Č. 4396.

Cesty (Čechy): I. *Orgány, na kterých úřady politické podle § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. jsou oprávněny žádati, aby učinily nutná opatření k odstranění závad na veřejných silnicích, rozuměti sluší toliko úřady v § 17 cit. zák. jmenované, nikoli však osoby, které ze zvláštních titulů právních (§ 13 cit. zák.) jsou povinny veřejné cesty nebo jejich části udržovati. — II. Kompetence politických úřadů ve věci udržování mostu v trase okr. silnice?
(Nález ze dne 10. února 1925 č. 2207.)
Věc: Okresní správní komise v T. (adv. Dr. Jar. Mollenda z Tábora) proti ministerstvu veřejných prací (za zúč. stranu adv. Dr. Jan Žáček z Prahy) o udržování a převzetí mostu v P. do správy okresní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Od delší doby jednáno bylo mezi správou velkostatku v Z. a okr. zastupitelstvem v T. o to, aby okr. zastupitelstvo převzalo do správy a udržování dřevěný most přes řeku L. v P., který dosud udržován byl od dávných dob dočasným majitelem tohoto velkostatku. Dne 1. února 1922 došlo mezi Frant. M, nynějším majitelem velkostatku Z., a zástupci osk v T. s výhradou dodatečného schválení osk-í u osp-é v Táboře k úmluvě, podle níž měl okres dnem 1. ledna 1923 převzíti most v P. do vlastnictví a udržování bez jakékoliv výhrady. Dne 1. srpna 1922 usnesla se však osk, převzíti zmíněný most na podkladě řečené úmluvy z 1. února 1922 do své správy a udržování a to s další podmínkou, že dosavadní držitel (Frant. M.) přivede most ten a jeho příslušenství, zejména ledoborce, do řádného stavu. Před tím však dne 28. dubna 1922 oznámil Václav V. z P. osp-é v T., že zmíněný most od Frant. M. koupil a že přejímá všechna práva i povinnosti s mostem tím spojené, a když konečně Václav V. jako majitel mostu oznámil, že od 1. února 193 přestal vybírati mýto na řečeném mostě a že se o další udržování mostu starati nemůže, vyžádala si osp v Táboře zmíněnou kupní smlouvu a vydala dne 7. srpna 1922 Františku M. nynějšímu majiteli velkostatku v Z., výměr tohoto obsahu:
»Ježto osk ve schůzi dne 1. srpna 1922 schválila úmluvu sjednanou dne 1. února 1922 mezi Fr. M. a zástupci osk o převzetí mostu v P., jest úmluva tato perfektní a jest tedy Fr. M. vlastníkem mostu až do 31. prosince 1922, neboť úmluva řečená byla učiněna pod podmínkou dodatečného schválení osv-em. Ježto pak most dle oznámení Fr. M. ze 16. ledna 1922 byl značně poškozen, a jest obava, že stav tento by se v době podzimní zhoršil, ukládá se Fr. M-ovi v základě § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z., aby učinil náležitá opatření za účelem zabezpečení mostu, jenž slouží jako veřejná komunikace. Smlouvu o prodeji mostu nebéře osp na vědomí, ježto tato byla uzavřena beze srozumění zástup, okresu t-ského jakožto veřejnoprávního uživatele tohoto mostu a poněvadž odporuje úmluvě u osp-é v Táboře dne 1. února 1922 sjednané. Pokud jde o podmínku stanovenou usnesením osk, že totiž musí býti uveden most do řádného stavu, jest samozřejmou povinností vlastníka mostu sloužícího veřejné komunikaci, k jejíž úhradě v důsledku uznávání této udržovací povinností bylo a jest vybíráno mýto.«
Na odvolání Fr. M. zrušila zsp rozhodnutím z 8. prosince 1922 rozhodnutí I. stolice potud, pokud jedná o smlouvě o prodeji onoho mostu pro nepříslušnost, ježto otázka tato patří na pořad práva civilního. V ostatním směru byla stížnost Frant. M. zamítnuta z důvodů v odpor vzatého výměru a poněvadž úřady mohou jen Fr. M. považovati za orgán, jenž je dle § 21 zák. č. 46 z. z. z r. 1864 povinen náležité opatření učiniti a to do 31. prosince 1924, do kteréžto doby bylo Fr. M. povoleno na udržování tohoto mostu vybírati mýto.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jednak osk v T., jednak Fr. M , majitel velkostatku v Z.
