Čís. 179 dis.

Obviněný advokát má právo zúčastniti se ústního líčení v kárném řízení; jest proto vzíti zřetel na jeho odůvodněnou žádost o odročení líčení, v níž osvědčuje překážku, která mu brání k líčení se dostaviti (nemoc lékařem potvrzenou); nestalo-li se tak a bylo-li přes to líčení konáno v nepřítomnosti obviněného, jest odvolacímu soudu k odvolání obviněného kárný nález zrušiti.
(Rozh. ze dne 23. října 1933, Ds I 20/32.) Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl po ústním neveřejném líčení odvolání obviněného z nálezu kárné rády advokátní komory v Praze ze dne 21. března 1932, zrušil napadený kárný nález ve výrocích, jimiž byl obviněný uznán vinným, jakož i ve výroku o kárném trestu a věc vrátil kárné radě, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednala a rozhodla.
Důvody:
Nálezem kárné rady byl obviněný v několika bodech zproštěn z obžaloby pro kárné přečiny, jinak byl však uznán vinným v 9 případech kárnými přečiny porušení povinností povolání a poškození cti a vážnosti stavu, v 6 případech kárným přečinem porušení povinností povolání a v 7 případech kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu a za to odsouzen ke kárnému trestu výmazu ze seznamu advokátů. Pokud jde o útraty kárného řízení, praví se v důvodech nálezu, že výrok o náhradě těchto útrat opírá se o ustanovení § 41 kárného statutu pro advokáty a kandidáty advokacie; nález sám (výrok) neobsahuje v tomto směru žádného výroku. Odvolání obviněným podané napadá, jak plyne z jeho konečného návrhu, nález jen v jeho odsuzující části. Odvolatel vytýká, že kárná rada zamítla jeho návrh na odročení ústního líčení, ačkoliv se pro nemoc lékařem prokázanou nemohl dostaviti k ústnímu líčení; jinak odvolání neprovedl, nýbrž dodal, že provede jednotlivé důvody odvolací teprve při ústním odvolacím líčení, k němuž se však nedostavil. Že tu jde o výtku, kterou lze uplatňovati odvoláním, je vzhledem k ustanovení § 33 odst. 4 kárného statutu pro advokáty a kandidáty advokacie nepochybné. Této výtce nelze také upříti oprávněnost.
Obviněný má právo zúčastniti se v kárném řízení ústního líčení, při němž, dostavil-li se k němu, má býti vyslechnut; dále přísluší mu při ústním líčení závěrečné slovo (§ 37 kárného statut pro advokáty a kandidáty advokacie). Mimo to má podle § 35 kárného statutu právo až do počátku ústního líčení odmítnouti dva členy kárné rady bez udání důvodů. Práva na tyto prostředky bezprostřední obrany při ústním líčení může se ovšem obviněný vzdáti buď výslovně projevem souhlasu, by se ústní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, neb i mlčky tím, že, byv k ústnímu líčení řádně obeslán, ani se k němu nedostaví ani si jinak nehledí zabezpečiti zachování svého práva na osobní přítomnost při něm, je-li mu něčím bráněno dostaviti se k ústnímu líčení. Jen v případech, v nichž obviněný takto projevil svůj nezájem na osobní obhajobě při ústním líčení, bylo by lze konati ústní líčení v jeho nepřítomnosti; na odůvodněnou žádost o odročení ústního líčení, v níž obviněný osvědčuje překážku, která mu brání dostaviti se k ústnímu líčení, je vždy vžiti náležitý zřetel. Že případ, v němž bylo ústní líčení před kárnou radou konáno v nepřítomnosti obviněného, který podal včas odůvodněnou žádost o odročení, osvědčiv překážku, pro kterou se nemůže k ústnímu líčení dostaviti (nemoc lékařem potvrzenou) posuzovati je s těchto právních hledisek, bylo vysloveno již rozhodnutím nejvyššího soudu jako soudu odvolacího