za zbytečné — na mysli toliko duchovenstvo sekulární (světské) a na duchovenstvo řádové vůbec se nevztahuje (viz též nálezy býv. rak správního soudu z 13. ledna 1887 Budw. XI-3341 a z 13. ledna 1888 Budw. XII—3875).
To plyne zejména též z předpisu § 8 cit. zákona, podle něhož »ustanovení tohoto zákona nemají platnosti v takových místech správy duchovní, která přivtělena jsou k některému řeholnímu sboru«.
Když tedy zákon z r. 1885 dával v § 6 za určitých předpokladů nárok na odpočinkový plat z fondu náboženského resp. z jeho státní dotace duchovním správcům, míní tím zřejmě jenom duchovní správce z řad kněžstva světského. Takový byl právní stav, který nalezl kongruový zákon z 19. září 1898 č. 176 ř. z.; tento právní stav měl novým zákonem býti doplněn a změněn a s hlediska tohoto stavu nutno proto také posuzovati znění a úmysl nového zákona.
Tu pak jest z textu nového zákona a z materialií k němu zřejmo, že nový zákon chtěl především zvýšiti sazby dotační, dále že chtěl odstraniti některé pochybnosti, ke kterým zákon z r. 1885 v praxi zavdával příčinu, (obzvláště co do otázky, kdo je samostatným duchovním správcem a kdo knězem pomocným) a že konečně v určitých směrech chtěl platnost svoji rozšířiti též na duchovenstvo řeholní.
Právě proto však, že v tomto posledním směru změnil stav dosavadní, zákon z r. 1898 tento svůj úmysl všude tam, kde jej provedený míti chtěl, výslovně vyjádřil, z čehož a contr. plyne nutný závěr, že i nový zákon, kde tak výslovně nevyslovil, chtěl míti i na dále zachovaný a zachoval v platnosti stav dřívější.
O řeholnících pak zmiňuje se zákon z r. 1898 toliko na dvou místech a to v § 1, posl. odst., kde — odchylně od zákona z r. 1885 (viz § 1 zák. z r. 1885 a shora uvedené nálezy býv. rak ss-u) — dává nárok na kongruu pomocného kněze za jistých podmínek i řeholníku, zastávajícímu systemisované místo světského kněze pomocného, a v § 15, kde — rovněž odchylně od zákona z r. 1885, § 8, a ruše rozdíl dělaný dříve tímto § 8 zák. z r. 1885 mezi stanicemi duchovní správy, inkorporovanými komunitě světské a stanicemi inkorporovanými komunitě řeholní — povšechně stanoví, že předpisy zákona (z r. 1898) platí »na stanice inkorporované (místa přivtělená) jen potud, pokud se prokáže, že příslušná korporace . . . nemůže trvale skutečně zapravovati náležitý ... nejnižší důchod kněžstva, správu duchovní vykonávajícího«.
Obě uvedená ustanovení jsou tedy změnou dosavadního stavu, částečnou změnou toho, že dříve řečený řeholník neměl vůbec nikdy nároku na platy z náboženské matice, tedy výjimkami ze zásady; proto nutno uvedené předpisy vykládati striktně.
Když pak § 1, odst. poslední zákona z r. 1898 dává nárok na kongruu pomocného kněze světského, tedy na doplněk platu pomocného kněze v aktivitě, zřejmě jenom řeholníkům, pokud místo pomocného kněze zastávájí, tedy po dobu aktivního výkonu služby, a když i § 15 mluví o minimálním příjmu duchovenstva pověřeného správou duší, nutno i předpis § 15 vztahovati toliko na kongruu aktivního duchovenstva, a nikoliv též na zaopatřovací požitky deficientů. Tyto zaopatřovací požitky nazývá zákon naopak v § 13 názvem jiným, mluvě tam o platu odpočinkovém a contr. »kongruy« (pomocného kněze) v § 1, posl. odst. a a contr. »nejnižší důchod« v § 15. Nelze proto všeobecný předpis § 15 vztahovati též — jak stížnost se domnívá — na »odpočinkový plat«, který — poněvadž § 13 zák. opačného výslovného předpisu nemá — lze ve shodě se stavem dřívějším přiznati toliko duchovnímu správci ze stavu kněžstva světského.
Na tomto stavu nenastala změna ani pozdějším zákonodárstvím. Naopak doplněk ke kongruovému zákonu z 24. února 1907 č. 56 ř. z. toliko zavedl kvinkvenální zvyšování kongruy, započítatelné i do platu odpočinkového (§ 1, odst. 1 a 2) a umožnil výjimečné vyšší vyměření pense (§ 4); zákon z 28. března 1918 č. 115 ř. z. pak v podstatě — nehledě k některým detailním předpisům, které pro daný spor významu nemají — jenom zvýšil sazby kongruy i pensí a mimo to v čl. II. § 1 nároky řeholníků uznává výslovně jen v mezích předpisů zákona č. 176/1898.
Konečně zákon z 3. února 1920 č. 84 Sb. nemá ve směrech, které tu v úvahu padají, vůbec předpisu.
Za tohoto právního stavu a ze nesporné vlastnosti st-le jakožto řeholníka, nalézajícího starobní zaopatření uvnitř a na účet svého řádu, nelze shledati nezákonnosti ani vadnosti v nař. výroku žal. úřadu, pročež bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 4458. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 488-491.