Čís. 4395.

Polehčujícím důvodem ke zmírnění trestu po rozumu § 410 tr. ř. jest i náhrada škody trestným činem způsobené po pravoplatnosti rozsudku, nikoli však ohled na rodinu a na výživu odsouzeného.
Vyskytnuvší se dodatečné polehčující okolnosti dávají odsouzenému právní nárok na zmírnění trestu ve smyslu § 410 tr. ř., na něž nemůže míti vliv, že žádosti o milost nebylo vyhověno.
(Rozh. ze dne 22. března 1932, Zm II 435/31.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozhodnutím vrchního soudu v Brně ze dne 28. srpna 1931, jímž byla žádost odsouzeného o zahájení řízení podle § 410 tr. ř. zamítnuta, byl porušen zákon v ustanovení § 410 tr. ř.; rozhodnutí to se zrušuje a vrchnímu soudu v Brně se ukládá, by o žádosti té ve smyslu ustanovení § 410 tr. ř. znovu jednal.
Důvody:
Rozsudkem krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 7. srpna 1929 byl obžalovaný uznán vinným přečinem § 335 tr. zák. a odsouzen použitím § 266 tr. zák. do tuhého vězení na 3 měsíce, zostřeného postem 14 denně, a to podmínečně na 3 roky. Rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1929, č. j. Zm II 348/29 bylo vyhověno odvolání státního zastupitelství, trest byl zvýšen na 4 měsíce a prohlášen za nepodmíněný. Po pravoplatnosti rozsudku zažádal odsouzený u krajského soudu v Novém Jičíně o zahájení řízení ve smyslu § 410 tr. ř., ježto po rozsudku škodu nahradil a narodilo se mu dítě, o které se musí starati. Krajský soud v Novém Jičíně navrhl 8. srpna 1931 vrchnímu soudu v Brně, by byl odsouzenému podle § 410 tr. ř. trest zmírněn v ten smysl, že se mu povoluje podmíněný odklad výkonu trestu na 2 roky. In eventum bylo navrženo snížení trestu na 2 měsíce. Usnesením ze dne 28. srpna 1931 zamítl vrchní soud v Brně žádost odsouzeného z důvodu, že okolnost, že odsouzený po pravoplatnosti rozsudku škodu nahradil, není okolností polehčující podle § 410 tr. ř., poněvadž odsouzený plnil náhradou škody jen svou povinnost, která proň odsouzením vznikla. Ani okolnost, že se odsouzený musí starati o výživu svých starých rodičů a dítka, které se mu po pravoplatnosti rozsudku narodilo, není podle názoru vrchního soudu novou polehčující okolností podle § 410 tr. ř.
Tímto rozhodnutím vrchního soudu v Brně byl porušen zákon. Rozhodnutí to uvádí k odůvodnění zamítavého stanoviska tři důvody, a to: a) že odsouzený po právoplatnosti rozsudku nahradil škodu trestným činem způsobenou, není okolností polehčující podle § 410 tr. ř., ke které by bylo lze přihlížeti; odsouzený plnil náhradou škody mu uložené jen svou povinnost, která proň odsouzením vznikla; b) to, že se musí starati o výživu svých starých rodičů a dítka, jež se mu po právoplatnosti rozsudku narodilo, není novou polehčující okolností podle § 410 tr. ř.; c) všechny tyto okolnosti byly uvedeny již v řízení o udělení milosti, které nebylo vyhověno.
K a): Tento důvod spočívá na právně mylném výkladu zákona. Podmínkou pro použití § 410 tr. ř. jest podle tohoto ustanovení, že vyjdou, když již trestní rozsudek nabyl právní moci, na jevo polehčující důvody, které v době vynesení rozsudku ještě nebyly známé; polehčujícími důvody rozumí se nesporně polehčující okolnosti uvedené v §§ 46, 47 a 264 tr. zák., mezi nimiž uvádí § 46 písm. g) »když se pachatel snažil s účinnou horlivostí způsobenou škodu napraviti nebo dalším zlým následkům zabrániti«, § 47 písm. c) »dostal-li poškozený úplnou náhradu nebo zadostiučinění«, a § 264 písm. k) »hleděl-li (pachatel) škodu podle své možnosti napraviti«. Náhrada škody trestným činem způsobené jest tedy polehčujícím důvodem, který § 