Čís. 10708.

Vzniku zákonného zástavního práva podle čl. 409 obch. zák. není na závadu, že se doprava stala proto, by dopravované věci byly u dopravce uloženy.
Zákonné zástavní právo trvá alespoň tak dlouho, jak dlouho jest náklad u dopravce zadržen nebo uložen, třebaže na sebe převzal povinnost, naložiti s nákladem podle příkazů druhé smluvní strany.
Zákonné zástavní právo postihuje celý náklad bez rozdílu, kolik činí dovozné.
Dopravci nelze uložiti, by věci, k nimž mu přísluší zákonné zástavní právo, vydal druhé smluvní straně, a to ani s obmezením, že tak musí učiniti jen proti tomu, že mu tato zaplatí dovozné a skladné.
(Rozh. ze dne 18. dubna 1931, Rv I 1868/30).
Žalovaná zasílatelská firma dopravila zboží z továrny žalující firmy do svého skladiště a tam je uložila. Žalobu, jíž se domáhala žalobkyně na žalované vydání věcí, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud uznal žalovanou povinnou vydati žalobkyni věci proti zaplacení dopravného a skladného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně, k dovolání žalované obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Není sporu o tom, že žalovaná zasílatelská firma jest i povozníkem podle čl. 390 obch. zák., provádějíc po živnostensku dopravu nákladů, aniž o tom, že v prosinci 1926 a v lednu 1927 převzala movitosti, o které jde, ze žalobcovy továrny do svého skladiště v L. a je tam uložila. Jest proto podle čl. 409 obch. zák. oprávněn i úsudek, že žalovaná firma na- byla na těchto věcech jako na nákladu zástavní právo pro všechny pohledávky z nákladní smlouvy, najmě pro dovozné. Není sporné, že dovozné dosud není zaplaceno a že žalovaná má věci dosud v úschově, že náklad jest u ní zadržen aneb uložen. Vzniku jejího zákonného zástavního práva nebylo závadou, že se doprava stala proto, by dopravené věci byly u ní uloženy, neboť tím nepřestala doprava býti podstatným obsahem celkové smlouvy stran, a najmě se nestala jen vedlejším plněním z jiné než dopravní smlouvy, jak míní dovolání žalobkyně, poukazujíc nepřímo k rozhodnutí čís. 2389 sb. Adl. Cl., kde však šlo o právní případ s odchylným skutkovým podkladem. Že žalovaná firma nemohla nabýti zákonného zástavního práva, protože náklad nebyl vlastnictvím inž. Oskara B-a, nevytýká již ani dovolání a odvolací soud nemusil tuto otázku podrobněji probírati, ano není sporu, že inž. Oskar B. byl — jak plyne též ze spisu o úpadku nad jeho jměním — jako obchodník se zbožím podle § 38 živn. ř. registrován, a ana žalující firma ani netvrdila, že žalovaná firma, přejímajíc náklad k dopravě, nebyla bezelstná v tom směru, že inž. B. jest oprávněn, by o nákladu sjednal dopravu. Mylný je názor žalobkyně, že zástavní právo žalované firmy zaniklo, jakmile po dojití nákladu do skladiště sjednala s inž. B-em smlouvu o úschově, neboť zákonné zástavní právo trvá alespoň tak dlouho, jak dlouho je náklad u žalované (dovozníka) zadržen neb uložen, má je ve fysické moci, třebaže na sebe převzala povinnost, s nákladem naložiti podle zvláštních příkazů druhé smluvní strany. Otázku, zda zástavní právo podle čl. 409 obch. zák. platí i pro skladné v tom smyslu, jak tohoto pojmu použil odvolací soud, netřeba rozebírati, protože v souzeném případě zástavní právo platí zajisté pro dovozné. Jeho výše je bez rozhodného významu, protože zákonné zástavní právo postihuje celý náklad bez rozdílu, kolik činí dovozné. Pro právní posouzení věci je posléze bez podstatného významu, že se žalovaná před soudem prvé stolice proti žalobě výslovně nebránila tvrzením zákonného zástavního práva podle čl. 409 obch. zák. Z jejího skutkového a právního přednesu plynulo s dostatečnou určitostí, že svou obranu mimo jiné opírá též o zákonné zástavní právo, vzniklé způsobem jak nahoře bylo vyloženo. Nesejde na tom, že svůj nárok nepodřadila výslovně pod určitý předpis zákona nebo jej dokonce podřadila pod předpis, který se právně nehodil, neboť správné použití zákona na skutkový děj stranami předložený jest povinností soudů. Posuzuje-li se věc podle právních názorů tuto vyložených jest sice dáti odvolacímu soudu za pravdu, že se žalovaná proti žalobě právem brání námitkou zákonného zástavního práva podle čl. 409 obch. zák. Pak ale jest dáti za pravdu i dovolání žalované firmy, vytýkajícímu podle § 503 čís. 4 c. ř. s., že odvolací soud jí nesměl uložiti, aby vydala sporné věci žalobci, a to ani s obmezením, že tak musí učiniti jen z ruky do ruky, jen proti tomu, že žalující firma zároveň zaplatí dovozné a skladné. Účinky zástavního práva pro věřitele vůbec a zákonného zástavního práva pro dovozníka zvláště jsou v zákoně přesně stanoveny (sr. § 461 obč. zák. a čl. 409 a 407 obch. zák.) a nelze je na újmu věřitele obmezovati výrokem, jejž učinil rozsudek odvolacího soudu. Podle něho by žalovaná musila se zpeněžením svého zástavního práva po případě poshověti, až jí žalobkyně jako zástavní dlužnice dlužné plnění nabídne z ruky do ruky. K tomu žalovaná jako zástavní věřitelka není povinna. Proto bylo podle toho, co nahoře vyloženo, žalobu zamítnouti. Zamítnuta-li žaloba k dovolání žalované z důvodů nahoře vyložených, pozbyly ostatní dovolací vývody žalované firmy, opřené o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., jakož i dovolací vývody žalující firmy, opřené o § 503 č. 2 a 4 c. ř. s., podstatného významu.

Citace:

Čís. 10708.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 556-558.