Č. 4808.

Administrativní řízení: I. Jestliže strana v administrativním řízení určité jí známé skutečnosti neuplatňovala jenom proto, že jsouc v právním omylu pokládala je za irelevantní, nemůže později seznavši svůj omyl, uplatňovavši je cestou obnovy řízení. — II. Také obsah důvodů připojených k rozhodnutí správního úřadu může býti právní moci schopen.
(Nález ze dne 19. června 1925 č. 12 271).
Věc: Okresní správní komise v N. (adv. Dr. Edmund Hueber z Nov. Strašecí) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran úpravy služebních poměrů okresního veterináře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zvěrolékař Josef Ř. ustanoven dekretem z 1. března 1911 okresním úředníkem podle zák. z 3. října 1907 č. 63 čes. z. z. Dekretem ze 4. dubna 1912 uděleno mu definitivum. Když v září 1919 podal v základě § 41 zák. z 23. července 1919 č. 444 Sb. žádost za úpravu požitků dle tohoto zákona, zejména za přiznání základního služného 8/1. vyměřila mu osk dekretem z 29. ledna 1920 základní služné ve výši 9/2 a přiznala mu nárok na 8 trienálek po 12,5% a 20% příbytečné. Vzhledem k tomu, že žadatel vykonával zároveň funkce městského zvěrolékaře v N. — a to na základě usnesení měst. zastupitelstva ze 7. dubna 1919 ve vlastnosti obecního úředníka ve smyslu zák. z 29. května 1908 č. 35 česk. z. z. — vpočteny mu při tom po rozumu § 19 II. 4, zák. č. 444/1919 do služného jeho od okresu mu přiznaného služební příjmy, které béře od města N. Vyřizuje rekurs do usnesení toho podaný vyslovil zsv rozhodnutím z 3. května, že Jos. Ř. vzhledem k tomu, že je také úředníkem obecním ve smyslu zák. z r. 1907, služba u okresu není povoláním výhradným a že se tudíž zákon č. 444/ 1919 naň nevztahuje. Nss nálezem uznal tento názor správným, nicméně zrušil rozhodnutí pro vady řízení, poněvadž zsv nerozhodl o námitce jos. R. v příčině započítatelnosti příjmů od obce pobíraných do služného vyměřeného jemu okresem.
Jos. Ř. resignoval na to 28. ledna 1921 na úřednické místo při obci N., resignace ta obecním zastup. usnesením z 2. dubna 1921 přijata a obnoven mezi jmenovaným veterinářem a obcí smluvní poměr služební, jaký tu byl před 7. dubnem 1919, kdy jmenován obecním úředníkem. Dne 6. ledna 1922 byl pak služ. poměr Jos. Ř. k obci N. vůbec rozvázán. Podáním ze 4. března 1921 Jos. Ř. poukazuje na svoji resignaci, vznesl žádost, aby mu přiznány byly všechny požitky dle zákona. Výměrem z 19. května 1921 odpověděla mu osk, že by byla ochotna upraviti jeho služební poměr podle zákona 444/1919 a přiznati mu přídavky podle zák. 312/20 a 625/20 s podmínkou, že přijme zároveň nově vypracovaný služební řád a instrukci. K tomu nedošlo, a podáním ze 14. června 1921 Ř. vznesl nově nárok na přiznání základního služného 8/1. Výměrem ze 16. června 1921 zamítla osk žádost tuto s odůvodněním, že není úředníkem vedoucím. Z obou uvedených usnesení se Jos. Ř. odvolal. Dne 3. prosince 1921 vydal zsv rozhodnutí, jímž 1) rekurs Josefa Ř. do usnesení osk z 29. ledna 1920 zamítl z důvodů uvedených v nálezu nss-u Boh. 682 dodávaje, že, pokud rekurs týkal se započítatelnosti platů od obce N. pobíraných do služného vyměřeného mu okresem, stal se bezpředmětným, byv podáním ze 14. listopadu 1921 vzat zpět. 2) k rekursu Jos. Ř. usnesení osk z 19. května 1921 a ze 16. června 1921 zrušil. V důvodech se praví, že od té chvíle, kdy rekurent vzdal se svého úřednického místa u obce N., služba u okresu stala se mu povoláním výhradným, a jakmile tedy podáním ze 4. března 1921 vykonal právo volby ve smyslu § 41 zák. č. 444/1919, byla osk povinna od okamžiku jeho resignace bezpodmínečně přiznati mu všechny výhody zákonů č. 444/1919 a č. 312/1920, aniž jí ovšem bylo bráněno současně změniti dosavadní jeho služební instrukci. Přiznání základního služného 8/1 je odůvodněno vzhledem k prokázané předběžné 5leté praxi a vysokoškolskému vzdělání rekurentovu.