410 tr. ř. má na mysli, a nelze náhradě škody upírati význam polehčujícího důvodu proto, že k náhradě škody došlo teprve po právoplatném rozsudku, poněvadž § 410 tr. ř. právě předpokládá, že důvod ten nastal (neb aspoň vyšel na jevo) po právomoci rozsudku. Přihlédne-li se k tomu, jak došlo k ustanovení § 410 tr. ř., které proti dříve platnému ustanovení § 370 tr. ř. z roku 1853 rozšiřuje možnost zmírnění trestu i pro polehčující důvody, jež teprve po právoplatnosti rozsudku povstaly, jde na jevo, že to byla právě dodatečná náhrada škody, kterou zákonodárce chtěl uznati za důvod zmírnění trestu. Jak z porad komise z roku 1861 (srov. Mayer Entstehungsgeschichte der oest. Strafprozessordg. 1876, str. 984) vidno, byly pro to uváděny nejen důvody trestní politiky, neboť ustanovením tím se snaha provinilcova dáti náhradu dojista podporuje, nýbrž bylo uznáváno, že se dodatečnou (napotomní) náhradou škody celý stav věci podstatně mění a tím se trestuhodnost zmenšuje. Je-li přiznáván některé okolnosti zmírňující vliv, když tu byla a byla známa v době vynesení rozsudku, nelze zajisté seznati, proč by jí měl býti tento zmírňující vliv upírán jen proto, že nastala později (viz Mayer Commentar zur oe. StPO. při § 410 čís. 2 a 3). Dodává-li vrchní soud ke svému odůvodnění, že odsouzený plnil náhradou škody mu uložené jen svou povinnost, která proň odsouzením vzešla, jest proti tomu uvésti, že odsouzením (trestním rozsudkem) nebyla obviněnému uložena náhrada škody, ani byli soukromí účastníci poukázáni na pořad práva, a že vrchní soud přehlíží, že podle zjištění prvého soudu, jež úplně odpovídá spisům, poskytl obviněný náhradu cestou smíru, tedy nikoli následkem soudcovského rozhodnutí, a že škodu nahradil úplně a to v míře, jíž by byli poškození soudním sporem sotva docílili.
K b): Podle § 410 tr. ř. jest přípustné pro polehčující důvody nastavší po právoplatnosti rozsudku jen zmírnění uloženého trestu, nikoli však jeho záměna. Oprávnění, které soudci poskytuje § 55 tr. ř. při zločinech a § 260 b) tr. zák. při přečinech a přestupcích z ohledu na nevinnou rodinu obžalovaného nebo na ohrožení jeho výživy, jest záměnou trestu, jakž vyplývá při § 55 tr. zák. z marginální rubriky, při § 260 tr. zák. z úvodní jeho věty (srov. také Finger I. díl str. 825). Nelze tedy ohled na rodinu a na výživu odsouzeného pokládati za okolnosti polehčující, a nelze tedy jimi ani odůvodňovati použití § 410 tr. ř. (tak i Waser v Ger. Z. 1879, str. 185; tu jest ovšem poukázati k opačnému rozhodnutí, uveřejněnému Waserem v Ger. Ztg. 1874, str. 311, k němuž jest připojena poznámka, že otázka ta jest pochybná).
K c): Tento důvod jest zřejmě pochybený, poněvadž si neuvědomuje rozdíl mezi zmírněním trestu podle § 410 tr. ř. a jeho prominutím nebo zmírněním podle § 411 tr. ř.; ono nastává z právních důvodů, toto z jiných důvodů než v zákoně předvídaných. Naskytnuvší se dodatečné polehčující okolnosti dávají odsouzenému právní nárok na zmírnění trestu podle § 410 tr. ř. (srov. Lohsing-Strafprozessrecht, vydání z roku 1920, § 150; pak Mayer Commentar 3. svaz., str. 563 čís. 2 in fine), kdežto na zmírnění trestu cestou milosti podle § 411 tr. ř. není právního nároku. Nemůže proto okolnost, že žádosti o milost nebylo vyhověno, míti vliv na otázku, zda má trest býti zmírněn podle § 410 tr. ř. Podle toho, co uvedeno, jsou důvody zamítavého rozhodnutí vrchního soudu pod a) a c) uvedené nesprávné, a nesprávnost kotví v nesprávném výkladu zákona v ustanoveních § 410 tr. ř.

Citace:

Čís. 4395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 89-92.