Čís. 10745.

Nárok na náhradu škody proti tomu, komu příslušel dozor na škůdce, promlčuje se ve třech létech.
K tomu, by počala běžeti promlčecí lhůta podle § 1489 obč. zák., jest třeba takové znalosti škody, by vystačila k podání žaloby. Z celkové škody z poranění s trvalými následky nelze vytrhnouti část bolestného a následků úrazu za poslední tři léta a tuto část uplatňovati v době, kdy nárok na náhradu škody byl již promlčen.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1931, Rv II 394/30.)
Žalobkyně domáhala se žalobou, zadanou roku 1929, náhrady škody na žalované, ježto ji před deseti léty nedospělý tehdy syn žalované poranil. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Po stránce právního posouzení odvolání v podstatě nenapadá úsudek prvního soudu, že žalobkyně již dávno věděla o škodě i co do bolestného i co do nemožnosti výdělku, a dále, že tu nebylo předpokladů, za nichž by se promlčení žaloby bylo stavělo. Pokud odvolatelka vyvrací domnělý názor prvého soudu, že prý čin nedospělce byl by nejvýše přestupkem podle § 335 tr. zák., jsou její vývody bezpředmětné, poněvadž prvý soud spatřoval nejvýše přestupek § 335 tr. zák. V tom, co spáchala žalovaná podle samotného přednesu žalobkyně, kdežto čin nedospělce právem kvalifikoval nanejvýše jako přestupek nedospělých. Netřeba proto ani rozebírati otázku, zda by v souzeném případě mělo místo promlčeni třicetileté, kdyby jednání nedospělce vskutku bylo zločinem. Sporné jsou tudíž podle odvolacích vývodů hlavně dvě otázky: od kdy jest konkrétně počítati tříletou promlčecí lhůtu a zdali promlčeni bylo přetrženo nepřímým uznáním žalobních nároků žalovanou. Podle ustanovení § 1489 obč. zák. promlčuje se každá žaloba o odškodnění ve třech letech od doby, co poškozený zvěděl o škodě a osobě škůdcově. Ve shodě s ustálenou již praksi jest tu předpokládati takovou vědomost, jež stačí k podáni žaloby, tedy zejména vědomost nejen o škodné události, nýbrž i o jejich příčinách a o rozsahu jejího škodlivého účinku. Avšak žalobkyně v řízeni prvé stolice, ani když bylo namítnuto promlčeni žalobních nároků, netvrdila výslovně, že se ji takové vědomosti nedostávalo. Z jejího přednesu, že ji noha přes všechno léčeni od té doby, od poraněni, stále teče, že ji má ustavičně v obvazu, že není skoro žádné práce schopna a že trpí stále velké bolesti, prvá stolice správně usoudila a zdůvodnila, že žalobkyně věděla již dávno o škodě i co do bolestného i co do nemožnosti výdělku. Doložiti jest jen, že k vědomosti o rozsahu škodlivých následků se ovšem nevyžaduje, by účinky napřed poznatelné také již skutečně nastaly. Odvolatelka vytýká prvému soudu, že v otázce, kdy se počalo promlčeni žaloby, pochybil, smísiv prý promlčeni žaloby s promlčením nároku. Míní v podstatě, že prý § 1489 obč. zák. mluví jen o promlčeni žaloby pro nárok konkrétní; jen takový určitý náhradní nárok prý se pro minulost ztrácí, nebyla-li žaloba podána do tři let, ale tím se prý neztrácí žalobní právo pro nároky budoucí, neboť nárok sám jakožto takový se prý promlčí teprve ve třiceti letech. Odvolatelka je na právním omylu. Ani v nauce ani v praksi není o tom sporu, že výraz »žaloba o odškodnění« v § 1489 obč. zák. jest totožný s »nárokem na odškodněni«, při čemž jest míti na zřeteli, že obligace z nedovoleného činu vzniká teprve z bezprávně utrpěného poškozeni a že tudíž teprve ve sporu jest zjistiti, zda zažalovaný nárok jest vůbec po právu. Tím lze vysvětliti, že zákon užívá obratu »každá žaloba o odškodněni«. Odvoláním tvrzená obdoba s promlčením výměnkářských dávek přes tři léta zadrželých — na rozdíl od promlčení nároku na dávky budoucně dospívající — je nemístná, poněvadž nárok na výměnkářské dávky je co do svého obsahu a rozsahu již stanoven smlouvou stran. Výkladem, jejž odvolatelka dává předpisu § 1489 obč. zák. bylo by proti zřejmému úmyslu zákonodárcovu ustanovení o tříleté promlčecí lhůtě prakticky namnoze zvráceno, najmě, pokud jde o náhradu škody z poranění s trvalými následky. Obdoba jednotlivých případů z judikatury nebo literatury, na něž odvolatelka poukazuje, nepřiléhá, poněvadž v souzeném, případě již ze skutkového přednesu žalobkyně vyplývá, že jí celý poznatelný rozsah škody byl již dávno znám, jak prvý soud správně