Čís. 10741.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 27. března 1930, čís. 30 sb. z. a n.).
»Z části« užívá bytu k výkonu povolání i ten, kdo je tam vykonává jen občas, užívaje jinak týchž místností k jiným účelům. Nevyhledává se, by chráněné místností byly k výkonu povolání zvláště nebo dokonce výlučně jen pro ně zařízeny, aniž, by nájemník nemohl své povolání vykonávati i v jiných místnostech, vlastních nebo najatých, aniž, by takové místnosti míti neměl.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1931, Rv I 556/31).
Žalobce dal žalovanému lékaři výpověď z bytu, tvrdě, že byt nepodléhá ochraně nájemců podle § 31 čís. 7 zák. na ochr. náj., ježto žalovanému byla předepsána důchodková daň přes 100000 Kč a že nevykonává v bytě lékařskou praksi, nýbrž že má ordinaci jinde. Bylo zjištěno, že žalovaný vykonával v bytě občas lékařskou praksi. Procesní soud prvé stolice výpověď zrušil, odvolací soud ponechal výpověď v platnosti, maje za to, že »užíváním bytu z části k výkonu povolání »míní se v § 31 čís. 7 zák. na ochr. náj. jen užívání určité části bytu, nikoliv občasné provozování povolání.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Dovolání napadá odvolací rozsudek právem podle § 503 čís. 4 c. ř. s. pro mylný výklad předpisu § 31 odst. (1) č. 7 zák. o ochr. náj. v doslovu zákona ze dne 27. března 1930 čís. 30 sb. z. a n. Podle něho se ustanovení § 31, odstavec (1) čís. 7 — že se ochrana nájemníků za jistých předpokladů nevztahuje na byty nájemníků s ročním důchodem aspoň 100000 Kč — netýká mim.o jiné bytů, kterých se do 31. března 1930 užívalo a dosud užívá zcela nebo z části k výkonu jakéhokoli povolání. Podle výkladu odvolacího soudu lze jen tehdy říci, že nájemník bytu užívá z části k výkonu jakéhokoli povolání, když k tomu užívá určité části bytu, nikoli i tehdy, když nájemce provozuje své povolání v bytě jen občas, ale ne v místnostech k tomu určených, pročež prý sluší zákonnému výrazu »z části« rozuměti »místně«, totiž tak, že část bytu jest vykonávání povolání věnována, ale nikoli »časově«, totiž tak, že by stačilo občasné vykonávání povolání v té které místnosti bytu. Pro názor ten není dostatečného podkladu ani v doslovu zákona ani v jeho účelu ani v materiáliích k němu. »Z části« užívá svého bytu k výkonu povolání i ten, kdo je tam vykonává jen občas, snad jen v určitých pracovních obdobích (v sezóně) aneb jen v určitých hodinách své pracovní doby a těchže místností mimo ten čas užívá k jiným účelům, na příklad k rodinnému životu jako jídelny, ložnice a pod. Také není důvodem, proč by zákon, chtěje zřejmě vzpomenutým ustanovením chrániti hospodářskou, pokud se tkne výdělečnou činnost nájemníků, chránil jen ty, kteří pro své povolání potřebují třeba jen jedné místnosti, té však celé, ale nechtěl chrániti i ty, kdož pro své povolání potřebují snad několik místností, ale jen v jistých obdobích neb denních hodinách, mimo které těchto místností nepoužívají aneb jich používají k jiným účelům. Hospodářské ochrany mohou býti obě tyto skupiny nájemníků stejně potřebné a odnětí ochrany nájemníků může míti pro příslušníky každé z nich stejně nepříznivé účinky, jimž chce zákon zabrániti. Rovněž neplyne ani z doslovu ani z účelu zákona, že cbráněné místnosti musí býti k výkonu povolání zvláště aneb dokonce výlučně jen pro ně zařízeny aniž by nájemník své povolání nemohl zároveň také v jiných místnostech, vlastních neb též najatých, vykonávati aniž, by nesměl takové jiné místnosti míti. Zákon praví prostě a stačí proto pro zrušení výjimky v § 31 čís. 7 z ochrany nájemníků stanovené, že se do 31. března 1930 užívalo a dosud užívá místností, o které jde, zcela nebo z části k výkonu jakéhokoli povolání. Pro nejširší tu hájený výklad řečeného ustanovení svědčí též jeho vývojový děj, jak vyplývá z materialií k § 31 čís. 6 zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n., do kteréhož poprvé bylo pojato zrušení ochrany nájemníků s ročním příjmem nejméně 100000 Kč. Ve vládním návrhu (tisk 1475) není totiž vůbec ještě výjimky z navrženého předpisu. V návrhu výboru sociálně-politického a rozpočtového (tisk 1485) bylo pak stanoveno, že »živnostenských provozoven se toto ustanovení netýká«. Teprve v usnesení poslanecké sněmovny (tisk 609) vyskytuje se doslov, že »ustanovení toto se netýká
Civilní rozhodnutí XIII. 38 bytů, kterých se do vyhlášení tohoto zákona užívalo a dosud užívá zcela nebo z částí k výkonu jakéhokoli povolání«. V tomto doslovu přijal senát k zprávě výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového (tisk 612) osnovu zákona. Pozvolné obmezování výjimky z ochrany nájemníků v tomto směru je spolehlivým vodítkem pro úsudek, že zákon chrání všechny nájemníky, kteří provozují ve svém bytě jakékoliv povolání. Zákon nerozlišuje mezi nimi, pročež nelze přisvědčiti k názoru odvolacího soudu, jenž okruh chráněných osob citelně obmezuje bez zřejmého důvodu. Jelikož není sporu, že žalovaný ve svém bytě své povolání vykonával a dosud vykonává, bylo změnou napadeného rozsudku, založeného na mylném právním posouzení věci, obnoviti rozsudek prvého soudu.

Citace:

Čís. 10741.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 616-618.