Č. 4823.

Učitelstvo. Za docházení učitele z místa bydliště do místa působení a zpět nepřísluší cestovné po rozumu 2. odst. § 10 zák. č. 274/1919.
(Nález ze dne 24. června 1925 č. 11 627).
Věc: Emil H. v M. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran cestovného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ošr-y v Š. ze 14. srpna 1919 byl st-l ustanoven za prozatímního učitele při obecné škole v M. a dekretem mor. zšr-y z 23. dubna 1921 byl jmenován definitivním učitelem bez určení služ. místa; setrval i nadále na svém dosavadním služ. místě v Ma., aniž vůbec do dne 10. listopadu 1922 do M. se přestěhoval.
K st-lově žádosti, aby mu bylo přiznáno cestovné (jízdné) za cesty konané v době ode dne 1. září 1919 do dne 10. listopadu 1922 z Ma., kde u svých rodičů bydlel, k vyučování do M., kde nenalezl obyvatelného bytu, prohlásila zšr výnosem z 26. března 1923, že nepovoluje mu náhrady za cesty vykonané k vyučování na škole v M., ježto byt ve škole byl k disposici a bylo st-lovou věcí, aby si dal tento byt k obývání upraviti, ježto dostával celý místní přídavek a k tomu za byt zajisté ani žádného nájemného neplatí. Jeho proti tomu podaný rozklad zamítla zšr výnosem z 29. listopadu 1923 z důvodu, že st-l měl v M. k disposici volný byt. Další st-lovo odvolání zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím jakožto neodůvodněné, ježto právní nárok st-lův na přiznání žádané náhrady cestovného nelze v daném případě opříti o žádný z platných předpisů.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost v jediném svém bodu namítá, že nesprávným jest právní názor nař. rozhodnutí, jakoby st-lův nárok na placení cestovních výloh a diet za docházky z otcovského bytu z Ma. do jeho působiště na škole v M., pokud tam vůbec nenalezl obyvatelného bytu, nedal o opříti o žádný z platných předpisů, neboť takový předpis sluší prý spatřovati v ustanovení § 10 par. zák. v souvislosti s výnosem min. fin. z 21. června 1920 č. 36 132 odd. 2 a 3, vydaným pro státní úředníky. — —
Pokud se týče cestovného jest právní stanovisko žal. min. zcela v souhlasu se stavem zákona a jest proto stížnost bezdůvodná, neboť druhý odst. § 10 par. zák. č. 274/1919 mluví o nároku učitelů národních škol na cestovné při služ. výkonu mimo vlastní působiště a normuje, že tento nárok řídí se předpisy vydanými o tom pro státní úředníky, čímž i případné starší předpisy učitelské by byly derogovány. Jest tudíž pro rozsah nároku směrodatnou jedině svrchu uvedená norma par. zákona, žádnou pozdější normou nemodifikovaná, a kdyby i existovaly předpisy, které přiznávají státním úředníkům nárok, o nějž běží, v rozsahu širším, nemohl by učitel národní školy potud ničeho z nich pro sebe odvozovati. Ježto pak nárok na cestovné, jak zmíněno, po rozumu druhého odst. § 10 par. zák. jest v zásadě přiznáván toliko při služ. úkonu mimo vlastní působiště, a st-lův úkon, k němuž z domova docházel, jest ve vlastním působišti jeho, je zřejmo, že pro uplatňovaný nárok st-lův není v zákoně opory.

Citace:

č. 4823. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1203-1204.