Rozhodnutí toto nebylo vzato v odpor stížností na nss.
Usnesením z 9. února 1922 vydala osk okresnímu veterináři novou služ. instrukci, a výměrem z 1. prosince 1923 upravila mu pod podmínkou, že se této instrukci podrobí, nově jeho hmotné poměry, vyhrazujíc si v opačném případě upraviti mu služ. požitky v mezích zákona dle svého uvážení. Když v stanovené mu lhůtě Jos. Ř. neodpověděl, vydala mu osk dne 17. ledna 1924 dekret, v němž se v podstatě praví: Vaším hlavním povoláním jest provozování soukromé praxe, při čemž nešetříte ani sazeb předepsaných Vám původní Vaší služební instrukcí. Úřad okr. zvěrolékaře není Vám proto povoláním výhradným, a ustanovení zák. č. 444/1919 se na Vás tudíž nevztahují. Má proto osk, když jste se také nepodrobil nově usnesené služ. instrukci, právo upraviti Vám služ. požitky podle volného uvážení. Používajíc tohoto práva přiznala pak osk Jos. Ř. základní služné 4908 Kč (= 9/2), nárok na 8 trienálek po 12,5% a 20% příbytečné. K rekursu Ř. zsv nař. rozhodnutím usnesení to zrušil a vyslovil, že Jos. Ř-ovi příslušejí podle zák. č. 444/1919 základní služné 8. hod. tř. 1. stupně ve výměře stanovené zákonem č. 394/1922, 7 trienálek, 20% příbytečné a příslušné drahotní přídavky. Rozhodnutí poukazuje na to, že rozhodnutím zsv-u z 13. prosince 1921 byl Jos. Ř. v cestě instanční pravoplatně přiznán charakter vedoucího okr. úředníka zvěrolékařského ve smyslu § 19 II, 2. zák. č. 444/1919; osk není oprávněna nyní teprve uplatňovati proti tomu, že výhradnost povolání Jos. Ř. jako úředníka okresního je vyloučena tím, že provozuje také soukromou praxi zvěrolékařskou, kdyžtě praxi tu vykonává již od r. 1910, a osk sama stále zaujímá stanovisko, že výkon praxe té je jeho úřední povinností, které se nemůže vzdáti.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil: Stížnost především popírá, že povaha Josefa Ř. jako (vedoucího) okr. úředníka byla pravoplatně uznána již rozhodnutm zsv-u z 13. proprosince 1921, a námitku tu opírá poukazem na to, že enuntiát tohoto rozhodnutí výroku takového neobsahuje, co pak řečeno je v důvodech, že není schopno právní moci. Naproti tomu dlužno uvésti, že není v správním řízení žádného všeobecného, a ani pro případ, o jaký dnes jde, žádného specielního ustanovení, které by předpisovalo pro rozhodnutí vydávaná správními úřady přesné formální rozlišování mezi enuntiátem rozhodnutí a jeho důvody s tím účinkem, že výroky úřadu obsažené formálně v části označené jako odůvodnění nebyly by schopny právní moci. Co úřad vysloviti chtěl a vyslovil, vlastní tenor jeho rozhodnutí, dlužno zjistiti pečlivou interpretací celého rozhodnutí včetně důvodů rozhodovacích, aniž možno omezovati se pouze na tu jeho část, která formálně presentuje se jako enunciát.
Zjišťuje-li se takto vlastní obsah rozhodnutí z 13. prosince 19215 není pochybnosti, že zsv neomezil se pouze na to, zrušiti usnesení osk z 19. května a 16. června 1921. Způsobem naprosto jasným vyslovuje tu úřad, že od toho okamžiku, kdy Jos. Ř. přestal býti úředníkem obecním, služba u okresu stala se mu povoláním výhradným, a důsledkem toho že osk je také povinna, když byl optoval pro zákon č. 444/1919, přiznati mu bez výhrad na dále všechny výhody tohoto zákona. Stejně jasně přiznává rozhodnutí v posledním svém odstavci Jos. Ř-ovi povahu úředníka vedoucího ve smyslu § 19 II. 2. cit. zák. Tyto dva výroky jsou vlastním obsahem, tenorem rozhodnuti, a nebyvše stížností na nss vzaty v odpor, nabyly tudíž moci práva.