Nař. rozhodnutím zrušilo min. veř. prací v dohodě s min. vnitra v odpor vzaté rozhodnutí zsp-é jakož i výměr osp-é v Táboře, — pokud zůstal v platnosti — pro nepříslušnost politických úřadů, aby o úmluvě mezi Fr. M. a zástupci osp-é (osk) rozhodly a Frant. M. rozkaz k opravě mostu daly. Rozhodnutí toto odůvodněno jest v podstatě následovně:
»Orgány, kteří podle § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. politickými úřady dohlédacími k odstranění závad na veřejných silnicích mohou býti dožádáni, jsou dle obecného výkladu toliko úřady samosprávné k správě silnic povolané a nikoli jednotlivci, kteří by z jakéhokoliv důvodu při správě silnic byli účastni. Ze spisů, které v nař. rozhodnutí jsou uvedeny, lze vzhledem k předpisu § 13 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. míti za zjištěno, že jde o most, který — ač leží v běhu okresní silnice, — okr. zastupitelstvo odepřelo přes ustanovení § 5 cit. zák. převzíti do své správy a který proto dosud již po několik století jest v soukromém vlastnictví a soukromé správě velkostatku z-ského, dále, že slouží nejen vlastním potřebám velkostatku, nýbrž i veřejnému užívání, že dále velkostatek z-ský most ten až do r. 1921 vždy vlastním nákladem udržoval a na něm mýto vybíral. O právní po vaze mostu toho není vlastně sporu, neboť Fr. M. nepopírá, že most již dávno před tím, než se stal on vlastníkem velkostatku, byl v užívání veřejném.
Spornou jest jediné otázka, je-li povinnost udržování mostu i nadále spojena s vlastnictvím z-ského velkostatku, když vlastnictví mostu samého smlouvou z 22. dubna 1922 přešlo na Václ. V. O otázce této nepřísluší rozhodovati úřadům politickým.
Dle § 28 ad 3) obec. zříz. přísluší obci v samostatném oboru působnosti míti péči o zachování silnic, cest a míst a mostů. To plyne i z § 13 řádu policie silniční z 15. června 1866 č. 47 z. z. Obec P. také na tamním mostě policii místní vykonává, jak plyne z vyhlášky vydané na příkaz okr. hejtmanství z 11. ledna 1912. V prvé řadě přísluší tedy starostovi obce p-ské, aby tomu, koho pokládá za povinného k opravě mostu, řádnou opravu nařídil. Mimo to náleží zast. okresu v mezích jeho působnosti, aby most v řádném stavu byl udržován. Dle smyslu zák. z 2. dubna 1867 č. 32 z. z. o mýtech není právo k vybírání mýta titulem pro povinnost silnice udržovati, nýbrž naopak je tato povinnost důvodem, aby se mýto povolilo. Z titulu mýtního práva nejsou politické úřady oprávněny, aby na osobách k mýtu oprávněných vymáhali plnění povinnosti k udržování mýtného objektu. I ve výjimečném případě mostu v P. jsou jen úřady samosprávné těmi orgány, které ve smyslu § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. jsou předem povinny, aby učinily pomoc, a měly tedy politické úřady jen tyto orgány o pomoc požádati. S tohoto právního hlediska dlužno posuzovati i ostatní části v odpor vzatého rozhodnutí. Osp nebyla povolána, aby uznávala nebo neuznávala perfekci úmluvy mezi Fr. M. a zástupci osk ve příčině řečeného mostu a nebyla ani povolána, aby brala nebo nebrala na vědomí smlouvu o prodeji mostu mezi Fr. M. a Václavem V. uzavřenou, ve které prodávající na kupujícího právo k vybírání mýtného nepřenesl a ani přenésti nemohl. Smlouvu tuto předložila správa velkostatku na vyzvání osp-é jen k nahlédnutí a nelze proto v jejím podání shledávati nějaké jednání dle analogie § 1344 o. z. o. ve příčině povinnosti udržování mostu. Účel takový bylo by lze spíše shledávati v oznámení Václ. V. z 28. dubna 1922, které však zůstalo nevyřízeno.
