Čís. 10709.

Vstoupil-li kupitel nemovitosti do nájemní smlouvy mezi prodatelem a nájemcem, podle níž byl pronajímatel oprávněn dáti nájemci výpověď před uplynutím sjednané nájemní doby jen, bude-li sám v určitém případě potřebovati místnosti, neměl kupitel nemovitost více práv k výpovědi než prodatel a nemohl jmenovitě opírati výpovědní právo o svou vlastní potřebu.
(Rozh. ze dne 18. dubna 1931, Rv I 195/31).
Žalovaný najal od Gustava M-a roku 1928 místnosti na pět let s tím, že pronajímatel může vypověděti smlouvu jen v případě potřeby, kdyby se sám musil do domu nastěhovati a ho spravovati. Od Gustava M-a koupil napotom dům žalobce a vstoupil do nájemní smlouvy Gustava M-a se žalovaným. Výpověď, již dal žalobce žalovanému z najaté místnosti, procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaného zrušil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací soud přejímá zjištění, že žalující strana byla vyrozuměna o smlouvě Gustava M-a se žalovaným co do místnosti, o kterou jde, že vstoupila do této smlouvy na místo Gustava M-a a zavázala se, sprostiti prodatele všeho ručení a odškodniti ho za všechny nároky, které by nájemník při porušení smlouvy činil, že při jednání se žalobkyní Gustav M. kladl váhu na to, by smlouva se žalovaným byla úplně dodržena, že pronájemce má právo vypověděti smlouvu jen v případě potřeby, kdyby se Gustav M. musil přestěhovati do L. a spravovati sám dům. Uplatňuje-li odvolatelka, že se prvý soud nezabýval otázkou nutné potřeby žalobkyně co do místnosti, o něž jde, jest poznamenali, že žalobkyně k tomu nic nepřednesla a důkazy nenabídla. Odvolatelka vůbec neodůvodňovala výpověď uvedla jen, že se na tento nájemní poměr nevztahuje ochrana nájemníků. Vlastní opomenutí strany nemůže tvořiti odvolací důvod vadnosti řízení. Co nebylo stranami předneseno, k tomu nelze přihlížeti. Ano jest zjištěno, že žalovaný najal místnost, o niž jde, na pět let s vyloučením výpovědi, že pronajímatel může vypověděti nájemní smlouvu jen v případě potřeby, při čemž jest potřebu pojímati ve smyslu shora uvedeném, jest správný úsudek napadeného rozsudku, že žalobkyně není oprávněna k výpovědi. Soud musil vycházeti z § 1120 obč. zák., poněvadž jde o nájemní poměr, kde prodejem domu nastala změna V osobě pronajímatele a nájemníkovo právo není vloženo v knihách. Odvolatelka činí výtku rozporu se spisy, uvádějíc, že žalovaná strana vůbec neuplatňovala, že žalobkyně převzala závazky prodatele Gustava M-a. Avšak žalovaný uvedl v námitkách doslovně: Navrhovatelka vstoupila výslovně při koupi domu v tuto smlouvu nájemní a vzala výslovně na sebe všechny závazky dřívějšího držitele a původního pronájemce pana Gustava M-a. Netrpí tedy rozporem se spisy rozsudek. Odvolatelka lze přisvědčili, že nezáleží na tom, co si dřívější majitel domu myslil, rozhodné jest jen co vyslovil a žalobkyni oznámil. V tomto směru poukazuje se na zjištění již uvedená. Jest jen poznamenali, že žalobkyně výslovně vstoupila do smlouvy a převzala všechny závazky Gustava M-a, když jí byla oznámena informace. Není tedy třetí osobou, nýbrž právní nástupkyní Gustava M-a.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce (čís. 4 § 503 c. ř. s.) byla věc nižšími soudy posouzena správně a lze dovolatelku v tomto směru především poukázali na důvody rozsudků soudů nižších stolic, zejména soudu odvolacího, jež jsou v podstatě správné, vyhovujíce stavu věci i zákonu. K vývodům dovolání jest podotknouti ještě toto: Podle zjištění prvého soudu sjednal Gustav M. jako vlastník domu, v němž je místnost, jíž se výpověď týká, se žalovaným o této místnosti nájemní smlouvu ze dne 17. září 1928, v níž si vyhradil právo, bude-li pronajatých místností potřebovali, rozvázali nájemní smlouvu ještě za trvání smluvené pětileté nájemní doby Čtvrtletní výpovědí předčasně, a bylo při tom podle vůle smluvních stran — totiž žalovaného a Gustava M-a — rozuměli potřebou místností »kdyby Gustav M. po svém pensionování přesídlil do L. a chtěl by ve svém domě bydleli a jej spravovali, což však není pravděpodobné«. Odvolací soud převzav zjištění prvého soudu, dále zjistil, že žalující strana byla zpravena o smlouvě Gustava M-a se žalovaným co do místnosti, o kterou jde, že vstoupila do smlouvy na místo Gustava M-a a zavázala se sprostiti prodatele všeho ručení a odškodnili ho za všechny nároky, které by nájemník při porušení smlouvy činil, že při jednání se žalobkyni Gustav M. kladl váhu na to, by smlouva se žalovaným byla úplně dodržena a že pronájemce má právo vypověděli smlouvu jen v případě potřeby, a vykládal stejně jako prvý soud pojem případu potřeby tak, že by tato nastala, kdyby Gustav M. se musil přestěhovati do L. a sám spravovali dům, a usoudil, že tímto výkladem »případu potřeby« jest vázána též žalobkyně. Dovolání žalobkyně napadá tento úsudek odvolacího soudu pro právní mylnost, ale nelze mu přisvědčili. Je-li zjištěno, že žalobkyně vstoupila do nájemní smlouvy mezi M-em a žalovaným tak, jak byla mezi jimi ujednána, a je-li dále zjištěno, že podle tohoto ujednání byl M. oprávněn dáti žalovanému předčasnou výpověď před uplynutím smluvené pětileté nájemní doby jen v případě, — o němž bylo stranami předpokládáno, že se sotva dostaví — že by M. sám po- třeboval místnosti z důvodu svého pensionování a přesídlení do L., — je tím plně odůvodněn právní závěr, že žalobkyně nemá více práva k výpovědi, než její předchůdce ve vlastnictví sporného domu a že zejména nemůže takové právo opírati o svou vlastní potřebu. Právě proto, že žalobkyně vstoupila do nájemního poměru mezi M-em a žalovaným, nepřichází v počet předpis § 1120 obč. zák. a nesejde ani na tom, zda žalobkyně byla svým smluvníkem M-em zvláště na to upozorněna, že se právo předčasné výpovědi vztahuje jen na onen případ. Nevadí ani, že po ujednání smlouvy, kterou M. prodal dům žalobkyni, a po odevzdání domu nemohl již nastati uvedený případ potřeby M-ovy, neboť i podle původní nájemní smlouvy mezi M-em a žalovaným byla nájemní smlouva na dobu pěti let zásadně nevypověditelná, vyjímajíc jen onen případ, o němž však, jak zjištěno, strany předpokládaly, že sotva nastane.

Citace:

Čís. 10709.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 558-560.