Č. 4697.

Válečné škody. — Řízení před nss-em. I. Bez výslovné právní normy nepřísluší poškozenému veřejnoprávní nárok vůči státu na náhradu škody, vzniklé válečnými událostmi nebo protiprávními činy příslušníků branné moci. — II. Takového předpisu není v příčině škod uvedených druhů vzniklých za bolševického vpádu na Slovensko v r. 1919.
(Nález ze dne 14. května 1925 č. 9792).
Prejudikatura: Boh. 3409 adm.
Věc: Angela P. v M. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran náhrady válečných škod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutí žal. úřadu z 18. května 1923, jímž byl nárok st-lkou uplatňovaný na náhradu škody, vzešlé jednak za bolševického vpádu rabováním maď. vojska, nepřátelskou dělostřelbou a rabováním vojska čsl., jednak protiprávními činy jednotlivých příslušníků čsl. branné moci, ubytovaných na jejím statku, zamítnut, bylo nál. nss-u Boh. 3409 jednak pro nezákonnost, jednak pro vady řízení zrušeno. Žal. úřad vydal po té nař. rozhodnutí, proti němuž čelí stížnost, o které nss uvážil toto: Nárok na náhradu škody st-lkou vznesený podáním z 21. listopadu 1921 vztahoval se na škody dvojího druhu: jednak na škody, jež způsobeny byly v souvislosti se vpádem bolševického vojska na území Slovenska v roce 1919 válečnými akcemi, ať již střelbou nepřátelského dělostřelectva nebo rabováním vojska nepřátelského i čsl. u příležitosti těchto bojů a v přímé souvislosti s bojem, jednak na škody, jež byly st-lce dle jejího tvrzení způsobeny po skončení bojů v souvislosti s ubytováním čsl. vojska na její usedlosti.
Žal. úřad nepřiznal st-lce v žádném směru nárok na náhradu těchto škod. V prvé části nař. rozhodnuti, jež bylo vydáno u provedení cit. zdejšího nálezu, mluví se ovšem pouze o škodách vzešlých st-lce maďarským vojskem v r. 1919, a není tu výslovné znímky o škodách, způsobených podle tvrzení st-lky »rabováním« čsl. vojska. Ale hledě k tomu, že již původní podání st-lčino rozeznává obě shora uvedené skupiny škoď st-lce vzešlých, nutno této části nař. rozhodnutí rozuměti tak, že žal. úřad chtěl tu celý petit stran prvé skupiny škod vyříditi, že tedy pod »škodami vzešlými st-lce maďarským vojskem« rozumí veškeré škody způsobené za doby bolševického (maďarského) vpádu, pro kterýžto výklad mluví i souvislost nař. rozhodnutí se zněním cit. zdejšího nálezu, který, když na počátku škody v roce 1919 vzšelé jednotlivě označil, v dalším je shrnuje pod jednotný výraz škod vzešlých »za bolševického vpádu«. Stran těchto škod prohlašuje žal. úřad, že pro nedostatek právního základu nemůže v této věci učiniti nijakého opatření.
Nss uznal toto stanovisko úřadu důvodným. Povinnost státu k náhradě škod, jež jednotlivcům vzejdou z výkonu státních funkcí, možno jest uznati jen tehdy a jen potud, pokud zvláštní positivní normou taková povinnost jest stanovena. Nemůže býti sporu o tom, že jednou z funkcí státu jest také vedení války a také zde by bylo třeba zvláštní normy, aby jednotlivci, jenž vedením války byl přímo nebo nepřímo poškozen, mohl býti přiznán nárok na náhradu, a jest po této stránce lhostejno, zda zvláštní příčinou škody byla akce vojska nepřátelského nebo vlastního a jaký byl přímo podnět takové akce. Takovéto normy však v právním řádu státu čsl. není. Nebyla ani vydána zákonodárnou mocí tohoto státu, ani ji nelze nalézti v právních normách býv. státu uherského, pokud zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. byly do právního řádu čsl. převzaty. Zejména není ani v civilním právu takového ustanovení. Také ustanovení § 1044 o. z. o., které platí i na Slovensku jako právo obyčejové, jednajíc o škodách válečných — jaké škody má na zřeteli, netřeba tu zkoumati — výslovně předpokládá vydání zvláštních předpisů.
