Č. 4801.

Váleční poškozenci: Ustanovení § 2 zák. ze 4. července 1923 č. 146 Sb. neposkytuje straně právního nároku na povolení dodatečné přihlášky o důchod válečných poškozenců.
(Nález ze dne 16. června 1925 č. 12 190).
Věc: František V. v Ch. proti ministerstvu sociální péče (rada nejv. soudu v. v. Jar. Bartheldy) stran včasnosti přihlášky o důchod invalidní.
Výrok: Stížnost jednak se odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 20. září 1923 došlým okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v H. dne 22. září 1923 žádal František V., krejčí v Ch., aby byl předvolán k okr. komisi prohlídkové sociálně lékařské v H. a aby zemský úřad pro péči o válečné poškozence mu přiznal důchod invalidní pro něho a jeho dceru dosud nezaopatřenou. Přihlášku tuto odmítl uvedený úřad výměrem z 19. března 1924, ježto lhůta stanovená zákonem č. 142/1920 v § 28 a 29 a zákonem č. 310/1921 v § 1 byla zmeškána, a podmínkám stanoveným v § 2 zák. č. 146 není vyhověno, takže přihlášku tuto nelze přijmouti.
Ačkoliv v tomto výměru obsaženo bylo právní poučení, že proti tomuto rozhodnutí není opravného prostředku, obrátil se st-l podáním ze 16. dubna 1924 přímo na min. soc. péče, opakuje vývody původní své přihlášky.
Nař. rozhodnutími bylo rozhodnuto, že min. soc. péče neshledalo příčiny, aby na rozhodnutí zemského úřadu z 19. března 1924, na jehož odůvodnění poukazovalo, k podané stížnosti něčeho měnilo. Pokud stížnost směřuje do rozhodnutí zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách z 19. března 1924, bylo ji odmítnouti jako opožděnou — — —. O stížnosti podané do rozhodnutí min. soc. péče uvažoval nss takto: — — —
Především jest řešiti otázku, má-li st-l vůbec subjektivní právní nárok na to, aby jeho dodatečná přihláška byla za určitých předpokladů přijata a vyřízena.
Podle § 28 zák. z 20. úunora 1920 čís. 142 Sb. o požitcích válečných poškozenců měl býti nárok na tyto požitky, jenž byl dán již v době vyhlášení zákona t. j. 16. března 1920, přihlášen do 1 roku od jeho vyhlášení. Zákonem z 12. srpna 1921 č. 310 Sb. byla tato lhůta prodloužena až do konce roku 1921 a to pro pozůstalé po válečných poškozencích všeobecně, pokud pak jde o invalidy, zmocnil zákon min. soc. péče, aby až do této krajní meze lhůtu dle potřeby prodloužilo. Zmeškáním této nejzažší lhůty zamkl tudíž nárok na přijetí přihlášky. Četné přpady nezaviněného zmeškání lhůty vedly k vydání zákona ze 4. července 1923 č. 146 Sb., kterým stanovena nová lhůta k přihláškám o důchod válečných poškozenců. V § 1 tohoto zákona stanoveno, že nárok na důchod mohou uplatniti přihláškou do 31. prosince 1923 pozůstalí po osobách tam uvedených, jakož i ti, k jichž přihláškám nebylo podle § 1. zák. č. 310 z r. 1921 přihlédnuto. Ustanovením tím byl tedy poskytnut určitým stranám právní nárok, aby přihláška jejich ve stanovené lhůtě podaná byla na úřad přijata a věcně vyřízena. Naproti tomu ustanovuje týž zákon v § 2, že min. soc. péče se zmocňuje, aby v dohodě s min. fin. povolilo dodatečnou přihlášku do 31. prosince 1923 osobám tam uvedeným — k nimž patří také st-l — za určitých předpokladů.
Ustanovením tím, jak z jeho znění nade vší pochybnost na jevo jde, neprodloužil zákon všeobecně lhůtu přihlašovací, jak to učinil v § 1. pro osoby tam uvedené, nýbrž dal min-u soc. p. právo, aby v dohodě s min. fin. v jednotlivých případech výjimečně povolilo dodatečnou přihlášku, to však jen, jsou-li dány určité předpoklady, jinými slovy zmocnil min. soc. péče, aby v dohodě s min. fin. dle svého volného uvážení v určitých případech prominulo zmeškání lhůty dřívějšími zákonnými předpisy pro přihlášky o důchod stanovené.
Pro tento výkald zákona svědčí důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, dle níž ustanovení § 2 dává min. soc. péče možnost, aby v dohodě s min. fin. povolilo dodatečnou přihlášku i oněm válečným poškozencům, na které nevztahuje se § 1, kde však z ohledu lidskosti jest bráti na přihlašujícího zvláštní zřetel a že důvodem pro rozdílné ustanovení pro osoby v § 1. jmenované a osoby v § 2 uvedené je, že u mužů, kteří se jako váleční invalidé hlásí, není možno všeobecně předpokládati, že o své invaliditě nevěděli a že jest důvod k obavě, aby spojitost mezi snížením výdělečné způsobilosti a výkonem vojenské služby nebyla uměle zkonstruována.
Z toho, co uvedeno, plyne, že ustanovení § 2 zákona č. 146 z roku 1923 nezakládá právního nároku pro osoby tam uvedené, aby jim povolena byla dodatečná přihláška o důchod. Zamítnutím přihlášky st-lovy neporušil tedy žal. úřad žádné subjektivní právo st-lovo, nař. výrok není v rozporu se zákonem, a bylo proto stížnost zamítnouti, aniž bylo třeba »1010
zabývati se námitkami stížnosti, jež směřují proti věcnému důvodu zamítavého výroku.

Citace:

č. 4801. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1152-1154.