Čís. 10719.

Hmotnému odevzdání není na překážku, že prodaných věcí jest mnoho na počet.
Hromadnou věcí jest souhrn několika jednotlivých věcí, jenž se považuje za věc jedinou, za jeden celek a bývá označován společným jménem, nikoliv však, šlo-li o předměty různého druhu, jež byly v (hotelovém) inventáři podrobně vyjmenovány a jednotlivě označeny.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1931, Rv I 630/30). Žalovaná spořitelna vedla exekuci vnucenou dražbou na dlužníkův hotel, za niž byl i celý hostinský a hotelový inventář pojat do exekuce jako příslušenství. Žalobce, tvrdě, že řada předmětů, pojatých do exekuce, jest jeho vlastnictvím, domáhal se jich vyloučení z exekuce. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tři stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozhodnutí tohoto sporu závisí na rozřešení otázky, zda byly movité věci, o něž jde, odevzdány žalobci některým ze způsobů vytčených v §§ 426 427 a 428 obč. zák. Že se nestalo hmotné odevzdání podle § 426 obč. zák., není mezi stranami sporné. Dovolatel se snaží jen dovoditi, že odevzdání bylo provedeno jednak znameními podle § 427 obč. zák., jednak prohlášením podle § 428 obč. zák., ale činí tak marně. Správné jest ovšem, že symbolické odevzdání podle § 427 obč. zák. připouští zákon nejen tam, kde by hmotné odevzdání bylo přímo nemožné, nýbrž i tam, kde by bylo spojeno s velkými obtížemi, tedy na příklad, když strany nemají věc po ruce a okamžité odevzdání pro vzdálenost není možné. (Viz rozhodnutí čís. 10195 sb. n. s.). Ale v souzeném případě tu nebylo takových značných obtíží, neboť ze zjištění nižších soudů plyne, že žalobce poslal svého zástupce právě k vůli převzetí věcí do O., kde věci byly v hotelu, takže je strany měly po ruce a jejich hmotnému odevzdání nic nevadilo. Zejména nebylo hmotnému odevzdání na závadu, že prodaných věcí bylo mnoho na počet, neboť toto velké množství mohlo by míti jen v zápětí, že hmotné odevzdání by vyžadovalo poměrně delší čas, ale to jest přirozené a nelze to považovati za zvláštní obtíž ve smyslu § 427 obč. zák. Dovolateli nelze přisvědčiti ani v tom, že šlo o »věc hromadnou«. Hromadnou věcí ve smyslu §§ 302 a 427 ohč. zák. jest souhrn několika jednotlivých věcí, který se považuje za věc jedinou, za jeden celek, a bývá označován společným jménem, kdežto tu šlo o předměty různého druhu, jež byly v sepsaném inventáři podrobně vyjmenovány a jednotlivě označeny. (Srovnej rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 27. listopadu 1878 č. 9094, Gl. U. N. 7229). Povšechné pojmenování »hotelový inventář« nemá významu, ježto jest nesporné, že v hotelovém inventáři byly kromě věcí žalobci prodaných ještě mnohé věci jiné. Ježto bylo hmotné odevzdání v souzeném případě proveditelné, nemohlo se platně státi odevzdání symbolické podle § 427 obč. zák. a není proto potřebí řešiti otázku, zda by bylo lze spatřovati symbolické odevzdání v tom, že věci byly zapsány prodatelem do seznamu, že si je zástupce žalobcův namátkou prohlédl a že obě smluvní strany seznam podepsaly. K dovolatelovým vývodům se jen připomíná, že v rozhodnutí čís. 456 sb. n. s., na něž dovolatel poukazuje, bylo vysloveno, že k odevzdání znameními podle § 427 obč. zák. jest potřebí aspoň takového jednání, jež směřuje zvláště a výlučně k projevu určité převodní vůle a z něhož lze nepochybně seznati, že došlo k přechodu věci do vlády a moci nabyvatelovy. K odevzdání prohlášením podle § 428 obč. zák. by se vyžadovalo v souzeném případě, by zcizitel dal způsobem prokázatelným najevo vůli, že chce věci budoucně chovali jménem žalobcovým. Nižší soudy došly však na základě výsledků provedených důkazů k závěru, že se takové prohlášení zcizitelovo nestalo. Tomu ostatně nasvědčují i zjištěné skutečnosti, že dlužník užíval oněch věcí i po prodeji tak, jako dříve, a že mu bylo ihned při prodeji vyhraženo smluvně právo, koupili si je zase zpět. Neprokázal-li žalobce, že mu byly prodané věci odevzdány, nenabyl k nim vlastnického práva, o něž se opírá žaloba. Nižší soudy posoudily věc správně po stránce právní, zamítnuvše žalobu jako bezdůvodnou. Dovolatel pojednává dále též o otázkách, zda byla kupní smlouva vůbec platná, jaký význam měla doložka o zpětné koupi, zda jsou sporné věci totožné s věcmi prodanými a zda je lze považovali za příslušenství nemovitosti. Dovozuje dále, že ve vyrovnacím řízení dlužníka byly ony věci jen omylem pojaty do seznamu jeho aktiv. Ale těmito otázkami a příslušnými vývody dovolatelovými, jimiž uplatňuje dovolací důvody zejména též podle § 503 čís. 2 a 3 c. ř. s., není třeba vůbec se obírati, protože pro zamítnutí žaloby stačí, že nebylo prokázáno odevzdání prodaných věcí a tudíž nabytí vlastnického práva k nim.

Citace:

Čís. 10719.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 581-583.