Čís. 10585.

Žaloba o obnovu (§ 530 a násl. c. ř. s.).
Jednání o povolení obnovy jest sloučiti s jednáním ve věci hlavní, lze-li předvídati, že bude obnova povolena. Není vadou řízení, jednal-li soud odděleně o přípustnosti žaloby o obnovu. Jest na soudě, jenž má rozhodnouti o přípustnosti obnovy, by především zkoumal, zda zákon uznává uplatněný důvod obnovy.
(Rozh. ze dne 28. února 1931, Rv I 131/31).
Žaloba o obnovu byla krajským soudem (odvolacím soudem v základní rozepři) zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Podle § 540 c. ř. s. jest soudu zůstaveno spojití jednání a rozhodnutí o důvodu a o přípustnosti obnovy s jednáním ve věci hlavní neb odděleně jednati o důvodu a o přípustnosti obnovy, i když důvod obnovy prokázán jest listinami k žalobě v prvopisu nebo v ověřeném dopisu přiloženými, aneb navrhuje se obnova podle § 531 c. ř. s. Podle materialií vydaných svého času ministerstvem spravedlností k zákonům o civilním řízení (svazek 1 str. 373 a str. 318 prvop. příl. k sten. protokolu) nepřevzal civilní soudní řád ani systém odloučení ani systém sloučení jednání o obnově řízení a jednání o věci hlavní, nýbrž umožnil, třebaže má býti oddělené jednání pravidlem, by se jednání mohlo přizpůsobiti konkrétnímu stavu věci. Zákon za tím účelem činí sloučení, pokud se týče oddělení jednání rescindenčního a rescissorního odvislým od větší, pokud se týče menší pravděpodobnosti výsledku žaloby o obnovu; diskusí o věci hlavní jest sloučiti s diskusí o přípustnosti obnovy tam, kde jest předvídati, že obnova bude povolena. Není-li však tohoto předpokladu, jest omeziti jednání na otázku posléze uvedenou (§ 541 c. ř. s.). Z této úvahy plyne dvojí. Předně, že nemůže býti vadou řízení, jednal-li soud odděleně o přípustnosti žaloby o obnovu, neboť jde o věc volného uvážení soudu. Okolnost, že se soud zvlášť neusnesl, odděliti jednání (§ 189 c. ř. s.) nemá významu, ježto tímto opomenutím nebyla práva stran nikterak dotčena (§ 192 c. ř. s.). Z předchozí úvahy vyplývá dále, že jest na soudě, jenž má rozhodnouti o přípustnosti obnovy, by zkoumal především, zda zákon uznává uplatněný důvod obnovy. Zákon však uznává v § 530 čís. 7 c. ř. s. jen takové nové skutkové okolnosti a důkazy jako důvod obnovy, jichž přednesení nebo použití v řízení dřívějším bylo by způsobilo příznivější rozhodnutí věci hlavní. Okolnost, zda uplatněný důvod jest významným v tomto směru, bude lze zpravidla nejlépe objasniti při současném rozebírání věci hlavní, leč nemusí tomu tak býti a zákon nemá ani na mysli, by se tak vždy stalo, ukládaje soudu, by si uvědomil, než se pustí do věci hlavní, zda jest tu vůbec důvod obnovy uznaný zákonem. Tuto otázku lze také spolehlivě zodpověděli již v jednání rescindenčním, když jde o nové důkazy, z nichž se zřejmě dá usouditi, že jest naprosto vyloučena možnost, že by samy o sobě anebo ve spojení s důkazy v dřívějším řízení provedenými mohly způsobiti příznivější rozhodnutí věci hlavní, jak to bývá, jde-li o důkaz listinami za pravé uznanými, nikoli však o důkaz svědky, o jichž věrohodnosti lze ovšem rozhodovati teprve ve sporu o věci hlavní.

Citace:

č. 10585. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 318-319.