Č. 4831.

Učitelstvo: Učitel školy obecné vyučující nepovinnému předmětu na škole občanské v témže místě v rámci předepsaného rozsahu učební povinnosti, má za vyučování tomuto nepovinnému předmětu nárok na honorář toliko ve výměře poloviční (čl. 5, odst. 2 zák. č. 251/1922).
(Nález ze dne 25. června 1925 č. 11 683).
Věc: Oskar O. v B. (advokát Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a nár. osvěty stran substitučního platu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, definitivní učitel chlapecké školy obecné v B., vyučoval na základě výnosu zšr-y slezské z 22. srpna 1919 těsnopisu jako nepovinnému předmětu při druhé a třetí třídě chlapecké školy občanské v B. ve školním roce 1922/1923 ve 4 týdenních hodinách. Ředitelství této školy navrhlo zprávou z 1. června 1923 se zřetelem na § 9 zák. č. 251/22 povolení příslušné remunace. Platebním rozkazem zšr-y z 11. června 1923 byla st-li povolena remunerace 120 K za hodinu, úhrnem 480 K. Podáním z 25. června 1923 žádal st-l za doplatek ve smyslu § 9 zák. č. 251/22. Zšr rozhodnutím ze 16. července 1923 však vyslovila, že st-l ve smyslu čl. 5, věty 2. zák. č. 251/22 a § 14, č. 10 výn. min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42 105/I na vyšší remuneraci nároku nemá, poněvadž není na hlavní škole zaměstnán do plné míry normální vyučovací povinnosti. Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost neshledal nss důvodnou:
Žal. úřad resp. zšr přiznávají st-li za vyučování těsnopisu na občanské škole v B. toliko poloviční odměnu v částce 120 K za hodinu a odpírají mu povoliti odměnu tu v plné výměře 240 K za hodinu, a to — s poukazem na čl. 5., větu 2 zák. č. 251/1922 a § 14, bod 10 min. výn. z 3. dubna 1923 č. 42 105 — jedině proto, poněvadž není na hlavní škole zaměstnán do plné míry normální vyučovací povinnosti. Z tohoto odůvodnění je zřejmo, že úřad, když cituje čl. 5. větu 2 zák. č. 251/1922, míní patrně čl. 5. odstavec 2 tohoto zák. a nikoliv snad čl. 5. odst. 1 větu 2, která o honorování nepovinných předmětů nepojednává.
Mezi stranami není sporno, že st-l jest definitivně ustanoven na jedné obecné škole v B., že na této obecné škole v roce 1922/1923 nevyučoval plnou výměrou vyučovací povinnosti ve smyslu čl. 5. odst. 1 zák. č. 251/1922 (nikoliv plných 28 hodin, nýbrž toliko 18 hodin) a že na jiné — totiž na chlapecké občanské — škole v B. v udaném roce vyučoval nepovinnému těsnopisu ve 4 hodinách týdenních, takže i s těmito hodinami těsnopisu nevyučoval dohromady nad 28 hodin týdně. Žal. úřad a st-l rozcházejí se toliko v tom, že st-l — opíraje se zejména o předpis § 114 def. řádu školního a vyučovacího — domáhá se plné výměry odměny, poněvadž jde o vyučování na škole cizí, kdežto žal. úřad vztahuje na případ st-lův přes to, že jde o vyučování na škole cizí — cit. předpis čl. 5. odst. 2 věta 3 zák. č. 251/1922 a přiznává mu proto jen poloviční odměnu.
