Čís. 4362.

Přečinu podle § 3 odst. (3) zák. čís. 178/1924 mohou se dopustiti i jiné osoby než veřejní činitelé po rozumu § 6 cit. zák.
Nezáleží na tom, že ani nedošlo k působení (k uplatňování vlivu) pachatele (§ 3 odst. 3 zák. o úplatkářství) na veřejné činitele; stačí, že to bylo podplácejícím předpokládáno, zamýšleno, najmě podplácenou osobou výslovně nebo konkludentně slíbeno, třebas pak nedošlo k uskutečnění slibu. Nesejde ani na tom, že veřejní činitelé neměli účast, ba ani nevěděli o úplatcích pachatelem přijatých, ani na tom, že by bylo k úkonu došlo i bez úplatku a že by se byl veřejný činitel úkonem tím nedopustil ani stranictví ani (jinakého) porušení platných a závazných proň předpisů.
Trestnost skutku není vyloučena tím, že nebylo ani jeho účinkem ani jeho (zamýšleným) účelem poškození státního (jinak veřejného) nebo soukromého zájmu neb i jen porušení (nešetření) předpisů, jež přišly nebo byly by přišly v úvahu pro úkony veřejných činitelů.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1932, Zm I 97/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 9. prosince 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 3 odst. 3 zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost namítá, že ve zjištěném ději není zákonem o úplatkářství prý povšechně předpokládaná přímá nebo nepřímá souvislost mezi úředním úkonem a úplatkem (prospěchem), protože se úřední úkony, k nimž došlo v případech rozsudkem dotčených — arciť z rozhodnutí jiných veřejných činitelů než stěžovatele —, staly po právu, v souhlasu s platnými předpisy bez jakéhokoliv porušení státního nebo jinakého veřejného nebo soukromého zájmu, protože nebyl ani na straně stěžovatele úmysl domáhati se porušení předpisů prostřednictvím veřejných činitelů, protože dotčení veřejní činitelé neměli nižádné účasti nebo vědomosti o prospěchu, jehož se dostalo stěžovateli, a ano došlo k dotčeným (úředním) úkonům veřejných činitelů bez vlivu stěžovatelem projeveného (bez působení stěžovatele na veřejné činitele). Netřeba zkoumati, zda a pokud má námitka skutkový podklad ve zjištěních napadeného rozsudku, ana je i o sobě ve všech částech pochybena. Zákonem o úplatkářství čís. 178 Sb. z. a n. z roku 1924 byly záruky přirozeného požadavku ryzího a výlučně věcnými hledisky se řídícího výkonu veřejných úřadů rozšířeny nejen co do kruhu osob přicházejících v úvahu jako podměty pasivního (viz § 6 a § 3 odst. 3) a aktivního úplatkářství (§ 2 odst. čís. 3), jakož i časového poměru úplatku k úkonu (§ 4), nýbrž i co do stupně záruk. Předpisy zákona má býti zabráněno tomu, by nemohl působiti na rozhodování veřejného činitele úplatek nebo vliv upláceného prostředníka ani mimo dosah ustanovení trestního zákonníka o trestnosti úplatku (viz § 1 cit. zákona); jimi má býti v zájmu vážnosti veřejných úřadů a služeb zabráněno tomu, by nenastal ani v úplatci a v osobě po případě od něho různé, v jejímž zájmu se úplatek stal, tím méně v širších kruzích obecenstva pocit, byť snad klamný, že došlo k úkonu veřejného činitele nebo k jeho opomenutí důsledkem úplatku (§§ 2, 3) nebo třeba v očekávání úplatku (§ 4). Proto nezáleží podle ustálené judikatury zrušovacího soudu — srovnej obzvláště rozhodnutí čís. 4157, 4052, 3815 sb. n. s. — s hlediska zákona na tom, že by bylo došlo k úkonu veřejného činitele i bez úplatku (srovnej prvou část § 104 tr. zák.), a že by se byl veřejný činitel úkonem tím (jeho opomenutím) nedopustil ani strannictví, ani (jinakého) porušení platných a závazných proň