Č. 4443.

Školství. — Církevní věci: * Konfesionelní škola má nárok na státní podporu po rozumu § 12 zák. čl. 27:1907 jen tehdy, je-li vydržovatelkou církev státem uznaná.
(Nález ze dne 24. února 1925 č. 23.741/24.)
Věc: Karel K. v Š. (adv. Dr. Jan Jablonický z Brastislavy) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o státní podpory.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním z 15. listopadu 1921 zakročil st-l, učitel na evang. ludové škole v Š., která dle spisů byla dne 12. října 1921 úředně zavřena, aby dán byl do výslužby a aby mu byly poukázány zaopatřovací požitky; žal. úřad vyhověl žádosti té výměrem ze 16. listopadu 1922 potud, že poukázal st-li počínajíc dnem 1. června 1922 pensi ročně 2800 K a válečnou podporu ročně 900 K, připojiv dodatek, že na státní podpory st-l nároku nemá, ježto škola byla už 12. října 1921 zrušena. Na to podáním z 23. února 1923 st-l odvolávaje se na § 12 zák. čl. 27 z 1907, žádal, aby mu poukázány byly další požitky a to na dobu od 1. září 1919 do 31. prosince 1920 mimořádný drahotní přídavek podle nař. ze 7. dubna 1920 č. 225 Sb., místní přídavek podle čl. 2. zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., čtvrtletní náhlá podpora podle čl. 9. téhož zákona, 100% zvýšení drahotního přídavku podle oběžníku ze 7. srpna 1920 č. 561 pres., měsíční náhlá výpomoc na základě zák. z 9. dubna 1920 č. 214 Sb. a nouzová výpomoc podle zák. z 25. listopadu 1920 č. 625 Sb. a z 12. srpna 1921 č. 288 Sb., — dále na rok 1921 a 1922 výpomoci, podpory a přídavky po rozumu nař. z 30. prosince 1920 č. 695 Sb., nař. z 23. června 1921 č. 219 Sb., nař. z 19. prosince 1921 č. 455 Sb. a zák. z 21. prosince č. 495 Sb.
Nař. rozhodnutím nařídil žal. úřad zastaviti st-li dnem 31. srpna 1919 výplatu státních podpor a poukázal mu k doplnění starou dôchodkovou zápisnicí v částce 1200 K ročně zajištěných místních přídavků na plat 1. stupně 2. třídy plat doplňující státní podporu, rodinný přídavek na děti a válečnou podporu, jakož i dále podle nař. vlády mimořádnou drahotní výpomoc, a to doplněk do výše platu státního učitele, doplněk místního přídavku, drahotního přídavku; a náhlé výpomoci, avšak vesměs jen na dobu od 1. září 1919 do 31. ledna 1920 s tím, že požitky ty poukázány byly na dobu, do kdy dotyčná církevní obec náležela do svazku ev. a. v. církve na Slovensku Po době, kdy vyhlásila se samostatnou, možno považovati ji jen za soukromý spolek, který nemá práva vydržovati školu a nemůže tedy býti na takovou školu poukázána ani státní podpora.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto: —
Jádrem sporu po stránce právní je pouze otázka, zda státní podpora, resp. požitky poskytované státem učitelům konfésionelních škol náleží také učiteli na škole vydržované církví státem neuznanou, v případě záporného zodpovědění otázky té pak otázka další, skutková, zda škola, jejímž učitelem st-l byl, jest školou vydržovanou církví státem neuznanou.
Nss řeše první z uvedených otázek dal se vésti těmito úvahami:
Z ustanovení norem sem spadajících, totiž nař. ze 7. dubna 1920 č. 225 Sb., z 30. prosince 1920 č. 695 Sb., z 23. června 1921 č. 219 Sb. a z 19. prosince 1921 č. 455 Sb., jakož i ze zák. z 21. prosince 1922 č. 410 Sb. se podává, že státem čsl. republiky přiznány byly požitky a podpory v normách těch stanovené učitelům škol obecných a občanských na Slovensku, vydržovaných obcemi a církvemi, pokud požívaly státní podpory podle § 12 zák. čl. 27 z 1907. Byly tedy výhody těmito předpisy učitelstvu konfésionelních škol přiznané vázány na předpoklad, že jde o školu, jež požívá státní podpory podle cit. školského zákona a vyslovena tím závislost nároku na požitky ty na zmíněné státní podpoře, a přijaty tudíž podmínky podpory té za podmínky oněch požitků.
