Čís. 4453.

Ustanovení § 205 a) tr. zák. nechrání práva jednotlivých věřitelů na stejnoměrné (s ostatními) uspokojení jejich pohledávek, nýbrž chrání povšechný nárok veškerého věřitelstva, po případě určitých skupin věřitelů, by k jejich uspokojení bylo — pokud ho k tomu třeba — použito celého nebo třeba části jmění dlužníkova, dotčené onou skupinou, takže (s výhradou stíhání podle § 485 tr. zák. a § 486 čís. 2 tr. zák.) vypadá z dosahu § 205 a) tr. zák. použití jmění nebo dotčené jeho části k uspokojení některého nebo některých věřitelů bez ohledu na sbíhající se nárok věřitelů ostatních.
Ustanovení § 485 tr. zák. předpokládá vědomí dlužníka o jeho neschopnosti uspokojiti pohledávky všech věřitelů úplně podle pravidel řádného hospodaření, najmě řádného provozu dlužníkova podniku.
Nevyžaduje se, by z poskytnutí výhody jednomu věřiteli skutečně nastala škoda jiným věřitelům, stačí úmysl k tomu směřující.
(Rozh. ze dne 9. září 1932, Zm I 231/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Kutné Hoře ze dne 20. února 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., zločinem podvodného úpadku podle § 205 a) tr. zák., přečinem nadržování věřiteli podle § 485 tr. zák. a přestupkem zmaření exekuce podle § 3 zák. čís. 78/83, zrušil napadený rozsudek v odsuzující části a věc vrátil nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost důvodně namítá po stránce právní, že v prodeji pušek nešlo o zmenšení jmění, tudíž ani o odstranění nebo zcizení složek jmění po rozumu § 205 a) tr. zák., ano není rozsudkem zjištěno, že docílená úplata neodpovídala skutečné hodnotě zcizených pušek (srovnej rozhodnutí čís. 3187 sb. n. s.). Rovnala-li se docílená úplata skutečné hodnotě prodaných pušek a došlo-li takto souzeným prodejem jen k přeměně složky jmění stěžovatelova beze změny poměru mezí celkovou hodnotou aktiv a součtem pasiv stěžovatelových, mohla býti předmětem postupu § 205 a) tr. zák. stíhaného jen docílená úplata nebo třeba kupní cena. Že ta byla z jmění stěžovatelova neb alespoň z dosahu exekuce věřitelů vybavena a učiněna věřitelům nepřístupnou, není rozsudkem zjištěno. Pouhé, rozsudkem zjištěné ponechání si stržených peněz stěžovatelem pro sebe nerušilo dosavadní poměr mezi aktivy a pasivy a neznemožňovalo, ba ani neztěžovalo věřitelům vedení exekuce na docílenou úplatu, nezmenšovalo jmění stěžovatelovo a nebylo pramenem anebo příčinou ztenčení uspokojení věřitelů. Uvádí-li rozsudek jako protiklad ponechání si stržených peněz pro sebe, že si stěžovatel neponechal stržené peníze pro stejnoměrné uspokojení svých věřitelů, přesněji, že jich k tomu nepoužil, neuvědomil si nalézací soud, že ustanovení § 205 a) tr. zák. nechrání práva jednotlivých věřitelů na stejnoměrné — s ostatními — uspokojení jejich pohledávek, nýbrž chrání povšechný nárok veškerého věřitelstva, po případě určitých skupin věřitelů, by k jejich uspokojení bylo— pokud ho k tomu třeba — použito celého nebo třeba části jmění dlužníkova, dotčené onou skupinou, takže — arciť s výhradou stíhání podle § 485 tr. zák. a § 486 čís. 2 tr. zák. — vypadá z dosahu § 205 a) tr. zák. použití jmění nebo dotčené jeho části k uspokojení některého nebo některých věřitelů bez ohledu na sbíhající se nárok věřitelů ostatních. Proto je důvodnou i výtka stížnosti, že rozsudek nezjišťuje, k čemu stěžovatel peněz za zabavené pušky stržených vůbec použil, a neuvádí důvody pro výrok, správně nezjišťuje skutečnosti opodstatňující výrok, že stěžovatel ztenčil uspokojení věřitelů.
Zabezpečujíc proti úmyslnému porušení dlužníkem zásadu, že, nestačí-li jmění dlužníka několika věřitelů k úplnému uspokojení všech jeho věřitelů, jest uspokojiti pohledávky jednotlivých věřitelů stejnoměrně kvotou, již určí poměr hodnoty všech aktiv k součtu všech pasiv, předpokládá ustanovení § 485 tr. zák. nutně takový stav vědomí dlužníkova, který ho zavazuje k šetření oné zásady, vědomí dlužníka o jeho neschopnosti k placení, k tomu, by uspokojil pohledávky všech věřitelů úplně podle pravidel řádného hospodaření, najmě řádného provozu dlužníkova podniku. Proto je stížnost v právu i námitkou, že rozsudek jest v části o přečinu § 485 tr. zák. právně mylný a zmatečný podle čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř. z důvodu, že není v něm pro dobu souzeného postupu inventáře zjištěno vědomí stěžovatele — jím alespoň jasným nepochybným způsobem nedoznané — o neschopnosti k placení, přesněji vědomí stěžovatele o skutečnostech, jež by opodstatňovaly neschopnost stěžovatele k placení. Je-li dotčená část rozsudku zmatečnou již z tohoto důvodu, netřeba podrobného rozboru ostatních k ní hledících vývodů stížnosti a stačí podotknouti, že skutková podstata § 485 tr. zák. nevyžaduje, by z poskytnutí výhody jednomu věřiteli skutečně nastala škoda jiným věřitelům, nýbrž stačí úmysl k tomu směřující, stačí, že jednání pachatelovo bylo podle povšechné povahy své způsobilé a směřovalo podle úmyslu pachatelova k tomu, by se ostatním věřitelům dostalo na uspokojení pohledávek méně, než by se jim bylo dostalo, kdyby nebyla věřiteli, jemuž nadržováno, poskytnuta výhoda, o kterou jde.

Citace:

Čís. 4453. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 176-178.