Za tohoto stavu bylo by možno rozsudečně zjištění, že Jos. Ř. je okr. úředníkem ve smyslu zák. č. 444/1919, zvrátiti toliko obnovou řízení, kdyby st-lka byla produkovala nové okolnosti, k jinému závěru vedoucí, které tu byly již v době onoho rozhodnutí, jichž však ona beze své viny nemohla v předchozím řízení správním uplatňovati, anebo kdyby byla prokázala, že skutkový stav pro právní posouzení věci rozhodný se po vydání onoho rozhodnutí podstatně změnil. Stížnost skutečně také se snaží tímto směrem vyvrátiti poukaz žal. úřadu na právní moc rozhodnutí z 13. prosince 1921. Především namítá, že Jos. Ř. vedle svého úředního povolání u okresu, i když již přestal býti úředníkem obce, provozoval soukromou praxi zvěrolékařskou jako povolání, a okolnost, že tuto skutečnost ve smyslu § 43 zák. č. 444/1919 dříve neuplatňovala, omlouvá tím, že se nalézá v právním omylu, pokládajíc tuto soukromou jeho zvěrolékařskou praxi vzhledem k ustanovením jeho služební instrukce za jeho činnost úřední. Avšak okolnost, že strana toliko z právního omylu neuplatňuje včas nějaké jinak jí známé skutečnosti pro rozhodnutí sporu relevantní, nelze uznati za dostatečný důvod, aby, když po pravoplatném rozhodnutí sporu svůj právní omyl seznala, otvírána jí byla cesta obnovy řízení. Podle zásady § 2 o. z. o. neznalost zákona neomlouvá, a nemůže tedy omyl právní chrániti stranu před procesními újmami, které jí z mylného právního pojímání daného a jí známého skutkového stavu vznikly.
Na druhém místě stížnost brání se námitkou, že po vydání rozhodnutí z 15. prosince 1921 nastala změna rozhodného skutkového stavu tím, že Jos. Ř., vystoupiv 6. ledna 1922 vůbec ze služebního poměru k obci N., konal od té doby pro obec prohlídku dobytka a masa na jatkách a prohlídku dobytka před vydáním dobytčího pasu nikoli v poměru služebním, nýbrž jako svobodné povolání, účtuje si za jednotlivé úkony honorář, jenž svou celkovou výší tvoří značný příjem, takže výkon těchto funkcí pro obec kvalifikuje se jako nové samostatné povolání okr. veterináře, jež vylučuje výhradnost jeho úředního povolání u okresu; vytýká pak, že zsv, když osk okolnosti ty ve své zprávě z 18. března 1924 uváděla, měl k nim hleděti a zkoumati, je-li přes to služba u okresu Jos. Ř-ovi povoláním výhradným. V tom směru dlužno uvážiti:
Osk ve svém usnesení ze 17. ledna 1924 odepřela Jos. Ř-ovi charakter okr. úředníka ve smyslu zák. č. 444/1919 výhradně jen vzhledem k tomu, že provozuje soukromou praxi zvěrolékařskou; na služby, které koná obci, při tom zřetel nebrala a nijak nedala na jevo, že by v těchto službách shledávala zvláštní samostatné povolání okr. veterináře, které by již o sobě ve smyslu § 43 zák. č. 444/1919 vylučovalo výhradnost jeho úředního povolání u okresu. Zsv, maje k rekursu R-ovu přezkoumávati zákonitost tohoto rozhodnutí, měl vytýčeny meze pro svoji kognici jednak petitem rekursu, jednak obsahem nař. usnesení. Jako instance rekursní nemohl na škodu rekurentovu přihlížeti k novým okolnostem a vylučovacím důvodům, kterých neuplatňovala proti němu rozhodnutí osk. Namítá-li st-lka, že je uváděla ve své zprávě z 18. března 1924, jest na to odpověděti, že tato zpráva nebyla součástí jednání konaného se stranou, nýbrž pouhou interní zprávou, kterou osk jako úřad první stolice rekurs u ní do jejího rozhodnutí podaný předkládala k rozhodnutí instanci vyšší, a že tedy zsv nemohl přihlížeti k novým okolnostem v ní uváděným, jež ve svém rozhodnutí straně dodaném neuplatnila a k nimž tedy tato strana v rekursu svém nemohla zaujati stanovisko.
Jelikož tedy zsv uznal, že rozhodnutím z 13. prosince byla Jos. Ř. pravoplatně přiznána povaha okr. úředníka ve smyslu zák. č. 444/1919, odmítl-li dále, aby z důvodu, že jmenovaný vykonává soukromou praxi zvěrolékařskou, řízení o této otázce bylo obnoveno, a posléze nepřihlížel při svém rozhodování k okolnosti, že Jos. Ř. vykonává pro obec jako samostatné povolání různé úkony zvěrolékařské, nelze v tomto postupu jeho shledati ani nezákonnosti ani vady řízení, a bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 4808. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1167-1170.