Že předpisů vl. nař. z 21. května 1920 č. 366 Sb., vydaného na základě zák. z 15. dubna 1920 č. 333 Sb. a vl. nař. z 5. října 1920 č. 556 Sb., jichž se stížnost, ovšem v jiné souvislosti, dovolává, na daný případ použíti nelze, vyplývá již z toho, že tyto normy se vztahují, jak bylo již vysloveno v cit. zdejším nál., pouze na škody vzešlé v létech 1914—1918, nikoliv na škody vzniklé za doby bolševického vpádu v roce 1919, nehledě k tomu, že ani ony nějaký právní nárok vůči státu čsl. na náhradu škod nezakládají. Jest proto stížnost, pokud se týká škod vzešlých st-lce za bolševického vpádu, neodůvodněna.
V druhé části svého rozhodnutí odkázal žal. úřad st-lku stran náhrady škody, vzešlé protiprávními činy příslušníků čsl. vojska, na soukromoprávní cestu vůči pachatelům škody, neuznal tedy svoji kompetenci k rozhodování o tomto nároku. Stížnost naproti tomu uvádí, že škody nebyly způsobeny příslušníky čsl. vojska jako soukromými osobami, nýbrž že je zavinila čsl. armáda sama, a dovozuje z toho, že k rozhodování o nároku na náhradu takovéto škody nejsou příslušný soudy, nýbrž admin. úřady.
Jádrem sporu jest otázka, zda vojenská správa resp. stát ručí za protiprávné činy, jakých se podle tvrzení st-lky dopustili jednotliví příslušníci armády; odpovědí k této otázce vyřeší se též otázka příslušnosti. Nárok vůči státu na náhradu škod takovýmito činy způsobených může vzejíti jen na podkladě positivní normy nebo ovšem na základě výslovného přiznání takového nároku příslušným k tomu orgánem. O tento případ zde nejde.
Že stát za protiprávní činy příslušníků branné moci neručí, pokud státu takové ručení zvláštní normou uloženo nebylo, vyplývá i z předpisu § 92 úst. listiny. Neboť jestliže tento předpis i tam, kde jde o škodu způsobenou nezákonným výkonem moci veřejné, tedy činností orgánů státem samým k obstarávání určených funkcí veřejné moci ustanovených, vyhrazuje zvláštnímu zákonu určiti, pokud stát ručí, tím více bylo by třeba zvláštního předpisu zákonného, aby založil ručební povinnost státu za škody, jež jsou s činností státu, jakou jest udržování vojska, jen v souvislosti zcela nahodilé.
Takové normy, která by stát zavazovala k náhradě za škody, jež způsobí soukromým osobám jednotliví příslušníci vojska, však v platném řádu právním není. Není-li však normy takové, a nepřísluší-li tudíž poškozeným nároky náhradní proti státu, mohou takovéto domnělé náhradní nároky vznášeti jen proti jednotlivým příslušníkům vojska a jen v té formě a v těch mezích, jako proti jakýmkoli osobám soukromým, t. j. jen na základě ustanovení platného práva občanského resp. civilního řádu soudního před řádnými soudy.
Podotknouti jest tu, že ani v tom případě, jestliže žal. úřad snad zahrnoval pod výraz »škody vzešlé protiprávními činy příslušníků čsl. vojska« také škody, jež toto vojsko dle udání st-lky způsobilo »rabováním« za bojů s nepřítelem a tedy i nárok těchto škod se týkající chtěl odkázati na pořad práva soukromého, nemohl by nss v tomto, ač po názoru soudu mylném pojetí viděti důvod pro zrušení nař. rozhodnutí a to již z toho důvodu, poněvadž by z tohoto mylného stanoviska úřadu straně v jejích právech újma nevzešla; neboť žal. úřad i výrokem naposled uvedeným v podstatě popřel jen existenci veřejnoprávního nároku náhradního vůči státu. Poukázání na pořad práva soukromého má v daném případě povahu pouhého poučení, jež se ani materiálních ani procesních práv st-lky nijak nedotýká.
Pokud pak škody, jichž náhrady se st-lka domáhá, jsou v příčinné souvislosti s ubytováním čsl. vojska v domě st-lčině, odkázal žal. úřad st-lku na postup naznačený v § 33 zák. čl. 68 z r. 1912. Že by škody povahy naposled označené tímto způsobem neměly býti uplatňovány, stížnost netvrdí, nýbrž poukazuje jen k tomu, že žádost podle § 33 cit. zák. čl. již byla podána. K tomu jest toliko podotknouti, že, učinila-li st-lka tak, — což ovšem v podání z 21. listopadu, jež tvoří podklad nař. rozhodnutí, neuvedla — nemůže se důvodně cítiti poškozenou ve svých právech tím, že jí žal. úřad ještě na tento zákonný postup poukázal. Z veškerých těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4697. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 952-955.