Čís. 10869.

Žádá-li žalobce podle čtvrtého odstavce § 235 c. ř. s. jiný předmět neb interese místo předmětu původně žádaného, musí dolíčiti nejen právní důvod původní žaloby, nýbrž i důvod, proč nyní místo předmětu původně žádaného žádá interese, pokud se týče jiný předmět. V té příčině bude změnou dotčeni i původní žalobní důvod. Nejde tu však o změnu právního základu žaloby, nýbrž jen o neodvratný důsledek změny žalobního předmětu. Věcnou účelnost a odůvodněnost změny žalobního předmětu lze řešiti až při rozhodnutí ve věci samé. Změnu žaloby netřeba prohlásiti již při prvém roku.
(Rozh. ze dne 13. června 1931, R I 446/31.)
Žalující společnost domáhala se v žalobě proti žalovaným výroku, že jsou povinní dáti vlastním nákladem vymazati právo zástavní, zaznamenané pro pohledávku československého státu (finanční správy) na dávce z majetku za Olgu K-ovou ve výši 20.000 Kč. Při ústním jednání změnila žalující strana žalobní prosbu v ten způsob, by žalovaní byli uznáni povinnými zaplatili ji 20.000 Kč s 5% úroky od 23. řijna 1930 uvedši, že byla nucena zaplatiti sama, by mohla ziskati státni záruku v prvé hypotéce ve výši 80.000 Kč. Soud prvé stolice změnu žaloby nepřipustil. Důvody: Soud žádanou změnu žaloby hledě k ustanovení § 235 c. ř. s. nepřipustil, neboť žalovaní ke změně nesvolili a tím, že žalující strana žádá zaplacení, změněn by byl i žalobní důvod, ana nyní požaduje, by žalovaná strana nahradila škodu vzešlou jí tím, že sama zaplatila pohledávku, pro niž zástavní právo na koupených nemovitostech dosud vázne. Uvádí-li žalující strana, že byla nucena již nyní pohledávku eráru ve výši 20.000 Kč sama zaplatiti, poněvadž by jinak nezískala státní záruku 80.000 Kč, nelze na toto tvrzení vžiti zřetel, ježto jest v rozporu s tím, co souhlasným přednesem stran bylo zjištěno, že totiž zástavní právo za řečenou záruku bylo zapsáno jen ve vl. čís. 1759 a již před podáním žaloby a že k výmazu zástavního práva za pohledávku československého státu ve výši 20.000 Kč dosud nedošlo. Spor o to, zda jsou povinni nahraditi žalující straně škodu jí prý zaplacením 20.000 Kč vzešlou, jest zcela jiného rázu, než rozepře, týkající se požadavku žalující strany, by byli žalovaní uznáni povinnými dáti zástavní právo pro toto pohledávání z knih vymazati. Provedení rozepře při změněné žalobní prosbě bylo by závislým na zjištění dalších skutkových okolností, z čehož vzniká obava značného stiženi a průtahu jednání. Rekursní soud změnu žaloby připustil. Důvody: Navrhovanou změnu bylo připustiti, poněvadž žalující strana v ní žádá interese za původně požadovaný výmaz zástavního práva, k němuž se prý strana žalovaná zavázala. Takováto úprava podle ustanovení § 235 c. ř. s. nemá býti považována za změnu žaloby. Ostatně, kdyby i žádaná změna žalobního návrhu měla býti považována za změnu žaloby podle ustanovení § 235 c. ř. s., jest okolnost skutková, na které strana žalující změnu žalobního návrhu založila a kterou ji odůvodňuje, zcela jednoduchá a snadno prokázatelná, takže ze změny té nelze se důvodně obávati značného stiženi nebo průtahu rozepře, zvláště, ana změna se stala při prvém ústním jednání, tedy na začátku sporu a řízení sporu se může žalobní změně přizpůsobiti, v tomto období sporu pro připuštění změny žalobní mluví i procesní hospodárnost, ježto se změnou žaloby předejde tomu, že by po eventuelním zamítnutí následkem změněného knihovního stavu pokud se týče zániku pohledávky, jejíhož výmazu se žalující domáhala, byla podávána znovu žaloba s týmž žalobním návrhem, na jaký byl původní návrh změněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacím rekursům žalovaných.
