Čís. 10780.
Prvá věta § 1300 obč. zák. nepředpokládá přímo radu úplatnou, nýbrž radu na základě smlouvy mezi rádcem a poškozeným.
Pro druhý případ § 1300 obč. zák. nestačí hrubá nedbalost. Byla-li škoda způsobena špatnou radou, jest věc posuzovati podle § 1300 obč. zák., nikoliv podle jiných předpisů.
Ten, kdo se spokojil s poučením osoby nepovolané a podle toho se zařídil, zavinil si škodu sám.
(Rozh. ze dne 15. května 1931, Rv I 623/30.)
Žalobce byl pojištěn u pojišťovny D. proti následkům povinného ručení z jízdy motocyklem. Později si koupil žalobce k motocyklu postranní vozík a uzavřel prostřednictvím žalovaného vrchního inspektora pojišťovny s pojišťovnou dodatečnou pojišťovací smlouvu. Žalovaný při tom ujistil žalobce, že není třeba vůdčího listu. Žalobce pak usmrtil při jízdě třetí osobu a byl uznán povinným zaplatiti jí náhradu škody. Pojišťovna D. odepřela vyplatiti žalobci náhradu, ježto žalobce neměl v době nehody vůdčí list. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody celkem 49 525 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobci 43 321 Kč, se zbytkem žalobu zamítl. Důvody: Žalobní žádost jest pokládati za oprávněnou co do důvodu. Podle § 1295 obč. zák. jest každý oprávněn domáhati se náhrady škody na tom, kdo škodu zavinil, bez ohledu, zda škoda vzešla z nezachování smluvní povinnosti či bez takové povinnosti. Podle § 1300 obč. zák. jest znalec i tehdy zodpovědný, udělí-li za odměnu ve svém oboru z nedopatření nesprávnou radu. Tento § stanoví dále, že se jinak ručí při udělení rady jen za škodu, která byla způsobena udělením rady vědomě nesprávné. Žalovaný nemůže býti v této věci pokládán za znalce, ač jest zástupcem pojišťovny. Vztahuje se však na žalovaného druhé ustanovení tohoto paragrafu. Soud vzal za prokázáno, že žalovaný řekl žalobci k jeho otázce opětně, že pro své motorové kolo s postranním vozíkem nepotřebuje vůdčí list a že pojišťovna to nežádá, jakož i, že jsa zástupcem pojišťovny, musí to věděti. Žalovaný uvedl svým opětným prohlášením žalobce vědomě, proti lepšímu vědomí, pokud se týče úmyslně v omyl, že žalobce nemusí míti vůdčí list, a ručí proto žalobci za svou úmyslně nesprávnou radu. Kdyby žalovaný nebyl udělil žalobci nesprávnou radu, byl by žalobce měl při úrazu vůdčí list a byla by pojišťovna povinna, nahradit žalobci škodu způsobenou usmrcením W-ové až do výše 30 000 Kč, jakož i bez započtení na tuto částku též 90% útrat zástupce zřízeného se svolením pojišťovny a ostatních útrat civilního sporu. Protože však pojišťovna D. odepřela škodu nahradili, an žalobce neměl vůdčí list, musí žalovaný nahraditi škodu z udělení nesprávné rady. V dalším vypočetl soud prvé stolice podrobně škodu, jež vzešla žalobci. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Výtku, že věc byla s hlediska práva posouzena mylně, činí odvolání procesnímu soudu právem. Odpůrce čerpá svůj náhradní nárok z ustanovení § 1300 obč. zák. Podle tohoto předpisu ručí znalci, t. j. osoby, u nichž se předpokládá vyšší stupeň pozornosti a píle, za radu špatnou, za potvrzení nesprávnosti, jen, byla-li udělena rada za odměnu, kdežto jinak ručí rádce jen za obmyslnost, za radu udělenou vědomě proti lepšímu přesvědčení. Z toho plyne, že nedopatření činí zodpovědným jen, káže-li