vystihl, poukázav při tom k ustanovení § 1325 obč. zák. a § 406 c. ř. s. Než odvolatelka nemá pravdu ani v tom, snaží-li se z tvrzeného ujišťování žalované, že si její syn vezme žalobkyni za manželku, sestrojili uznání žalobních nároků a dovozuje, že tu platí promlčení třicetileté a při nejmenším že promlčení, byť i tříleté, bylo tímto uznáním přetrženo (§ 1497 obč. zák.) až do doby, kdy žalovaná (její syn) odepřeli splniti tvrzený slib. I když se vychází ze skutkových tvrzení žalobkyně, nelze mluviti o nepřímém uznání žalovanou již proto, že, slibovala-li žalovaná, že si její syn vezme žalobkyni, neuznala tím ještě žalobní nároky odvozované nyní z jejího vlastního zavinění. Slibovala tím něco za svého nezletilého syna, který není žalován, tedy nikoliv jménem vlastním. Dokonce pak není v přednesu žalobkyně zmínky o tom, že domnělé uznání žalobních nároků jménem nezletilého syna bylo poručensky neb opatrovnicky schváleno, jak by k jeho platnosti po zákonu bylo potřeba (§ 233 obč. zák.), nehledíc k tomu, že sám slib, o nějž jde, byl by podle § 45 obč. zák. nezávazný. Není-li tu uznání žalovanou, nemohly nastati ani právní účinky § 1497 obč. zák. a nelze mluviti o smlouvě uznávací, která by podmiňovala obecnou třicetiletou lhůtu promlčecí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Důvod nesprávného právního posouzení jest tu nejdůležitějším dovolacím důvodem (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) a proto v prvé řadě jest se zabývati tímto důvodem a otázkou namítaného promlčení žalobního nároku. Předem jest si uvědomiti, že žalován není pachatel, který úraz žalobkyni způsobil jako chlapec as dvanáctiletý, nýbrž jeho matka proto, že prý na svého syna nevykonávala náležitý dozor. Správně usoudily nižší soudy, že v tom, co se klade za vinu žalované, bylo by lze spatřovati nanejvýše přestupek § 335 tr. zák., takže může jíti jen o tříletou dobu promlčecí. Další spornou otázkou jest, od kdy jest konkrétně počítati tříletou promlčecí lhůtu a zdali promlčení bylo přetrženo nepřímým uznáním nároků žalovanou. I tyto obě otázky správně posoudil odvolací soud a proto poukazuje se k jeho správným, stavu věci i zákonu odpovídajícím důvodům, které ani vývody dovolání nebyly vyvráceny. Podle těchto správných důvodů napadeného rozsudku žalobkyně již dávno měla vědomost o škodě, kterou jí zraněními nohy způsobil Alois Š., neboť sama v žalobě uvádí, že jí noha přes všechno léčení od doby zranění stále teče, že ji má ustavičně v obvazu, že není skoro žádné práce schopna a že trpí stále velké bolesti — věděla tedy žalobkyně, po případě její zákonný zástupce již dávno o škodě i co do bolestného i co do nemožnosti výdělku. Žalobkyně sice v dovolání tvrdí, že nežaluje staré bolestné, že žaluje jen bolestné z doby přítomné za tři roky od žaloby zpět, pokud není promlčeno, a že nemohla věděti, jaké bolesti a jaké následky ze zranění ještě vzniknou a jak dlouho budou trvati. Avšak tvrzení toto jest nerozhodné, ano jde podle vlastního tvrzení žalobkyně o zraněni s trvalými následky, ana nebyla ani tvrzena ani prokázána nějaká skutečnost, z níž by nutně muselo býti usuzováno, že o škodě žalobou uplatňované žalobkyně nevěděla dříve, již před uply- nutím tříleté promlčecí doby. Podle ustálené judikatury tohoto nejvyššího soudu (srovn. na př. rozh. čís. 2607, 3082, 3419, 5089, 5409, 7102 sb. n. s.) jest k tomu, by počala lhůta promlčecí běžetí, třeba takové znalosti škody, by vystačila k podání žaloby. Zde jest míti na mysli, že jde o zranění s trvalými následky, a správně bylo poukázáno k ustanovení § 1325 obč. zák. a § 406 c. ř. s. Nejde tu o občasná plnění jako při dávkách výměnkářských nebo při úrocích, nýbrž o škodu z úrazu s trvalými následky, o níž poškozená přirozeně věděla mnohem dříve než až za deset let po úrazu. Jest proto žaloba o náhradu škody podle § 1489 obč. zák. promlčena a nelze z této celkové škody vytrhnouti část bolestného a následků úrazu za poslední tři léta a tuto část, jež není samostatným celkem, uplatňovati žalobou po deseti letech po úrazu. I ostatní právní otázky posoudil odvolací soud zcela správně a jest proto dovolací důvod čís. 4 neopodstatněn.

Citace:

Čís. 10745.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 622-625.