Čís. 4358.

Prodej zboží vyrobeného z materiálu, prodaného výrobci s výhradou vlastnického práva až do úplného zaplacení není zpronevěrou, byl-li materiál výrobci prodán za účelem zhotovení zboží na prodej.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1932, Zm IV 543/31.)
Soudy nižších stolic souhlasně zjistily, že poškozený dal obžalovanému písemnou smlouvou ze dne 8. ledna 1929 do komise kůže v ceně 9889 Kč, vyhradiv si k nimi, resp. k obuvi z nich vyrobené, vlastnické právo až do úplného zaplacení; dále zjistily, že obžalovaný přijal od poškozeného kůži v hodnotě 56 Kč s příkazem, aby z ní vyrobil peněženku, že však ani nevyhověl tomuto příkazu, ani kůže nevrátil. Oba soudy uznaly obžalovaného vinným zločinem a přečinem zpronevěry podle §§ 355, 356 tr. zák. Vrchní soud v důvodech svého rozsudku vyslovil, že mezi poškozeným a obžalovaným nastal komisionářský poměr podle §§ 368 —370, 377 obch. zák., na němž nic nemění okolnost, že obžalovaný dal poškozenému krycí směnky.
Nejvyšší soud vyhověv částečně zmateční stížnosti obžalovaného, ohlášené z důvodu zmatečnosti podle § 384 čís. 9 tr. ř., zrušil rozsudek odvolacího soudu v části týkající se obžaloby pro přečin zpronevěry a z úřední moci zrušil rozsudek odvolacího soudu se všemi dalšími výroky též v části týkající se obžaloby pro zločin zpronevěry a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Z důvodů:
Pokud se týče zločinu zpronevěry, nejvyšší soud nemohl rozhodnouti o zmateční stížnosti, jež uplatňuje důvod zmatku podle § 385 čís. 1 a) tr. ř., poněvadž nižšími soudy nebyly zjištěny všechny podstatné okolnosti. Podle výpovědi poškozeného a podle obsahu smlouvy ze dne 8. ledna 1929 odevzdal poškozený obžalovanému kůže a jiné zboží do komise pod podmínkou, že toto zboží a po případě obuv z tohoto zboží vyrobená je výlučným vlastnictvím poškozeného až do doby, kdy bude celá cena zboží zaplacena. Obžalovaný se touto smlouvou zavázal vydati poškozenému kdykoliv na jeho žádost buď ještě nezpracovaný materiál, anebo už vyrobenou hotovou obuv, kterou poškozený pak měl právo prodati, pokud by to však obžalovaný sám prodal, měl neprodleně odevzdati poškozenému peníze pod sankcí civilně a trestněprávních následků. Podle toho, pokud šlo o komisi ve smyslu obchodního zákona, mohla se vztahovati jen na zboží v tom stavu, v němž je obžalovaný od poškozeného převzal, totiž na kůži jako materiál. Na obuv, z této kůže vyrobenou, komise nemohla by se vztahovati, poněvadž, nehledíc ani k tomu, zda výroba obuvi byla tu obchodním jednáním, není pokladu pro závěr, že se strany umluvily, že výroba se měla konati na účet komitenta. O porušení závazků komisionářských mohla tedy býti řeč jen potud, pokud obžalovaný nezpracoval kůži na obuv, nýbrž prodal ji jako materiál. První soud sice uvedl ve výroku svého rozsudku, že obžalovaný prodal kůži, avšak v důvodech rozsudku neučinil přesné zjištění, aniž se touto otázkou vůbec obíral. Obžalovaný v odvolání tvrdil, že kůži sám zpracoval. Odvolací soud patrně vzhledem k této námitce v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že z obhajoby obžalovaného vyplývá, že kůži nezpracoval sám, nýbrž jeho bratr M. K., kterémuž kůži obžalovaný musel prodali. V tomto výroku není však přesné zjištění, že sám obžalovaný skutečně kůži prodal a kdy se to stalo, najmě, pak-li si odvolací soud nezjednal dostatečný podklad k takovémuto zjištění. Při tom se podotýká, že prodej je pojmem právním a že je proto třeba zvláště v tomto případě, v němž šlo o dva bratry, dále, kde podle tvrzení obžalovaného kůže byla zpracována v jeho obchodních místnostech, a kde obžalovaný podle smlouvy prohlásil, že zpracovaná obuv bude k disposici poškozeného, zjistili přesně skutkové okolnosti, z nichž by se dalo usuzovati, zda byl tu prodej kůže jako materiálu, anebo její zpracování na účet obžalovaného. Pokud se týče výhrady vlastnického práva, jest podotknouti, že, pokud šlo o zboží do komise dané, tedy o kůži jako materiál, tato výhrada byla proti obžalovanému zbytečná, ačkoliv přípustná. Pokud se však tato výhrada týkala obuvi vyrobené z materiálu, příčila by se výhrada pojmům občanského práva o nabytí vlastnictví; neboť obuv, která v době uzavření smlouvy ještě neexistovala, nemohla se už tehdy státi vlastnictvím poškozeného (rozh. kurie čís. 296/1901), nehledíc ani k tomu, že nebylo tu ani později právního způsobu nabytí vlastnictví (odevzdání držby poškozenému) výrobcem jako vlastníkem nové věci, odlišné od dřívějšího materiálu. V důsledku toho nemohl si poškozený platně předem vyhraditi ještě neexistující vlastnické právo na obuvi, která teprve později měla býti vyrobena jako věc nová. Z toho však, co bylo shora uvedeno, plyne, že při výroku odsuzujícím pro zločin zpronevěry jde o případ 1. odst. § 35 por. nov. a proto byl rozsudek odvolacího soudu i v této části a v důsledku toho i v dalších výrocích zrušen a věc odkázána k novému přelíčení a rozhodnutí.

Citace:

Čís. 4358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 30-32.