Authors:
= Boh. adm., 7 (1925), sv. 1
PDF

Č. 4755.


Učitelstvo: Učitel občanské školy, který dne 31. května 1922 — t. j. před platností zák. č. 251/22 Sb. — měl požitky podle 6. hodn. tř. 4. stupně, a podle zák. 251/22 a 394/22 Sb. požíval pak ještě v aktivitě požitků podle 7/4 ve výměře zvýšené, nemá, odchází-li za platnosti zák. č. 394/22 do pense, nárok (podle čl. 14 odst. 3 zák. č. 251/22) na základnu podle 6/4 ve výměře podle zák. č. 394/22, nýbrž toliko podle 7/4 s novou výměrou.
(Nález ze dne 30. května 1925 č. 10 860).
Věc: Bohumil Ž. v S. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti ministersterstvu školství a národní osvěty stran pensijní základny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody. St-l byl zšr-ou v Praze dne 4. března 1904 dosazen za def. ředitele obecné a měšťanské školy ve S. Dekretem ošv-u ve S. z 2. května 1921 byly mu na základě zákonů z 9. dubna 1920 č. 222 a ze 7. října 1919 č. 541 Sb. upraveny služ. požitky podle norem pro státní úředníky v ten rozum, že byl zařaděn do požitků 6. hodn. třídy 4. stupně, t. j. služného ročních 12 108 K, funkčního přídavku ročních 600 K, místního přídavku ročních 2412 K. Dekretem téhož ošv-u z 3. května 1923 byl st-l podle zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb. přeřaděn s působností ode dne 1. června 1922 do požitků 7. hodn. třídy 4. stupně a byly mu poukázány nižší požitky podle toho příslušející. Výnosem zšr-y z 1. srpna 1923 byl počínajíc dnem 1. září 1923 k vlastní žádosti přeložen na odpočinek a byly mu podle předpisů pensijních, zejména zák. č. 274/1919, č. 541/19, č. 2/1920, č. 222/1920 a č. 394/1922. přiznány 100procentní požitky podle 7. třídy hodn. 4 plat. stupně.
St-lův rozklad, jímž se podle předpisů třetího odst. čl. 14. zák. č. 251/1922 domáhal zachování vyšší pensijní základny podle stavu z 31. května 1922 — 6. hodn. třídy 4. stupně —, zamítla táž zšr výnosem z 30. září 1923 s tímto odůvodněním: »Podle § 1 zák. č. 394/1922 zvyšuje se služné aktivních státních úředníků, tudíž po rozumu zák. č. 274/1919 i učitelů škol národních stanovené článkem 1. zák. č. 251/1922, počínajíc ode dne 1. ledna 1923 o 75 procent. Podle ustanovení uvedených zákonů byly také st-li pensijní požitky vyměřeny. Pensijní jeho základna činila ke dni 31. srpna 1923 podle 7. hodn. třídy 4. stupně 20 004 K. Nemá zde tudíž místa dovolávaný čl. 14 cit. zák. č. 251/22. Také vzhledem na jasné výklady prov. nařízení k tomuto zákonu, a to: vl. nař. z 8. března 1923 č. 52 Sb. a výnosu min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42.105 — 1 jest odůvodněno zamítnutí rozkladu.
St-lovo proti tomu podané odvolání zamítlo žal. min. nař. výnosem a to z důvodů rozhodnutí rekursem v odpor vzatého.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá, že úřad neprávem vyloučil použitelnost normy třetího odstavce čl. 14 zák. č. 251/1922. Dnem 1. ledna 1923 nastalo sice u st-le zvýšení pensijní základny přes číslici pensijní základny z 31. května 1922, avšak toto zvýšení pensijní základny prý nenastalo podle zák. 251/1922) (»tohoto zákona«), ani podle něho nemohlo nastati, poněvadž st-l, jsa v nejvyšší platové třídě, nemohl nějakým postupem nabýti zvýšení, nýbrž nastalo u něho toto zvýšení pensijní základny podle jiného zákona, totiž podle zák. č. 394/1922 a nemohlo proto podle textu třetího odstavce článku 14 zák. č. 251/1922 býti důvodem proti zachování »většího nároku« z 31. května 1922, jejž stížnost pro st-le požaduje v té výši, která by resultovala pro 6. třídu, 4. stupeň z předpisů platných v době st-lova pensionování, tedy ze zák. 394/1922.