Žádným způsobem není osp oprávněna, aby jakékoliv oznámení ve příčině povinnosti most udržovati brala nebo nebrala s právním účinkem k vědomosti.«
Proti rozhodnutí tomu směřuje stížnost osk, o které uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím bylo jednak rozhodnutí nižší stolice zrušeno pro nepříslušnost, jednak zachováno v platnosti rozhodnutí tohoto úřadu, pokud jím výrok prvé stolice pro nepříslušnost byl zrušen. Aby bylo lze posouditi, zdali žal. úřad správně posoudil otázku příslušnosti, která jest jediným předmětem dnešního sporu, bylo především třeba určiti obsah úředních aktů žalovaným úřadem za inkompetentní uznaných.
Jest to:
a) rozkaz osp-é daný Františku M. v Z., aby učinil náležitá opatření za účelem zabezpečení mostu,
b) výrok osp-é, kterým zcizovací smlouvu o mostě v P. mezi Františkem M. a Václavem V. uzavřenou nevzala na vědomí, a to proto, že uzavřena byla bez souhlasu zastupitelského okresu t-ského, a dále proto, že odporuje ujednání mezi Františkem M. a zast. okresem t-ským.
Výrok na prvém místě (ad a) uvedený byl druhou stolicí potvrzen. Obě nižší stolice chtěly opírati rozkaz v něm obsažený o ustanovení § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. Žal. úřad však v cit. zákonném ustanovení kompetenčního základu neshledal a zrušil proto výrok tento pro nepříslušnost. V tom sluší s ním souhlasiti. V § 21 cit. zák. dáno jest ovšem politickým úřadům právo, žádati na orgánech předem a nejprve k tomu povolaných, aby učinily pomoc, které jest potřebí, aby závadný stav veřejných komunikací byl odstraněn. Avšak co zákon míní pojmem »orgány«, jest patrno z ustanovení § 22 silničního zák. administračního z r. 1866. Jsou to orgány v § 17 zák. č. 46/1864 označené, jimž přísluší vésti technickou a hospodářskou správu veřejných silnic neerárních, čili dle § 1 silničního zákona administračního orgány, jimž přísluší spravovati silnice veřejné. Jde-li o silnice okresní, resp. o mosty, které dle § 5 zák. č. 46/1864 tvoří částku silnic okresních, jsou to okr. výbory. Jen tyto lze pokládati za orgány ve smyslu § 22 silničního zák. z r. 1866, nikoli však ony osoby, které ze zvláštních titulů právních (§ 13 zák. č. 46/1864) jsou k udržování silnic okresních nebo jejích částí zavázány, a to tím méně, ježto v případě sporu o platnost takového zvláštního titulu právního osp rozhodovati ani není příslušnou.
Stížnost obracejíc se proti zrušovacímu výroku žal. úřadu hájí sice náhled, že příslušnost politických úřadů k výroku ad a) jest dána i tou okolností, že se jedná o most, tedy o dílo vodní, a že úřady politické jsou podle předpisů zákona vodního příslušný podobný rozkaz vydati. Leč pro úřady vodoprávní nebyl vůbec dán podnět k úřednímu jednání, ježto ani osk ani nikdo jiný v řízení správním netvrdili, že by stavem mostu v P. byly ohroženy zájmy, jichž ochrana jest založena v předpisech zákona vodního. Úřady politické prvé a druhé stolice opíraly se výlučně o ustanovení § 21 zák. č. 46/1864 a čerpaly svoji domnělou příslušnost jen z tohoto zák. ustanovení, nikoli však z předpisů zák. vodního.
