Čís. 4446.

1. Aby skutková otázka, týkající se návodce k trestnému činu (§ 69 č. 1 tr. zák.) vyhovovala ustanovení § 5 odst. 2. por. nov., musí obsahovati všechny skutkové okolnosti podle stavu věci v době návodu, nikoli podle toho, jak byl čin později v konkrétním případě spáchán.
2. Návod k pachatelství absorbuje případný návod k pomocnictví.
(Rozh. z 31. srpna 1932, Zm IV 298/32.)
V trestní věci proti J. H. a společníkům pro zločin loupeže podle § 344 tr. zák. byl obžalovaný Š. P. odsouzen porotním soudem pro účastenství na tomto zločinu, jehož se dopustil tím, že spoluobžalované úmyslně navedl ke spáchání loupeže. Příslušná skutková otázka, týkající se tohoto obžalovaného, zněla: »Zda jest pravdivý tento skutkový stav? Š. P. dne 2. prosince 1931 nebo v předchozích dnech na neznámém místě sváděl jednoho aneb více pachatelů činu, popsaného v 1. otázce, k uskutečnění tohoto činu a mimo to dal vzkázati účastníkům tohoto činu, aby pachatele, aneb více pachatelů zavedl k domu H. S....«
Nejvyšší soud, přezkoumav věc na zmateční stížnost obžalovaných, zrušil z úřední povinnosti podle § 35 odst. 1. por. nov. napadený rozsudek porotního soudu i s výrokem porotců v části, týkající se obžalovaného Š. P., a vrátil věc v tomto rozsahu porotnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Z důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného Š. P., resp. jeho obhájce, jež byla založena na důvodech zmatku podle § 385 č. 1 a), b), 2, 3 tr. ř., s hlediska dvou prv uvedených důvodů zmatku namítá, že skutková zjištění, obsažená v odpovědi porotců, týkající se tohoto obžalovaného, neobsahují náležitostí trestného činu, jímž tento obžalovaný byl uznán vinným, a že v nejhorším případě tento obžalovaný mohl by býti odsouzen pro návod ke krádeži, nikoliv pro návod ke zločinu loupeže. Nejvyšší soud nemohl rozhodnouti o těchto námitkách ve věci samé, neboť nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti. Skutková otázka 13., jež se vztahuje na obžalovaného Š. P., nevyhovuje ustanovení § 5 por. nov., neboť v ní nebyly uvedeny všechny skutkové okolnosti, které odpovídají prvkům skutkové podstaty návodu ke zločinu loupeže a které se hodí k rozlišování činu. Zejména nebylo uvedeno, koho (kterou osobu, nebo které osoby, jež později trestný čin spáchaly) a jakým způsobem přemlouval obžalovaný P., jakých slov, po případě slibů při tom použil, k jakému činu vyzýval. Poukaz této otázky na obsah otázky 1. v souzeném případě nebyl na místě, neboť v otázce 1. byly uvedeny konkrétní okolnosti provedení zločinu loupeže, které se zřejmě, aspoň z části, vyskytly teprve při samotném činu a ohledně kterých ani obžaloba netvrdila, že byly obsaženy v rozmluvách, jimiž obžalovaný P. sváděl jednotlivé osoby ke spáchání trestného činu. Skutečnosti, týkající se návodu, neměly tedy býti uvedeny podle toho, jak v konkrétním případě čin byl proveden, nýbrž podle stavu věci v době návodu, a to hlavně podle obsahu příslušných výroků obžalovaného, při čemž může býti rozhodno, zda obžalovaný P. častěji opakoval výzvu k odnětí peněz u H. S., dále, jak se později pachatelé k těmto výzvám chovali a za jakých okolností s výzvou souhlasili (na př. v peněžní tísni a pod vlivem slibu, že z trestného činu obdrží značnou částku peněz). Aby bylo lze posouditi, zda obžalovaný P. je zodpovědný za návod ke zločinu loupeže, či jen ke zločinu krádeže, je třeba ve skutkové otázce uvésti skutečnosti, jež by mohly býti základem pro závěr v tom neb onom směru, zejména na př. uvésti, zda obžalovaný P. přednesl pachatelům určitý plán trestného činu, podle něhož mělo býti použito násilí, neb aspoň radil pachatelům vzíti zbraně, aby jich po případě při činu použili, nebo, zda radil, aby pachatelů bylo tolik, aby byla zajištěna jejich fysická převaha nad poškozeným a nad členy jeho rodiny. Dále mělo býti ve skutkové otázce uvedeno jméno toho účastníka, který byl naveden, aby ukázal pachatelům dům, ve kterém měli trestný čin spáchati. Okolnost, že trestní řízení proti obžalovanému I. L. bylo vyloučeno, nebyla by na překážku, aby ve skutkové (nikoliv právní) otázce bylo jako ilustrační skutek zjištěno, že obžalovaný P. uplatňoval svůj vliv i u tohoto obžalovaného. V právní otázce (15.) měla býti pro rozlišování činu uvedena jména těch pachatelů, resp. účastníka, kteří byli obžalovaným P. navedeni ke spáchání zločinu. V otázce 17. toto označení nebylo dostatečné, neboť pachatelé nebyli označeni plným jménem; krom toho nebylo v ní přesně poukázáno na to, který čin spáchali. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že se tu u obžalovaného Štefana Prokopa vyskytuje případ 1. odst. § 35 por. nov. Proto bylo jednati podle tohoto ustanovení zákona a zmateční stížnost poukázati na toto rozhodnutí.
Ke zrušené části rozsudku podotýká se ještě toto: Pokud se návod k pachatelství a návod k pomocnictví (v smysle § 69, č. 2 tr. zák.) týká téhož činu, nelze návod k pomocnictví kvalifikovati jako zvláštní trestný čin vedle kvalifikace návodu k pachatelství, neboť tato poslednější kvalifikace jako těžší forma trestné činnosti absorbuje lehčí formu účastenství při návodu k pomocnictví a tato poslednější činnost návodce může býti hodnocena jen jako přitěžující okolnost.

Citace:

Čís. 4446. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 168-170.