Po názoru nss-u jest dáti za pravdu žal. úřadu. Podle § 24 par. zák. č. 274/1919, doplněného článkem 1 § 9 zák. č. 251/1922, »odměna za vyučování předmětům nepovinným činí na školách občanských ročně 240 K za každou učebnou hodinu týdenní«. Podle čl. 5. odst. 2 téhož zák. č. 251/1922 jsou »učitelé všech kategorií zavázáni vedle předmětů povinných učiti také předmětům nepovinným, které byly nebo budou podle platných předpisů na škole rozhodnutím příslušných úřadů zavedeny. Toto vyučování započítává se do výměry učebné povinnosti upravené v odstavci předcházejícím« (totiž v prvém odstavci čl. 5). V další — třetí — větě pak ustanovuje odst. 2 článku 5. zák. č. 251/1922, že »vyučování jednotlivým nepovinným předmětům budiž odměňováno toliko tehdy«, ... jsou-li splněny určité, v zákoně uvedené předpoklady, jichž splnění však v daném případě žal. úřad nepopírá a kterými se tedy také netřeba zaměstnávati, ... »a to až do povinné míry vyučovací povinnosti poloviční, přes tuto míru plnou částkou odměny podle § 9 zák.« (to jest podle shora uvedeného § 24 zák. č. 274/1919 doplněného čl. 1 § 9 zák. č. 251/1922).
Tento předpis čl. 5. odst. 2 věty 3 jest stylisován zcela všeobecně a bezvýhradně; podle základních pravidel výkladových nutno tedy na tak dlouho míti za to, že zákon chce tímto předpisem postihnouti každé vyučování nepovinným předmětům »tedy i na škole cizí«, pokud není z téhož zákona anebo z předpisů zákonů jiných opak zřejmý. Tomu však po názoru nss-u tak není.
Opak takový nelze zejména důvodně vyčísti z toho, že čl. 5. odst. 2 ve větě prvé mluví o nepovinných předmětech zavedených na »škole«, že tedy zde užívá čísla jednotného, což si stížnost vykládá v ten smysl jakoby tu byly míněny jen nepovinné předměty na škole oné, na které učitel jest jmenován.
Tento úsudek však není správný. Zákon tu totiž mluví o »škole« patrně jen proto, že chce postihnouti nepovinné předměty na té které škole platně zavedené a nikoliv snad jen ony nepovinné předměty, které jsou zavedeny na všech školách nebo na většině jich; mimo to leží hlavní význam tohoto předpisu v tom, že musí jíti o nepovinné předměty zavedené řádným způsobem, tedy »podle platných předpisů« a od »příslušných úřadů«, nikoliv snad nepovinné předměty, které na školách vůbec nejsou, ba po případě ani nemohou býti zavedeny. Při tom ostatně v daném případě nebylo třeba ani se zabývati otázkou, zda a do jaké míry učitel ustanovený na škole jedné může býti nucen vyučovati též na škole jiné, když přec v daném případě není sporu o tom, že st-l vyučování těsnopisu na škole občanské řádně převzal a že je tedy také vyučováním těsnopisu na škole občanské »pověřen«. Nelze proto poukazovati na rozdíl mezi dikcí čl. 5. odst. 2 prvá věta — kde se mluví o škole a čl. 5. odst. 1 věta druhá — kde se mluví o »potřebě školy nebo škol, při nichž je učitel vyučováním pověřen«, poněvadž jednak v čl. 5. odst. 1 věta 2 jde o úpravu povinnosti učitele učiti nad zákonný normání počet hodin, čehož tu není, jednak je st-l právě — jak již shora podotčeno — vyučováním těsnopisu pověřen na škole občanské.
Výklad žal. úřadu odpovídá však též celkové tendenci zák. č. 251/1922, která — jak zřejmo z četných jeho ustanovení — se nese k tomu, aby osobní náklad na školství národní byl dle možnosti snížen. Tato tendence zákona projevuje se na příklad v četných předpisech čl. 1. zák. č. 251/22, zejména v § 2, v § 3 odst. 2, v § 4, v § 6, v § 7 a v § 8, dále v čl. 6, v čl. 7, v čl. 8 odst. 1, v čl. 10 odst. 1 věta 1. i 2, čl. 10 odst. 2 a pod.
