Č. 4419.

Pozemková reforma: * Je nezákonné, odmítne-li státní pozemkový úřad jako předčasnou žádost vlastníka, uplatňující nárok dle 1. věty § 11 záb. zák. a podanou dříve, než mu zamýšlené převzetí bylo oznámeno.
(Nález ze dne 18. února 1925 č. 3175).
Věc: Dr. Mikuláš O. v O. (adv. Dr. Richard Schidlof z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president v. v. Rudolf Vyšín) o zamítnutí žádosti o propuštění půdy dle § 11. zák. záb.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím zamítnuta žádost st-lova, uplatňující nárok dle 1. věty § 11. záb. zák., zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — —
Nař. rozhodnutím byla zamítnuta žádost st-lova, jíž žádal za propuštění půdy ze záboru dle § 11 záb. zák. V důvodech dovozuje žal. úřad ze znění § 11 záb. zák. a § 5 zák. ze 13. července 1922 č. 220 Sb., že povinnost rozhodovati o nároku vzneseném dle § 11 záb. zák. nastává teprve tehdy, když stpú hodlá za účelem provedení pozemkové reformy převzíti ten který statek a sdělá za tím účelem v §§ 18 a 19 příd. zák. uvedený pracovní plán a vlastník způsobem zákonem předepsaným nárok ten uplatní. Před tím není stpú povinen o nároku takovém rozhodnouti. Totéž dovozuje úřad i z povahy věci a poukazuje k tomu, že pokud nemá přehledu o uchazečích a o tom, jakou půdu budou žádati, nemůže o nároku dle § 11 záb. zák. rozhodnouti. Nemůže proto na něm býti žádáno, aby před poznámkou zamýšleného převzetí a před sděláním plánu provedl o žádosti vlastníka zvláštní řízení, aby jím docílil potřebné jasnosti o tom, kterou půdu může propustiti. V daném případě nebyla dána ani výpověď ani nebylo zamýšlené převzetí st-li oznámeno a není sdělán plán. Proto nebylo žádosti o propuštění půdy vyhověno a byla žádost odmítnuta a to tím spíše, když žádost ta po poznámce převzetí, tedy v době, kdy stpú bude míti všechny žádoucí předpoklady pro sdělání pracovního plánu dle §§ 18—20 příd. zák. po ruce, bude moci býti znovu předložena.
O stížnosti uvážil nss toto: Nař. rozhodnutí nezavdává pochybnosti o tom, že žal. úřad žádost st-lovu zamítl ne sice z důvodů meritorních, ale pro předčasnost, že však také nevyslovil pouhý odklad svého rozhodování. Vyřklť zřejmě, že o žádosti st-lově jednati nebude, nýbrž že st-l, chce-li, aby úřad in merito ve smyslu § 11 záb. zák. rozhodl, musí podati žádost novou, a to až bude mu oznámeno zamýšlené převzetí.
Přezkoumávaje nař. rozhodnutí, musil nss rozeznávati subjektivní právní nárok st-le dle 1. věty § 11 záb. zák. na propuštění půdy zemědělské do 150 ha a půdy jiné do 100 ha na straně jedné a žádost o propuštění výměry vyšší dle 2. věty téhož § 11. Dle ustálené judikatury tohoto soudu nemá totiž vlastník nároku u nss-u stíhatelného na propuštění půdy ve výměře vyšší než jak 1. větou § 11 je stanoveno.
St-l v žádosti své žádal o propuštění 351 ha 88 a, nebo 326 ha 19 a půdy, opíraje žádost tu, pokud reklamovaná půda přesahuje výměry v § 2 záb. zák. uvedené, o to, že zvláštní poměry hospodářské a zásobování města Z. propuštění větších ploch vyžaduje. Pokud úřad žal. odepřel in merito vyříditi žádost st-lovu, žádající propuštění půdy nad výměru, na kterou jediné má st-l nárok dle 1. věty § 11 záb. zák., nemůže ovšem st-l vůbec tvrditi, že bylo tím porušeno nějaké jeho subjektivní právo, když na propuštění to vůbec nemá nároku.
Bylo proto zamítnouti stížnost, pokud brojí proti zamítnutí žádosti o propuštění půdy nad 250 ha vůbec resp. nad 150 ha půdy zemědělské.
Na propuštění 150 ha půdy zemědělské a 100 ha půdy jiné, a to pokud možno dle své volby však st-l má právní nárok a může nárok ten až do uplynutí lhůty § 3 náhr. zák. stanovené kdykoli uplatniti. Žal. úřad má ovšem pravdu, že o nároku tom nelze rozhodnouti, pokud nebyla provedena určitá šetření, jež jsou nutná, aby vyhověno bylo zejména povinnostem stpú-u v § 5 náhr. zák. uloženým. Z toho však plyne jediné, že stpú může rozhodnutí o nároku tom, byl-li uplatněn dříve než potřebná šetření byla provedena, oddáliti. Žal. úřad však neomezil se v nař. rozhodnutí na pouhé takové oddálení svého rozhodnutí o uplatňovaném nároku, nýbrž žádost nárok ten uplatňující zamítl a vyslovil, že st-l má nárok ten po poznámce zamýšleného převzetí znovu novou žádostí uplatniti. Pro tento výrok a v něm uplatněný právní názor, jakoby žádost uplatňující nárok dle 1. věty § 11 záb. zák., podaná před poznámkou zamýšleného převzetí, byla vůbec nepřípustná a tedy pro předčasnost mohla býti odmítnuta, není však v zákoně opory. § 3 náhr. zák. má na mysli jen nejzazší termín, ve kterém vlastník nárok svůj pod následky prekluse uplatniti musí, nebrání však vlastníkovi, aby žádost nárok ten uplatňující se všemi jejími účinky i dříve podal, a není v zákonech o pozemkové reformě ustanovení, z něhož by plynul opak. V nař. rozhodnutí citován v § 3 zák. náhr. a §§ 18, 19 a 20 příd. zák., jakož i úvahy v něm uvedené dokazují pouze, že stpú-u není možno bez dalšího šetření o nároku tom rozhodnouti a že není povinen o žádosti takové potřebné šetření ihned zavésti, z čehož plyne však jen závěr, že může rozhodnutí oddáliti, t. j. odložiti na dobu příští; že by však mohl žádost zamítnouti a žadateli uložiti podání žádosti nové a to teprve po poznámce zamýšleného převzetí, to nelze vyvoditi ani z oněch ustanovení zákona ani z povahy věci. Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jím zamítnuta žádost uplatňující nárok st-lův na propuštění půdy dle 1. věty § 11. záb. zák., zrušeno jako zákonu odporující.

Citace:

č. 4419. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 414-416.