Čís. 4359.

I dvůr věznice požívá ochrany podle §§ 330 —332 tr. zák.
(Rozh. z 27. ledna 1932, čís. Zm IV 234/31.)
Četnická hlídka odváděla zatčeného I. G. do věznice okresního úřadu k odpykání trestu. Obžalovaní I. A. a O. A. pokusili se cestou dvakrát násilím osvoboditi I. G. z moci četníků. Když četníci přišli s I. G. na dvůr okresního úřadu, zavřeli dvéře dvora a požádali dozorce vězňů R. Š., aby dával pozor u brány, než oni dopraví zatčeného I. G. do věznice. Obžalovaní však dvéře násilím vyvrátili, dozorce odstrčili a vběhnuvše na dvůr, přiskočili k zatčenému I. G., chtějíce ho osvoboditi. Četníci je pak vypudili ze dvora. Soud prvé stolice uznal obžalované vinnými přečinem násilí proti úředním osobám podle § 4 odst. 2. zák. čl. 40:1914 a zločinem porušení domácího pokoje podle §§ 330, 331 čís. 2 tr. zk. Odvolací soud na odvolání obžalovaných zrušil rozsudek prvého soudu z důvodu zmatečnosti podle § 385 čís. 1 b) tr. ř. co do kvalifikace a, zahrnuv skutkový stav, na jehož základě byli obžalovaní prvým soudem uznáni vinnými zločinem podle § 330, 331 čís. 2 tr. zák., do skutkového stavu, zakládajícího přečin podle § 4 odst. 2. zák. čl. 40:1914, kvalifikaci podle §§ 330, 331 čís. 2 tr. zák. pominul. Nejvyšší soud vyhověl zmateční stížnosti veřejného obžalobce, podané z důvodu zmatečnosti podle § 385 čís. 1 b) tr. ř. a kvalifikoval činy obžalovaných tak, jak učinil soud první stolice.
Důvody:
Zmateční stížnost veřejného žalobce jest důvodná. V jednání obžalovaných, jež soud první stolice kvalifikoval jako zločin porušení domácího pokoje podle §§ 330 a 331 čís. 2 tr. zák. i jako přečin násilí proti orgánu vrchnosti podle § 4 zák. čl. 40:1914, shledal vrchní soud jen skutkovou podstatu pokračujícího přečinu násilí proti orgánům vrchnosti podle § 4 odst. 2. zák. čl. 40:1914, vycházeje z právního názoru, že trestní zákon předpisem §§ 330, 331, 332 tr. zák. chrání jen domácí právo a pokoj soukromých osob z čehož plyne, že neoprávněné vniknutí do veřejných místností a na ohrazené místo, patřící k takovým veřejným místnostem, nespadá pod citované §§ zákona. Tento názor odvolacího soudu jest mylný. Ustanovení § 330 tr. zák. nelze vykládati tak, že jím zákon chtěl poskytovati ochranu jen soukromým bytům a k nim příslušejícím místnostem a že veřejné budovy a k nim náležející místnosti z ochrany zákona jsou vyloučeny. Naopak podle nepochybné již v praxi zásady jest považovati za byt i veřejné budovy, resp. jejich části, pokud buď slouží za soukromý byt, aneb tvoří jeho součást, dále i samy veřejné místnosti po době, kdy už nejsou volně přístupny obecenstvu, jakož i jinak veřejným účelům sloužící místnosti, jakmile osoba jimi disponující vstup do nich zakázala, nebo jestliže pachatel byl z nich oprávněnou k tomu osobou vykázán. Zjištěný čin obžalovaných tvoří tedy i skutkovou podstatu zločinu porušení domácího pokoje podle § 330 tr. zák.
Trestní rozhodnutí XIV. 2

Citace:

Čís. 4359. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 32-33.