Když pak zákon č. 251/22 v čl. 5. odst. 1 snížil oproti § 51 říš. zák. o školách národních normální míru vyučovací povinnosti, nad kterou pak přísluší zvláštní odměna podle § 25 odst. 1 zák. par. (ze 30 na 28 resp. 24), a když v čl. 5. odst. 2, věta druhá stanovil zápočet nepovinných předmětů do výměry učebné povinnosti, tedy jest zcela logickým důsledkem tohoto snížení a shora zmíněné úsporné tendence — (projevující se ostatně, a to měrou ještě značnější, v jiných zákonech o poměrech veřejných zaměstnanců (na př. zák. č. 394/22), nemluvě ani o pozdějším zákonu č. 286 z roku 1924) — že zákon hodiny nepovinných předmětů honoruje plnou sazbou — nehledě k jiným podmínkám — jen potud, pokud se hodinami těmi překročí normální míra povinnosti vyučovací.
Opak nelze dovoditi taky ani ze čl. 10 odst. 2 zák. č. 251/1922, který se týká jen zvláštních odměn za zastupování jiného učitele, nikoliv vyučování nepovinných předmětů, ani z předpisů § 114 def. řádu škol. a vyuč. z r. 1905, a to — pokud jde o poslední předpis, na který stížnost hlavní váhu klade — z těchto úvah:
Podle cit. § 114 »řídí se míra vyučovací povinnosti v rámci povinností, převzatých dekretem ustanovovacím, potřebou školy ...«, při tom »řídí se« podle 2. odst. téhož § »podle ustanovení zák. zemského, není-li pak takových ustanovení podle § 51 říš. zák. o školách národních, zdali větší výkony na té škole, na které jest učitelská osoba ustanovena, mají býti zvláště odměněny; »naproti tomu musí však« — podle třetího odstavce téhož § 114 — »služební výkony na jiné škole obecné nebo škole měšťanské, stejně jako vyučování předmětu, který předpokládá zvláštní způsobilost, býti vždy odměněna zvláště, pokud zákon zemský nemá jiného předpisu ...«. Předpis tento tedy výslovně si byl vědom toho, že je možná a že patrně také existuje jinaká, tedy i nepříznivější úprava této otázky zákonem zemským; místo zák. zemského zaujalo nyní po zániku zákonodárství zemského (§ 7 úst. listiny) — zákonodárství čsl. státu (§ 6 úst. listiny). Takovou jinakou úpravou jest však právě cit. čl. 5. zák. č. 251/22, kterým by ostatně — i kdyby tu byl opačný zákonný předpis starší (viz na př. též § 47 a § 53 slez. zák. o právních svazcích učitelstva z 6. listopadu 1901 č. 42 z. z. ve znění zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z.) dle zásady lex posterior derogat priori (§ 9 o. z. o.) starší opačný předpis byl změněn. Ostatně i podle odst. 2 čl. 5. zák. č. 251/22 je vyučování nepovinným předmětům na cizí škole — za uvedených předpokladů — honorováno ovšem až do normální výměry učebné povinnosti částkou nižší; to však ani § 114 školního řádu nevylučuje.
Jinakého zákonného předpisu, ze kterého by bylo zřejmo, že shora uvedený výklad čl. 5. zák. č. 251/1922 není správný, se stížnost nedovolává a nss ho také neshledal.
Za tohoto stavu zákona nebylo ani třeba zabývati se jednotlivými předpisy prov. výnosu ze 7. dubna 1923 č. 42 105/I Věstník č. 61 a to ani pokud se jednoho z nich dovolává žal. úřad resp. zšr, ani pokud se některých z nich dovolává stížnost, a to proto, poněvadž pouhý prováděcí výnos žal. úřadu, mající ostatně již podle svého nadpisu (»obsahující prováděcí pokyny«) — povahu toliko instrukcionelní, nemohl by ovšem, i kdyby obsahoval opak anebo svědčil pro opačný výklad zákona, zákon měniti ani způsobiti jiný výklad zákona, než jaký se podává z jeho znění.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4831. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1218-1221.