Čís. 10560.

Příslušným rozhodovati o dovolacím rekursu v případě § 2 vl. nař. ze dne 14. března 1930, čís. 29 sb. z. a n. (jímž se provádí zákon o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských), jest nejvyšší soud.
Byl-li dozor na dítě v cizí péči přenesen na Okresní péči o mládež, neměl okresní (poručenský) soud důvodu, by schvaloval usnesení jejího představenstva. Nebyl-li dozor přenesen na Okresní péči, měl se okresní soud obmeziti po náležitém vyšetření věci na rozhodnutí, zda má býti dítě odebráno tomu, komu bylo svěřeno.
(Rozh. ze dne 26. února 1931, R I 1048/30). Soud prvé stolice schválil usnesení představenstva Okresní péče o mládež, že se M-ovi oduznává způsobilost k řádnému opatrování svěřeného mu dítěte a že mu proto dítě bude odebráno. Rekursní soud k rekursu M-a napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu a zrušil usnesení obou nižších soudů.
Důvody:
Stěžovatel míní, že jeho dovolací stížnost jest stížností ve smyslu § 2 vl. nař. ze dne 14. března 1930, čís. 29 sb. z. a n., a adresoval ji proto na vrchní soud v Praze. Ve skutečnosti jest stížnost mimořádným dovolacím rekursem podle § 16 nesp. říz., neboť dozorčí úřady postupují, rozhodujíce o věcech přikázaných jim citovaným vládním nařízením, jakž ustanoveno v § 20, podle zákonů a nařízení o vykonávání pravomoci ve věcech poručenských, tedy podle předpisů nesporného řízení. Příslušným rozhodovati o dovolací stížnosti jest nejvyšší soud, a byla mu vrchním soudem odstoupena podle § 44 j. n. právem.
Dovolací rekurs jest opodstatněn. Ze spisů nelze seznati, zda okresní soud přenesl vykonávání dozoru, náležejícího mu na děti v cizí péči podle § 3 cit. vl. nař. na místní Okresní péči o mládež. Než, ať tak učinil nebo neučinil, schválení usnesení představenstva Okresní péče, že se stěžovateli vůbec oduznává způsobilost k řádnému opatrování svěřeného mu dítěte a že mu proto dítě bude odebráno, jest v rozporu se zákonem.. Byl-li dozor přenesen na Okresní péči, neměl okresní soud vůbec důvodu, by usnesení jeho představenstva schvaloval, nýbrž měl podle § 3 (6) cit. nař. vyčkati případnou stížnost některého účastníka. Nebyl-li dozor na Okresní péči přenesen, měl se okresní soud jednak obmeziti na rozhodnutí, má-li dítě býti stěžovatelovi odebráno, jednak mělo a mohlo se toto rozhodnutí státi teprve po náležitém vyšetření věci, pro které předpisy nesporného řízení a předpisy vládního nařízení o přímém styku dozorčích důvěrníků s dětmi i s pěstouny poskytovaly dosti účinných a spolehlivé i rychlé vyřízení zabezpečujících prostředků. Ke všeobecnému, cti stěžovatelovy se hluboce dotýkajícímu oduznání jeho způsobilosti, by řádně pečoval o cizí dítě, nebylo ani zákonného ani skutkového základu, rozhodnutí však, že mu dítě bude odebráno, nemohlo se státi na základě pouhého podezření, na něž poukazují nižší soudy, a nemohla pro ně býti dostačujícím důvodem výpověď Anny H-ové, neboť nebyla učiněna před soudem a byla v rozporu s výsledky soudního šetření provedeného pod spisovou značkou Nc I 70/30. Souhlasná usnesení nižších soudů byla proto zrušena. Další řízení odpadá, poněvadž dítě bylo zatím odevzdáno rodičům.

Citace:

č. 10560. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 257-258.