Čís. 4391.

Rozšiřoval-li kdo leták, jehož obsahem byl spáchán přečin proti
bezpečnosti cti, jen z nedbalosti, neznaje jeho obsah, nedopouští se
urážky na cti ani přestupku podle čl. 3 zák. čís. 142/1868 nebo podle § 6 tisk. nov.
(Rozh. ze dne 19. března 1932, Zm I 443/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Litoměřicích ze dne 6. března 1931, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti tiskem podle §§ 487, 488, 491 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatek čís. 4 § 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že kmetský soud nesprávně použil vydaných zákonů, vycházeje z předpokladu, že kulposní urážka na cti je vyloučena. Výtkou tou nedoličuje stížnost uplatňovaný formální zmatek neúplnosti řízení při hlavním přelíčení, nýbrž uplatňuje v pravdě hmotněprávní zmatek čís. 9 a) § 281 tr. ř. Činí tak neprávem. K subjektivní skutkové podstatě trestných činů proti bezpečnosti cti nevyhledává se sice přímý urážlivý úmysl, nepředpokládá se »animus injuriandi«, nýbrž stačí vědomí pachatele, že se svým činem dotýká cti jiné osoby některým ze způsobů v §§ 487 až 496 tr. zák. blíže naznačených; nestačí však, jak se stěžovatel mylně domnívá, jen kulposní jednání, pouhá nedbalost, záležející v tom, že prý obžalovaný jako rozšiřovatel při povinné pozornosti musil věděti, že jím rozšiřovaný leták může obsahovati urážku na cti. Tímto právním stanoviskem řídil se i kmetský soud. Při tom se podotýká, že arciť i rozšiřovatel závadného letáku, ač není jeho původcem, může trestně zodpovídati za jeho obsah, neboť podle §§ 1, 24 tiskové novely platí o trestní zodpovědnosti za obsah neperiodického tiskopisu ustanovení zákonů trestních, pokud není v tiskové novele jinak ustanoveno, a platí tudíž v té příčině s vytčeným právě omezením i §§ 7, 10, 239 tr. zák., avšak jen, jsou-li tu podmínky přičítatelnosti trestného činu podle všeobecných předpisů trestního zákona. Těchto podmínek však tu podle zjištěného stavu věci není, pokud jde o urážku na cti jakožto trestný čin vědomě spáchaný, poněvadž kmetský soud zjistil, že obžalovaný neznal vůbec obsah závadného letáku, a obžalovaný jako původce letáků vůbec nepřichází v úvahu. Poukazuje-li stížnost dále k tomu, že kmetský soud měl obžalovaného uznati vinným aspoň přestupkem čl. 3 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (zanedbáním povinné pozornosti), přehlíží, že podle § 40 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. (tisková novela) neplatí, pokud jde o trestné činy uvedené v tomto zákoně — a o takový trestný čin tu jde — čl. 3 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. Ustanovení § 6 tiskové novely výslovně omezuje zodpovědnost za zanedbání povinné péče při periodickém tiskopise na odpovědného redaktora, a podle § 24 tiskové novely jest ustanovení § 6 užíti i na činy v § 1 uvedené, byly-li spáchány obsahem neperiodického tiskopisu, s tou odchylkou, že na místo zodpovědného redaktora nastupuje nakladatel (vydavatel) a, není-li znám, zodpovědný správce tiskárny. Nepřichází tudíž vůbec v úvahu kulposní čin, pokud jde o rozšiřovatele letáku, jehož obsahem byl spáchán přečin proti bezpečnosti cti, trestný podle § 493 tr. zák. (§ 1 tisk. novely), a není proto třeba se obírati s dalšími vývody stížnosti po této stránce.

Citace:

Čís. 4391. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 84-85.