předpisů (druhá část § 104, pak § 105 a § 311 tr. zák.). Důsledkem toho není trestnost souzených skutků vyloučena tím, že nebyla ani jejich účinkem, ani jejich — stěžovatelem zamýšleným — účelem poškození státního (jinak veřejného) nebo soukromého zájmu neb i jen porušení (nešetření) předpisů, jež přišly nebo byly by přišly v úvahu pro úkony veřejných činitelů. Jakousi souvislost mezi úplatkem a úkonem, k němuž pachatelova činnost hledí, předpokládá ovšem i zákon o úplatkářství; úplatek musí býti žádanou nebo slíbenou, dávanou nebo přijatou odměnou za úkon, k němuž hledí. Avšak úkonem, k němuž úplatek hledí, úkonem, jenž má podle vůle súčastněných osob — dárce a příjemce úplatku — býti vyvolán úplatkem, může v případech § 3 odst. čís. 3 a § 2 odst. čís. 3 cit. zákona býti výlučně úkon uplácené osoby tam uvedený, totiž používání jejího vlivu (skutečného nebo domnělého) na veřejného činitele povolaného k úředního úkonu, k němuž hledí současně nikoliv úplatek sám, nýbrž pohnutka, z níž byl úplatek žádán, slíben, dáván anebo přijat. Účast veřejného činitele na úplatku ba i jen vědomí činitele toho o úplatku vyřadilo by úplatek z dosahu § 2 odst. čís. 3 nebo třeba § 3 odst. č. 3 cit. zákona, a mělo by — nehledíc k trestnosti veřejného činitele, k němuž se ustanovení právě uvedená jinak vůbec nevztahují — v zápětí jinakou kvalifikaci provinění osob na úplatku přímo súčastněných. Zejména bylo by osobu, která za předpokladů v § 3 odst. č. 3 uvedených s vědomím dotčeného veřejného činitele žádá, dá sobě nebo jiné osobě slíbiti (poskytnouti) prospěch za to, že užije u veřejného činitele svého vlivu, potrestati jako spoluvinníka veřejného činitele podle § 5 tr. zák., a to, jde-li o prospěch nikoliv nepatrný, ve smyslu § 3 odst. č. 3. Učinila-li však tak ona osoba bez předchozího vědomí veřejného činitele, jejž teprve dodatečně o úplatku vyrozuměla a s jehož vědomím a svolením si pak úplatek ponechala, bylo by o jejím skutku uvažovali jako o spoluvině na skutku úplatce obdobně jak naznačeno podle odst. 1 a 2 § 2 cit. zákona. Důsledkem toho nebylo kladnému výroku o stěžovatelově vině na závadu, že veřejní činitelé neměli účast, ba nevěděli vůbec o úplatcích, stěžovatelem přijatých. Posléze není, jak podrobně dovozeno již v rozhodnutí zrušovacího soudu čís. 4157 sb. n. s., použití vlivu uplácené osoby složkou objektivní, nýbrž jen složkou subjektivní skutkové podstaty přečinu podle § 3 odst. č. 3 cit. zákona; stačí, že uplatňování vlivu (snad jen domnělého) bylo podplácející osobou předpokládáno, zamýšleno, najmě podplácenou osobou výslovně nebo konkludentně slíbeno, třebas pak nedošlo k uskutečnění slibu. Proto nezáleží ani v souzené trestní věci na tom, že nedošlo, správně že podle rozsudečných zjištění nedošlo v některých z případů odsuzujícím výrokem dotčených k působení (uplatňování vlivu) stěžovatele na veřejné činitele. K ostatním vývodům stížnosti třeba jen ještě poznamenati, že spočívají na mylném, ovšem rozsudkem zaviněném předpokladu, že se přečinu podle § 3 odst. (3) cit. zák. může dopustiti jen veřejný činitel po rozumu § 6. Z doslovu této stati zákona je patrno, že tomu tak není, že (srovnej i § 2 odst. (3) se ke skutkové podstatě přečinu podle § 3 odst. (3) nevyhledává na straně pachatelově tato vlastnost; tím odpadá nutnost zabývati se blíže vývody stížnosti, pokud zejména dovozují, že obžalovaný nebyl veřejným činitelem co do pozastavené jeho činnosti.

Citace:

Čís. 4362. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 36-39.