Čís. 4430.

Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumati z výsledků řízení odvozené závěry o skutečnostech.
Pro pojem »těžkého ublížení pachateli nebo jeho příslušníkům« v § 307 odst. 2. tr. zák. není rozhodným objektivní výsledek ublížení, nýbrž subjektivní duševní účinek, který mělo jednání poškozeného na mysl a cit pachatelův a který v něm vyvolal dojem těžkého ublížení.
(Rozh. ze dne 15. června 1932, Zm IV 285/32.)
Nejvyšší soud v trestní věci proti J. K., obžalovanému ze zločinu podle §§ 306, 307 1. odst. tr. zák. a dvojnásobného zločinu podle § 301 tr. zák., odmítnuv a zamítnuv zmateční stížnost obžalovaného, uvedl
v důvodech:
Zvolený obhájce podal jménem obžalovaného J. K. zmateční stížnost, opřenou o důvody zmatečnosti podle § 385 č. 1 a), b), c), 3 tr. ř. Pod prvý důvod zmatečnosti spadají námitky, jimiž stěžovatel oceňuje nepřípustně v odporu se zásadou vytčenou v § 33 3. odst. nov. k tr. ř. a výsledky provedených důkazů, vytýkaje, že jest k tomu prý oprávněn, poněvadž i Nejvyšší soud může volně rozhodovati o správnosti závěrů nižších soudů. Třeba k tomu podotknouti, že jen závěry ze zjištěných skutečností na jednotlivé znaky skutkových podstat trestně-právně relevantních podléhají přezkoumání Nejvyšším soudem a mohou tudíž i stranami býti napadány, nikoli však závěry z výsledků provedeného řízení a též z vyskytnuvších se indicií na samy skutečnosti. I indicie jsou průvodní materiál, z něhož závěry na skutkový děj přísluší činiti výhradně soudům nižších stolic, nikoli však soudu Nejvyššímu. Pokud odvolací soud vyloučil kvalifikaci podle 2. odst. § 307 tr. zák. na tom základě, že obžalovaný utrpěl ve rvačce s M. L. jen lehké zranění, nutno sice přisvědčiti námitkám stěžovatelovým, uplatněným proti tomuto názoru pod důvodem zmatečnosti podle § 385 č. 1 b) tr. ř. potud, že výraz v tomto ustanovení zákona použitý »že osoba .... těžce ublížila....« neznamená jen těžké poškození na těle, ale že pod tento pojem nutno zahrnouti i jiné jednání poškozené osoby proti pachateli nebo jeho příslušníkům, které se tak těžce dotklo duševního stavu pachatelova, že vzbuzujíc v něm pocit těžkého ublížení, uvádí jej do stavu velkého rozčilení, v němž právě proti osobě ublíživší spáchá ihned úmyslné tělesné poškození. Rozhodujícím je onen subjektivní duševní účinek, kterým jednání poškozeného působilo na mysl a cit napotomního pachatele dojmem těžkého ublížení, nikoliv objektivní výsledek způsobeného ublížení, který napadený v duševním stavu tím vyvolaném často ani ihned nepostřehne a nerozezná v jeho skutečné intensitě. S tohoto hlediska by tudíž nebylo důvodu k odepření lehčí kvalifikace trestného činu stěžovatelova proto, že utrpěl jen lehké poškození na těle. Správně má se však tato kvalifikace vyloučili na tom základě, že obžalovaný, sám k případnému útoku proti L. odhodlaný, nemohl býti vůbec uveden do silného rozčilení tím, když v nastalé rvačce utrpěl sám poškození na těle, ať již těžšího či lehčího rázu; pachatele ke rvačce pro všechny případy odhodlaného, k níž v té chvíli bezprostředního popudu nebylo, nelze považovati za silně rozčileného z toho důvodu, když pak ku rvačce jím čekané skutečně došlo a on v ní nějaké poškození též utrpěl.

Citace:

Čís. 4430. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 148-149.