Jest tedy stížnost, pokud čelí proti zrušení rozkazu daného Františku M., aby most náležitě zabezpečil, bezdůvodná.
Ad b). Osp pokládajíc se za povolánu vydati rozkaz, aby učiněna byla náležitá opatření za účelem zabezpečení mostu, musila zjistiti, kdo jest adresátem tohoto rozkazu, a řešila za tím účelem otázku, zdali smlouva zcizovací mezi Frant. M. a Václavem V. přivodila změnu v osobě subjektu k provedení zabezpečovacích prací zavázaného (§ 13). Zodpověděla otázku tuto záporně, a to proto, že právní účinnosti této smlouvy vůči zast. okresu t-skému jakožto správci okr. silnice stojí v cestě smlouva Františka M. s tímto zast. okresem ujednaná. Avšak osk neomezila se na prejudicielní řešení otázky po účinnosti zcizovací smlouvy mezi Frant. M. a Václavem V. ujednané, nýbrž formulovala svůj výrok takovým způsobem, že lze v něm viděti autoritativní rozhodnutí o právní účinnosti řečené smlouvy. Zsp změnila rozhodnutí prvé stolice potud, že odstranila jen judikátní formu výroku prvé stolice, přijala však jeho obsah jako prejudiciální výrok pro své rozhodnutí, jímž uznala za povinný subjekt Františka M. a nikoli Václava V. K judikátnímu řešení otázky účinnosti zcizovací smlouvy nepokládala však zsp úřady správy politické za příslušné, majíc za to, že autoritativní řešení její náleží do působnosti řádných soudů. Žal. úřad zachoval rozhodnutí druhé stolice v platnosti, pokud jím byl judikátní výrok osp-é zrušen, a pokud jím byla příslušnost správy politické popřena. Nss neměl důvodu zkoumati, zda a pokud rozhodnutí o právní účinnosti řečené smlouvy takové přísluší soudům či snad jiným úřadům, ježto na sporu jest jen otázka, zdali úřady politické jsou povolány, aby o účinnosti řečené smlouvy rozhodovaly. Ježto však není žádného ustanovení zákonného, o které bylo by lze takovouto příslušnost úřadů státní správy politické opříti, potvrdil žal. úřad právem výrok druhé stolice, který příslušnost politických úřadů popírá, a jsou tedy vývody stížnosti proti tomu směřující bezdůvodné.
St-lka odvolává se ovšem také na ustanovení § 4 zák. o mýtech z 2. dubna 1867 č. 32 z. z. Pokud by st-lka tímto zákonným ustanovením chtěla dovozovati neúčinnost smlouvy o zcizení mostu, stačí poukázati na to, že dle nař. rozhodnutí otázka účinnosti oné smlouvy nejen politickými úřady rozhodnuta nebyla, nýbrž dle správného náhledu žal. úřadu ani rozhodnuta býti nemohla, a není tedy ani nss-u možno meritorně věcí se zabývati (§ 5 zák. o ss).
Pokud pak lze ze stížnosti vyčísti námitku, že otázka dalšího trvání práva k vybírání mýta na řečeném mostě měla býti úřady politickými řešena, sluší podotknouti, že otázka tato v řízení správním vůbec na úřad vznesena nebyla, zejména že nebyla relevována ani osk-í. Právem se tedy žal. úřad stejně jako stolice nižší otázkou touto nezabýval, a nelze mu v té příčině vytýkati nějaké porušení zásad procesních. Následkem toho nebylo ovšem ani věcí nss-u (§ 5 zák. o ss) otázku dalšího trvání práva mýtného věcně řešiti.
Ze všech těchto úvah dospěl soud k závěru, že nař. rozhodnutím nebyl porušen zákon, a musil proto stížnost, ježto ani formální vady shledány nebyly, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4396. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 367-371.