Jde tu jediné o výklad normy třetího odst. čl. 14. zák. č. 251 1922, která praví, že učiteli, jenž má v činné službě podle zákonů dosud platných (až do dne 31. května 1922) nárok na větší základnu pro výměru požitků odpočivných a zaopatřovacích, než vyplývá z tohoto zákona (č. 251/192), zůstane tento větší nárok zachován potud, pokud nenabude podle tohoto zák. (§ 251/1922) nároku na pensijní základnu větší.
Poněvadž podle imperativního předpisu § 2 zák. č. 251/1922 učitelské osoby na školách občanských mohou podle skupiny C časového postupu, do níž jsou bezpodmínečně zařaděny, dosáhnouti nejvýše 7. platové třídy 4. stupně, může podle názoru nss-u norma zachovávající výjimečně a přechodně případně vyšší pensijní základnu z 31. května 1922 míti jenom ten smysl, že zachovává se vyšší číselná suma její, odpovídající normám platným dne 31. května 1922, proti nižší číselné sumě, vyplynuvší dnem 1. června 1922 ze zák. 251/1922. Poněvadž však jest onen vyšší nárok výslovně jen zachován, jest faktická možnost ponechání větší výše pensijní základny vyloučena od té chvíle, kdy i podle jakéhokoliv pozdějšího předpisu — nejenom podle předpisu zák. č. 251/1922 — byla něčí pensijní základna zvýšena nad výměru z 31. května 1922, neboť pak by ponechávaná základna z 31. května 1922 právě nebyla již základnou větší, než základna oním pozdějším předpisem přiznaná, a nebylo by možno si představiti, že »zůstane ... větší nárok zachován«, jak dí zákon. Proto nelze disposici zákona, že onomu učiteli větší nárok z 31. května 1922 zůstane zachován potud, pokud nenabude podle zák. č. 251/1922 nároku na pensijní základnu větší, vyložiti s rozumem a s právním účinkem jinak, než že ono nabytí pensijní základny podle zák. č. 251/1922 představuje si zákon jakožto nejblíže možnou eventualitu pro zánik základny z 31. května 1922, aniž tím chce vylučovati později podle příštích zákonů možné takové eventuality.
Proto právem úřad určil st-li při jeho pensionování pensijní základnu pc rozumu §§ů 1 a 2 zák. č. 394/1922, která jest nesporně vyšší číselně, než byla jeho pensijní základna z 31. května 1922, a stížnost libovolně vindikuje pro st-le jakožto udánlivou pensijní základnu z 31. května 1922 imaginární požitky, které by byl měl st-l dne 31. května 1922 podle platové třídy a stupně, do nichž byl tehdy zařaděn, kdyby byl již tenkráte platil zák. 394/1922. Chtělť podle uvedeného zákon zachovati učiteli jen číselně tolik, kolik měl dnem 31. května 1922, nikoli mu přiznávati něco více, zejména nechtěl mu zajisté přiznati pensi ciferně vyšší, než činily požitky aktivitní, kterýžto důsledek by však mohl nastati při postupu stížností zastávaném, podle něhož byl st-l, ač v roce 1923 v aktivitě požíval služného a místního přídavku toliko podle 7. třídy 4. stupně, pak najednou požíval pense se základnou podle 6. třídy 4. stupně, tedy v číselné výši, které v aktivitě nikdy neměl.
Slušelo tudíž stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.
Citace:
č. 4755. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1067-1069.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).