Důvody:
K dovolacímu rekursu prvé žalované. Dovolací rekurs prohlašuje odůvodnění názoru rekursního usnesení, že navrhovanou změnu žaloby bylo připustili, poněvadž strana žalující v ní žádá interese za původně požadovaný výmaz zástavního práva, k němuž se prý strana žalovaná zavázala, za nedostatečné, neudává však pro svůj opačný názor jiný důvod, než, že se žádanou změnou změňuje žalobní důvod a že spor o změněné žalobě by byl zcela jiného rázu než původní spor. To však plyne z přirozené povahy věci, že, žádá-li žalobce podle čtvrtého odstavce § 235 c. ř. s. jiný předmět neb interesee místo předmětu původně žádaného, musí dolíčiti nejen právní důvod původní žaloby, nýbrž i důvod, proč nyní místo předmětu původně žádaného žádá interese, pokud se týče.jiný předmět. Potud bude ovšem v té příčině změnou dotčen i původní žalobní důvod. Ale taková změna žalobního důvodu není ve smyslu zákona změnou právního základu žaloby, nýbrž jen neodvratným důsledkem dovolené změny žalobního předmětu. Jde-li o dovolenou změnu, nesejde na tom, zda se jí stíží anebo zdrží průběh sporu a zda žalobkyně jí snad ujde i povinnosti k náhradě nákladů zaviněných původní, změněnou žalobou. Nad to však dovolací rekurs nedoličuje, jakým způsobem by nastal tento následek, nýbrž obmezuje se na povšechné tvrzení, že provedení rozepře při změně žalobní prosby »je závislým na zjištění celé řady dalších skutkových okolností«. Tyto skutkové okolnosti a nutná nová zjištění nenaznačuje dovolací rekurs, nelze se jím proto obírati v té příčině věcně.
K dovolacímu rekursu druhé žalované. I druhá žalovaná má mylně za to, že změna žalobní žádosti z původního plnění na plnění interese neb jiného předmětu jest změnou původního právního důvodu žaloby v právní důvod náhrady škody a že jí nastane značné stiženi neb průtah jednání. Stačí tu ukázati v podstatě k tomu, co vyloženo k prvému dovolacímu rekursu. Otázku, zda žalobkyně má důvod ke změně žalobního předmětu, nelze řešiti v nynějším období sporu, kde jde teprve o otázku, zda jest změna ta vůbec dovolena. Její věcná účelnost neb odůvodněnost může býti řešena až v rozhodnutí o věci samé. Názor, že žalobkyně mohla změnu prohlásiti hned při prvém roku, jest sice správný, než z ustanovení § 239 c. ř. s. nelze dovoditi, že tak již prvém roku učiniti musila, a pouhým nepoužitím této možnosti nenastaly ani průtah věci ani zvýšení nákladů, protože jednáno mohlo býti o změně žaloby teprve až při sporném roku. Rozdílem od prvé žalované poukazuje druhá žalovaná k různým důkazům, které se prý staly změnou žaloby nutné a prý mohou míti v zápětí značné ztížení a průtah jednání. Než, nehledíc k tomu, že, jak nahoře vyloženo, při dovolené změně žalobního nároku na interese místo původního předmětu, nesejde na takovém ztížení a průtahu, nelze se ho v souzeném případě toho času ani důvodně obávati, protože změna byla prohlášena hned úvodem prvního sporného jednání, kdy nebylo ještě lze přesně předvídati, kterým směrem se ponesou sporná tvrzení žalobcova a námitky žalovaných, a tedy nelze s určitostí mluviti o možné značnosti řečených následků.

Citace:

Čís. 10869. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 848-850.