Č. 4714.

Státní občanství. I. Dle § 1 č. 1 zák. č. 236/20 sluší obdobně posuzovati i otázku státního občanství těch osob, u nichž splněny byly a v den 28. října 1918 trvaly náležitosti v předpisu tom stanovené, které však se nedožily dne 16. července 1920. — II. Státní občanství vdovy jest posuzovati podle § 16 úst. zák. č. 236 z r. 1920 dle státního občanství jejího manžela, i když se nedožil dne počátku působnosti cit. zákona t. j. 16. července 1920.
(Nález ze dne 18. května 1925 č. 9832).
Věc: Marie N. v P. proti ministerstvu vnitra stratí nepřevzetí do stavu čsl. četnických pensistů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem z 18. prosince 1923 odepřelo min. vnitra převzíti st-lku do evidence čsl. četnických pensistů a zaříditi výplatu jejích zaopatřovacích požitků na vrub republiky čsl. s odůvodněním, že st-lka příslušela do P. teprve od svého sňatku v r. 1912 uzavřeného po svém manželi, jenž v r. 1919 zemřel, že před tím příslušela do Těšína (nynější polské části), nežádala však podle § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. a vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb. za uznání čsl. státního občanství, a že ji tudíž nelze pokládati za čsl. státního občana. O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost uvažoval nss takto:
Žal. úřad vychází sice z předpokladu, že st-lka nabyla sňatkem se Štěpánem N. v r. 1912 domovské příslušnosti v obci P. a že ji měla také v čas úmrtí svého manžela i dne 16. července 1920, jest však názoru, že st-lka nenabyla čsl. státního občanství dle § 1. č. 1 úst. zák. č. 236/1920, poněvadž domovská příslušnost jejího manžela v P. zanikla již v r. 1919 jeho úmrtím, on se tudíž nemohl státi čsl. státním občanem dle uvedeného úst. zák., poněvadž neměl v den, kdy zákon ten nabyl účinnosti, t. j. 16. července 1920, domovského práva v P. a proto jej nemohla st-lka v tento den sledovati v čsl. státním občanství, pročež jest dlužno její státní občanství v den 16. července 1920 posuzovati samostatně dle její vlastní osoby, tudíž dle toho, kde měla domovskou příslušnost před svým sňatkem.
Toto právní stanovisko žal. úřadu nelze uznati správným.
Dle § 16 úst. zák. č. 236/1920, kterým doplněna a změněna byla dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice čsl., sledují manželky muže a děti do 18 let své rodiče podle § 5 tohoto zák. ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje.
Jest tedy především zkoumati, zda manžela st-lčina, který zemřel 13. února 1919 a měl, jak nesporno, od svého narození do dne úmrtí domovské právo v P., ležícím na území nynější republiky čsl., jest pokládati podle ustanovení cit. úst. zák. za státního občana čsl.
Zmíněný zákon stanoví v § 1 č. 1, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději 1. ledna 1920 získaly a do té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rak.-uherského, jež náleží nyní čsl. republice. Ustanovení toto, jež nabylo dle § 20 cit. zákona a vyhlášky min. vnitra z 20. srpna 1920 č. 492 Sb. účinnosti dnem, kterým vstoupila v platnost mírová smlouva uzavřena s Rakouskem, t. j. dne 16. července 1920, má ovšem na zřeteli osoby žijící, avšak po názoru soudu nutno dle tohoto ustanovení obdobně posouditi otázku státního občanství i těch osob, u nichž byly splněny náležitosti v § 1 č. 1 stanovené, které však se nedožily dne 16. července 1920.
K úsudku tomu dospěl soud touto úvahou:
Otázky státního občanství ve státech utvořených na území bývalého mocnářství rak.-uh. upraveny byly v mírových smlouvách na podkladě domovského práva. Mírová smlouva s Rakouskem v čl. 70 stanovila základní princip, že osoby požívající domovského práva na území, jež tvořilo část někdejšího mocnářství rak.-uh., stávají se, pozbývajíce současně státního občanství rak., ipso facto příslušníky onoho státu, který na tomto území vykonává právo svrchovanosti. Tentýž princip byl vysloven ve čl. 61 mírové smlouvy s Maďarskem. Ze zásad těch stanovena byla úchylka v čl. 76 mírové smlouvy s Rakouskem a v čl. 62 mírové smlouvy s Maďarskem jen potud, že osoby, které nabyly domovského práva po 1. lednu 1910, nestanou se bez povolení srbsko-horvatsko-slovinského státu, pokud se týče čsl. státu příslušníky států těch. Zákon č. 236 z. r. 1920, prováděje zásady ty a zásady stanovené v čl. 3 a 4 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Československem v Saint-Germain dne 10. září 1919 podepsané, rozenává 2 skupiny osob, ty, jež nabyly domovského práva na území nynější republiky čsl. do 1. ledna 1910, pak ty, které nabyly práva toho po 1. lednu 1910 a uznává z nich jen ony první za státní občany čsl. od 28. října 1918, jestliže domovské právo nepřetržitě mají.
Vznikem československého státu dnem 28. října 1918 zaniklo býv. státní občanství rakouské, pokud se týče maďarské na územích, nad nimiž stát čsl. jal se vykonávati právo svrchovanosti. Osoba, která na území státu čsl. nabyla domovského práva do 1. ledna 1910 a požívala ho nepřetržitě až do své smrti po 28. říjnu 1918 nastalé, stala se od toho ve smyslu zásad mírových smluv výše uvedených příslušníkem státu čsl. i když se nedožila formálního uznání svého státního občanství předpisem § 1 č. 1 zákona č. 236 z r. 1920. Plyne to již z toho, že osoba taková přirozeně nemohla býti příslušníkem státu jiného, dále z toho, že účinky práva domovského, třebas toto samo zaniklo úmrtím osoby, jest pokládati za trvající, pokud jde o určení státní příslušnosti až do dne, kdy nabudou účinnosti právní normy, upravující otázku státní příslušnosti na základě práva domoského, jestliže norem takových v době úmrtí dotyčné osoby ještě vůbec nebylo.
Z úvah těch se podává, že v daném případě jest pro posouzení otázky státního občanství manžela st-lčina rozhodno to, že nesporné nabyl domovského práva před 1. lednem 1910 na území nynější republiky čsl., že právo to měl nepřetržitě až do svého úmrtí v r. 1919 a že na jeho domovskou příslušnost jest hleděti tak, jakoby byla trvala až do dne, ktedým nabyl účinnosti předpis § 1 č. 1 úst. zák. č. 236 z r. 1920.
Poněvadž tudíž byly u manžela st-lčina splněny náležitosti v posléz uvedeném předpisu, jest po rozumu tohoto předpisu pokládati, že se manžel st-lčin stal ipso facto státním občanem čsl. již od 28. října 1918.
Dle § 7 zák. čl. 22 z r. 1886 sledovala st-lka ode dne svého sňatku v r. 1912 domovskou příslušnost svého manžela, podržela ji i jako vdova a dlužno proto podle § 16 úst. zák. č. 236 z r. 1920 posuzovati její občanství v den 16. července 1920 dle tátního občanství jejího manžela, nikoliv samostatně dle domovské příslušnosti, kterou měla před svým sňatkem, jak úřad mylně za to má.
Nař. rozhodnutí spočívá tudíž na nesprávném předpokladu, že st-lka není státním občanem čsl. Předpoklad ten založen byl na mylném výkladu zákona, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti jako zákonu odporující.

Citace:

č. 4714. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 983-985.