Č. 4502.

Chudinství. — Obecní samospráva — Zdravotnictví: * Obec na Moravě není dle zákona z 20. května 1914 č. 19 z. z. povinna nésti 1/3 nákladů, jež vznikly Zemskému fondu ošetřováním člena nemocenské pokladny ve veřejné nemocnici za dobu, o kterou byl déle než 4 neděle ošetřován.
(Nález ze dne 11. března 1925 č. 4740.)
Věc: Moravský zemský výbor (zem. taj. Boh. Kheil) proti ministerstvu vnitra (okr. hejt. Emil Vopršálek) o náhradu ošetřovacích výloh. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Rozhodnutím z 12. října 1923 nevyhovělo žal. min. odvolání mor. zv-u z rozhodnutí zsp-é v Brně z 5. dubna 1922, kterým byl pro nezákonnost zrušen výměr okr. hejtmanství v H. z 19. června 1916, jímž byla obec H. uznána povinnou; aby dle zák. z 20. května 1914 č. 19 z. z. mor. nahradila zem. fondu jednu třetinu ošetřovacích útrat za příslušníka svého Jakuba B. ve veřejné nemocnici v H. částkou 26 K 52 h. Žal. úřad dovolal se na odůvodnění svého výroku důvodů výnosu zsp-é, která své rozhodnutí odůvodnila takto:
»Povinnost obcí hraditi mor. zem. fondu 1/3 ošetřovacích útrat byla upravena zák. z 20. května 1914 č. 19 z. z.. Jen v mezích tímto zákonem stanovených může býti obec přidržena, aby tuto 1/3 ošetřovacích útrat zem. fondu nahradila. Dle cit. zák. povinny pak jsou obce hraditi mor. zem. fondu 1/3 oněch ošetřovacích útrat, které vzrostou ve veř. nemocnicích neb ve veř. ústavech pro choromyslné za jejich k placení neschopné příslušníky. V případě tomto nejedná se však o příslušníka obce, který jest k placení ošetřovacích útrat neschopen, nýbrž který jako člen okr. nemoc. pokladny není povinen platiti ošetřovací útraty. Byl totiž Jakub B. po celou dobu svého ošetřování ve všeob. nemocinici v H. od 27. srpna do 30. října 1914 členem okr. nem. pokladny, tato zaplatila za něj dle ustanovení § 8 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. léčebné výlohy jen za dobu 4 neděl. Ale i pokud jde o další ošetřovací útraty po těchto 4 nedělích, není člen okr. nemoc, pokladny povinen platiti ošetřovací útraty, jak z úmyslu posléze cit. zák. zřejmě vysvítá (§ 6). Není-li tedy člen okr. nemoc, pokladny povinen platiti ošetřovací útraty, není důvodu zkoumati, je—li zde schopnost placení a nemůže také býti stanovena povinnost domovské obce hraditi 1/3 ošetřovacích útrat.«
Zv bére nař. rozhodnutí v odpor pro nezákonnost a precisuje v písemné stížnosti své jediný stižný bod, že totiž zák. z 20. května 1914 č. 19 z. z. mor. chtěl stanoviti povinnost obcí přispívati ke všem nedobytným ošetřovacím útratám bez ohledu na to, z jakého důvodu ošetřovací útraty budou nedobytnými. To dokazuje st-l obsahem důvodové zprávy zv-u k zákonu právě cit. Ježto pak nař. rozhodnutí nedobytnost ošetřovacích útrat za ošetřovance nemocenskému pojištění podrobené za dobu převyšující 28 dní výslovně vyřklo, není prý skutečnost ta v daném případě sporná a je tedy povinnost obce H. k náhradě části útrat ošetřovacích dle zmíněného zákona prokázána.
Stížnost tuto neshledal nss důvodnou.
Vzhledem k obsahu rozhodnutí a vývodům stížnosti jest na sporu toliko otázka, zda se předpis § 1 zák. z 20 května 1914 č. 19 z. z. mor. vztahuje též na osoby, které dle platných zákonných předpisů samy nejsou povinny platiti útraty ošetřovací, vzniklé jich ošetřováním ve veřejných nemocnicích. § 1 cit. zák. stanoví, že »obce . . . jsou povinny nahraditi mor. zem. fondu třetinu ošetřovacích útrat, vzešlých za jejich příslušníky, kteří nemohou platiti ve veř. nemocnicích . . . ., pokud nelze těchto útrat vymoci na jednotlivých osobách a korporacích, jež jsou povinny je nésti a musejí proto převzaty býti na zemský fond.« Z tohoto znění zákona vysvítá, že povinnost obcí přispívati třetinou k úhradě ošetřovacích útrat vzniklých ošetřováním jejich příslušníků ve veř. nemocnici a převzatých v cele částce zem. fondem, je omezena na případy, kdy toto převzetí ošetřovacích nákladů zem. fondem je důsledkem toho, že ošetřovaný sám nemůže platiti, t. j. neschopným útraty nésti, a že také těchto útrat nelze vydobýti na osobách neb korporacích, které jsou povinny je nésti. Předpokladem jest tedy primérní platební povinnost ošetřovance samého a subsidiární na místo jeho vlastní platební povinnosti nastupující povinnost jiných osob nebo korporací a nemožnost, tímto způsobem náhrady léčebných útrat dosáhnouti. Tento předpoklad však není dán, když není sporu o tom, že ošetřovaný sám nemá vůbec povinnosti, aby náklady svého ošetřování ve veřejné nemocnici platil. Neboť tu nelze mluviti o jeho platební neschopnosti, o tom, že nemůže platiti, a ovšem neexistuje také subsidární platební povinnost, není-li tu primérní.
V daném případě jest nesporno, že Jakub B. jako člen okr. pokladny náklady svého léčení ve veř. nemocnici v H. nahraditi povinen není. Následkem toho nelze se dovolávati předpisu § 1 zák. č. 19 mor. z. z. z roku 1914 a od jeho domovské obce požadovati náhradu jedné třetiny útrat vzniklých jeho ošetřováním.
Napadené rozhodnutí odpovídá tudíž zákonu a náleželo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Č. 4502. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 587-589.