Čís. 4599.

Předsevzal-li pojištěnec lstivé jednání v úmyslu, by pojišťovnu poškodil, a podařilo-li se mu skutečně uvésti ji v omyl o tom, že u něho nastal případ krytý pojišťovací smlouvou (zástupce pojišťovny zjišťoval škodu), jde o dokonaný podvod a nezáleží na tom, že pojišťovna teprve potom (po upozornění četnictvem) prohlásila, že od smlouvy ustupuje.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1933, Zm I 602/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 9. května 1931, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce — čís. 9 a) § 281 tr. ř. — namítá zmateční stížnost, že jde o poměr civilní, najmě poukazujíc na to, že pojišťovna neodmítla vyplatiti obžalovanému pojištěnou částku snad z důvodu, že krádež vloupáním nebyla spáchána a byla jen předstírána, nýbrž proto, že obžalovaný, uzavíraje smlouvu, nesprávně a neúplně zodpověděl otázku o závažných okolnostech nebezpečí, kterážto okolnost opravňuje společnost upustiti od smlouvy podle § 6 pojišťovacích podmínek Než zmateční stížnost přehlíží, že civilní spor o výplatu pojistného byl podle § 191 c. ř. s. přerušen až do skončení trestního řízení, poněvadž právě za civilního sporu vzniklo proti žalobci (a nyní obžalovanému) podezření, že krádež vloupáním předstíral v úmyslu, by pojišťovnu poškodil a že skutečnost, z jakého důvodu pojišťovna odmítla vyplatiti pojištěnou částku a dala podnět civilnímu sporu, nemá o sobě význam pro posouzení trestnosti jednání obžalovaného. V tomto směru jest totiž uvážiti, že se tresce jako dokonaný podvod již lstivé jednání, kterým měla býti způsobena podle úmyslu pachatele škoda, aniž se vyžaduje, by skutečně škoda vznikla. Jde tu o obdobný případ, jako při pokusu trestného činu podle § 8 tr. zák. Beztrestný pokud se týče nemožný je pokus jen, bylo-li použito k dosažení cíle prostředku naprosto a bezvýjimečně in abstracto nezpůsobilého, nebo nebylo-li tu vůbec předmětu, proti němuž trestné jednání směřovalo, nebo byl-li tu sice předmět, avšak naprosto nezpůsobilý. Posuzuje-li se případ obžalovaného, jak je třeba při správném výkladu zákona, podle doby spáchání činu, byla tu v době činu platná smlouva pojišťovací, od níž pojišťovna v té době odstoupiti ani nepomýšlela. Předsevzal-li tedy obžalovaný lstivé jednání v úmyslu, by pojišťovnu poškodil, a podařilo-li se mu pojišťovnu skutečně uvésti v omyl o tom, že u něho nastal škodný případ krytý pojišťovací smlouvou, byly pro tuto dobu splněny veškeré náležitosti skutkové podstaty zločinu podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák., neboť soud zjišťuje, že zástupce pojišťovny, jsa uveden v omyl jednáním obžalovaného, zjišťoval škodu a jednal s ním o výši škody. Těmito úvahami jsou kryty způsobem zákonu hovícím veškeré složky skutkové podstaty zločinu § 197 tr. zák., a je pro posouzení viny obžalovaného lhostejno, že pojišťovna teprve po tom, a to, jak nalézací soud zjišťuje, po upozornění četnictvem a počínajíc si obezřetně, prohlásila dne 17. května 1929, že od pojišťovací smlouvy odstupuje na základě článku 6 všeobecných pojišťovacích podmínek.

Citace:

Čís. 4599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 58-59.