Pro závěr, zda k podmínkám těm náleží též, že jde o ústav vydržovaný církví státem uznanou, nepodává doslov zák. čl. 27. z 1907 ani ve spojení s doplňujícím jej zák. čl. 26. z r. 1913 sám o sobě základu, když mluví pouze všeobecně o školách konfésionelních, aniž by obsahoval sebe menší zmínky uznání církve státem, jakožto o složce pojmu konfesionelní školy po rozumu svých ustanovení a nutno tudíž k cíli výkladu pojmu toho pátrati po pramenu jiném.
V tom směru poukazuje žal. úřad právem k zák. čl. 43. z 1895 o svobodném výkonu náboženství, který stanoví podmínky, za nichž jest tu kterou náboženskou společnost v budoucnosti státem uznati a ve svém § 10 přiznává pak výslovně jen státem uznaným náboženským společnostem stran zřízení, udržování a vedení škol a vychovávacích ústavů tam zmíněných za týchž povinností i táž práva, jež stanovena jsou školskými zákony pro společnosti vydržující ústavy toho druhu. Tím projevil zákonodárce jasně své stanovisko, ostatně již z povahy věci samozřejmé, že stát podvoluje se povinnosti přispívati k nákladům pouze těch vyučovacích ústavů, jež vydržovány jsou náboženskými společnostmi, jichž existence jako takových za splnění podmínek zvláště k tomu cíli stanovených je státem uznána a jimž se dostalo takto zvlášť kvalifikované právní povahy.
Za tohoto právního stavu není pochybnosti, že zák. čl. 27. z 1907 mluvě o školách konfesionelních, měl na mysli pouze školy vydržované církvemi státem uznanými a že tudíž na výhody zákonem tím poskytnuté mají nárok toliko školy tohoto druhu, kdežto školám, vydržovaným konfesemi po rozumu cit. zák. čl. 43. z 1895 neuznanými, nárok na státní podporu podle zák. čl. 27. z 1907 a tudíž i na ostatní státem přiznané a jak svrchu uvedeno na požívání této státní podpory závislé požitky nenáleží. Jestliže tudíž žal. úřad řeše otázku tu dospěl k témuž právnímu názoru, jest výtka nezákonitosti stěžovatelem v tomto směru vznesená bezdůvodnou.
Následkem tohoto záporného zodpovědění dané otázky jest se nss-u zabývati druhou spornou otázkou, zda totiž školu, jejímž učitelem byl st-l, pokládati jest za školu vydržovanou neuznanou konfesí, jak žal. úřad za to měl. V tomto směru nss neshledal nutným přihlédnouti k vývodům stížnosti, pokud se dovolávají mírové smlouvy saint-germainské a ústavní listiny čsl. státu, když nejde o otázku, k níž se zásady tam obsažené vztahují, totiž otázku svobody vyznání a občanské rovnosti bez ohledu na vyznání, zejména i pokud jde o právo zakládati, říditi a spravovati svým nákladem ústavy vychovávací podle všeobecných zákonů (§ 130 ústavní listiny), nýbrž o otázku naprostou jinou, a s onou zaručenou svobodou nikterak nesouvisející, pokud totiž stát z titulu specielního zákona je povinen přispívati k nákladům vychovávacích ústavů založených konfesemi.
Nss neshledal však ani za potřebné zabývati se další ještě otázkou st-lem na přetřes přivedenou, a týkající se toho, jaký poměr je mezi nynější ev. a v. církví na Slovensku (vyhláška min. škol. z 27. prosince 1922 č. 61 Sb. z 1923) k býv. recipované ev. a v. církvi v býv. království uherském, nebo v jakém poměru je šamorýnská ev. církev k té neb oné církvi, když podle vlastního přednesení st-lova jde při š-ské ev. církvi o církev svobodnou, jež se domáhala již opětovně uznání se strany státu, aniž se jí však, jak st-l výslovně přiznává, uznání toho bylo již dostalo.
Pak jde však při st-li o učitele na škole vydržované konfesí státem po rozumu zák. čl. 43. z 1895 dosud neuznanou, jíž tudíž § 10 téhož zák. čl. nezakládá nároku na výhody přiznané zákony školskými, tudíž i zák. článkem 27. z 1907 a jak svrchu dovozeno, i na výhody čsl. státem učitelům na konfesionelních školách poskytované.
Zamítl-li tudíž žal. úřad st-lovu žádost k poskytnutí výhod těch směřující, neporušil žádného subjektivního práva st-lova a bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4443. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 458-461.