zákon nebo smlouva, by v určitém případě bylo použito péče, vylučující jakékoli nedopatření. O onen případ nejde, neboť, jak soud procesní zcela správně vyložil, nebyla odpůrci udělena rada za odměnu. Nejde však ani o případ druhý, neboť, že mu odvolatel udělil špatnou radu vědomě, odpůrce, jakž bylo jeho povinnosti, nedokázal, ba ani to přímo netvrdil, takže pro právní stanovisko procesního soudu, že odvolatel udělil špatnou radu vědomě proti svému lepšímu přesvědčeni, není vůbec věcného základu. Základní chyba napadeného rozsudku jest v tom, že soud spatřuje vědomé udělení špatné rady již v tom, že se rada týkala věci, které mel odvolatel jako odborník rozuměti. To ovšem nestačí. Poněvadž se udělení špatné rady stalo mimo smlouvu a odvolatel tudíž neručí za nedopatření, postrádá žaloba oprávnění a měla býti z tohoto důvodu zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pravdu má dovolání v tom, že prvá věta § 1300 obč. zák. nepředpokládá přímo radu úplatnou a že slova »za odměnu« v § 1300 obč. zák. neznamenají nic jiného, než že rada byla udělena na základě smlouvy, a právem se odvolává v této příčině na zdejší rozhodnutí uveřejněné ve Sb. n. s. pod čís. 7474. Ale dovolání přezírá, že se tu předpokládá smlouva mezi rádcem a poškozeným, která právě zavazuje rádce proti smluvníku k bedlivosti, a že mezi stranami rozepře smluvního poměru nebylo. I kdyby tudíž odvolací soud slova »za odměnu« byl vykládal mylně, příliš úzce, jak tvrdí dovolání, nestalo se tak na újmu žalobce, jenž podle toho, co uvedeno, ani při správném výkladu těchto slov zákona nemá nárok na odškodnění podle prvé věty § 1300 obč. zák. Nelze však souhlasili s dovoláním, že pro druhý případ § 1300 obč. zák. stačí i hrubá nedbalost, neboť zákon rozeznává pojmy zlého úmyslu a hrubé nedbalosti (§ 1324 obč. zák.), stanoví, že poškození se zakládá na zlém úmyslu, byla-li škoda způsobena vědomě a s vůlí (§ 1294 obč. zák.), a předpokládá v druhém případě § 1300 obč. zák., že špatná rada byla udělena vědomě, proti lepší vědomosti, což se podle zjištění odvolacího soudu v souzeném případě nestalo a žalobcem v prvé stolici ani nebylo tvrzeno. Ale dovolání nemá pravdu ani, pokud se dovolává §§ 7 a 1299 obč. zák., any platí pro případ, že škoda byla způsobena špatnou radou, zvláštní předpisy § 1300 obč. zák. a nelze proto takový případ posuzovati podle předpisů jiných, na něj nedopadajících. Na žalobci bylo, když si opatřil postranní vozík k motorovému kolu, by se obeznámil s příslušnými zákonnými předpisy, zejména s obsahem § 22 druhý odstavec min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., podle něhož jest dovoleno samostatně říditi jízdné silostroje o více než jedné koleji jen tomu, kdo, vykázav se odbornou způsobilostí, obdržel k tomu povolení (vůdčí list), pokud se týče, by se v tomto směru informoval na příslušném místě, nikoliv u agenta pojišťovny, jenž podle svého povolání nebyl povinen dávati v onom směru rady a poučení. Ježto žalobce tak neučinil, spokojiv se s poučením osoby nepovolané a podle toho se zařídiv, zavinil si škodu sám (srovnej k tomu Dr. Armin Ehrenzweig, System, druhý svazek, prvá polovina: Das Recht der Schuldverhältnisse Vídeň 1928, str. 667 u § 398). Žalobní nárok nemá tudíž v zákoně oporu.