v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie ze dne 21. března 1931, Ds II 10/30 (čís. 130 dis. sb. n. s.). V souzeném případě žádal obviněný podáním došlým kárné radě dne 19. března 1932, tedy dva dny před ústním líčením, o odročení ústního líčení s odůvodněním, že se nemůže pro oční nemoc nastalou následkem utrpěného úrazu k líčení dostaviti; lékařským vysvědčením ze dne 12. března 1932 k podání připojeným osvědčil současně, že následkem utrpěného úrazu a zranění na obou očích nemůže nastoupiti delší cestu po dobu 14 dnů až 3 týdnů. Na to byl obviněný kárnou radou telegraficky zpraven, že o navrženém odročení rozhodne nalézací senát (kárná rada) a vyzván, by vyslal k ústnímu líčení obhájce. K ústnímu líčení dostavil se pak jako obhájce Dr. František E., advokát v P. Ten prohlásil, že obdržel plnou moc obviněného ze dne 20. března 1932 teprve dne 21. března 1932, a to několik hodin před početím ústního líčení, že nezná obsah spisů a nemůže se proto svého úkolu řádně zhostiti, a navrhl odročení ústního líčení s odůvodněním, že osobní přítomnost obviněného je v tomto případě nezbytně nutná, protože obviněný se dosud ve věci vůbec nevyjádřil. Přes to byl návrh obviněným písemně učiněný a obhájcem při ústním líčení opakovaný kárnou radou zamítnut, a to, jak vyplývá z důvodů kárného nálezu, z těchto důvodů: »Obžalovací usnesení byla obviněnému doručena dne 3. března 1932. Úraz, který obviněný podle lékařského vysvědčení utrpěl a který překáží jeho osobní účasti na kárném jednání, stal se nejpozději dne 12. března 1932 a měl tudíž obviněný možnost opatřiti si včas obhájce a jej řádně informovati. Ostatně ve svém návrhu na odročení líčení neuvádí obviněný žádné okolnosti skutkové a nenabízí důkazy, které by vyvracely skutkovou podstatu, jak vyplývá z kárných spisů. Obviněný není proto zamítnutím návrhu na odročení ústního jednání zkrácen ve svých právech obhajoby i se zřetelem k tomu, že během kárného řízení byla mu poskytnuta více než dostatečná příležitost, by uplatnil všechno, co ke své obhajobě uvésti mohl.
Posuzuje-li se však věc s vytčených právních hledisek, je nepochybné, že zamítnutím návrhu obviněného na odročení ústního líčení bylo zkráceno jeho právo na osobní přítomnost při ústním líčení, kterou si obviněný chtěl svým návrhem zabezpečiti, jakož i jeho právo na osobní obhajobu a další oprávnění z toho plynoucí, najmě i oprávnění k výkonu odmítacího práva, o němž se stala zmínka. Skutečnost kárnou radou zdůrazňovaná, že obviněný měl možnost opatřiti si včas obhájce a řádně ho informovati, neospravedlňuje nikterak zamítnutí návrhu obviněného na odročení ústního líčení, kdyžtě obviněný chtěl si svým návrhem zřejmě zabezpečiti svou osobní přítomnost při ústním líčení a kdyžtě obviněný má právo na osobní přítomnost při ústním líčení. Dále neobstojí ani další důvody, jež kárná rada pro své opatření uvádí, neboť není předpisu, který by bránil obviněnému přednésti svou obhajobu teprve při ústním líčení a nabízeti teprve při ústním líčení důkazy směřující k vyvrácení obžaloby. Za tohoto stavu věci bylo odvolání vyhověti, nález kárné rady ve výrocích, jimiž obviněný byl v případech 1—22 uznán vinným kárnými přečiny, zrušiti, dále zrušiti jej v důsledku toho též ve výroku o trestu a věc vrátiti kárné radě, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednala a rozhodla (srov. cit. rozh. čís. 130 dis. sbírky n. s.).

Citace:

Čís. 179 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 636-637.