Řízení správní: I. Je nezákonné, jestliže správní úřad podání, učiněné zmocněncem jménem strany, k němuž původně plná moc připojena nebyla, z tohoto důvodu odmítne přes to, že právní zástupce strany, nečekaje ani na úřední vyzvání, sám dodatečně úřadu plnou moc svého mandanta předložil. — II. Okolnost, že více stran, postižených individuelními příkazy úřadu, učinily společné podání, kterým se domáhaly poučení o opravných prostředcích podle § 3 mor. z. zák. č. 55/1914, nemůže býti sama o sobě důvodem, aby podání to bylo bez dalšího zamítnuto a sdělení opravného prostředku odepřeno.

(Nález ze dne 22. listopadu 1935 č. 19744/35.) — Č. 12.159 —
Prejudikatura: ad I. Boh. A 3889/24, 4106/24, 4215/24, 4600/25, 4601/25, 4689/25, 5037/25, 5790/26, 7613/28, 282/26.
Věc: Antonín H. v J. (adv. Dr. Frant. Brummer z Jihlavy) proti okresnímu úřadu v Jihlavě o zřízení chodníku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Městská rada v Jihlavě nařídila výměrem ze dne 11. května 1928 st-li, aby ve smyslu § 99 odst. 6 stav. ř. dal podél svého domu zřídili řádně kamennými deskami vydlážděný a řádně podezděným obrubním kamenem opatřený chodník, a aby za účelem stanovení niveau chodníku a jeho šíře obrátil se na městský stav. úřad. Podobný příkaz vydala městská rada ještě jiným majitelům domů v J.
Advokát Dr. František B. podal jménem postižených majitelů domů, jichž jména v příloze uvedl, společnou žádost městské radě, aby její výměry, jimiž úprava řádných chodníků byla nařízena, doplněny byly poučením o opravných prostředcích. Městské zastupitelstvo v J. zamítlo tuto žádost usnesením ze dne 26. září 1929 jednak pro nedostatek legitimace Dra B. k podání stížnosti, ježto stížnost svoji nedoložil plnými mocemi jednotlivých majitelů domů, jimž zřízení, resp. úprava chodníků byla nařízena, a neprokázal tudíž, že by k jejímu podání v době podání byl legitimován, a dále proto, poněvadž není přípustno, aby proti jednotlivým konkrétním výměrům, znějícím různým stranám a každé z nich zvlášť doručeným, podána byla kumulativně společná stížnost jediným podáním.
Odvolání, které st-l proti tomuto rozhodnutí podal a v němž mimo jiné namítal, že nedostatek původního podání v příčině předložení plné moci byl napraven tím, že st-l dodatečně plné moci předložil ještě před rozhodnutím městského zastupitelstva, a to bez úředního vyzvání, zamítl okresní úřad v Jihlavě výměrem ze 17. února 1930 v podstatě z důvodů rozhodnutí městského zastupitelstva. Také další odvoláni st-le zamítl zemský úřad v Brně rozhodnutím z 29. dubna 1930.
Když toto rozhodnutí zemského úřadu bylo nálezem nss-u z 30. května 1932 čís. 20681/30 zrušeno z toho důvodu, že zemský úřad nebyl kompetentním věcně přezkoumávati rozhodnutí okr. úřadu, ježto toto je vzhledem k ustanovení § 5 odst. 1 org. zák. č. 125/1927 Sb. a vzhledem k ustanovení § 1 bodu 2 lit. a) vlád. nař. č. 96/1928 Sb. rozhodnutím konečným, nepodléhajícím přezkoumání v další cestě instanční, a že proto zem. úřad měl se omeziti pouze na kasaci rozhodnutí okr. úřadu z důvodu, že nebylo opatřeno správným poučením o opravných prostředcích, vydal okr. úřad v Jihlavě na základě nového rozhodnutí zem. úřadu nař. rozhodnutí z 23. června 1933, které je obsahově shodné s jeho rozhodnutím dřívějším, prohlašuje se však za rozhodnutí konečné.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Ve svém nál. ze dne 30. května 1932 č. 20681/30, jenž týkal se téže věci, jež je předmětem i dnešního řízení, vyslovil nss, že k rozhodování v této věci v poslední stolici je příslušným nikoliv zemský, nýbrž okr. úřad. Tímto právním názorem je vázán nejen oprávní úřad podle § 7 zák. o ss, nýbrž i nss sám. Dlužno proto dnes nař. rozohdnutí okr. úřadu pokládati za konečné rozhodnutí, třeba nss později na základě svého plen. usnesení z 22. května 1933 svoji judikaturu v tom směru změnil a od té doby zem. úřad' za poslední stolici, povolanou k rozhodování v takových záležitostech, uznává. Není tedy žádné závady, aby nař. rozhodnutí okr. úřadu věcně tímto soudem bylo přezkoumáno.
Na sporu je především otázka, mohlo-li městské zastupitelstvo odmítnouti podání právního zástupce st-le, jímž tento žádal za vydání poučení o opravných prostředcích podle § 3 odst. 4 mor. zem. zák. č. 55/ 1914, z důvodu, že právní zástupce nepřipojil ke svému podání, jež nesporně činil jménem st-le, plnou moc tohoto st-le, nýbrž prohlásil pouze, že je ochoten na vyzvání úřadu plnou moc předložití, což také dodatečně skutečně, a to bez předchozího vyzvání úřadu, učinil.
Otázku tu musil nss zodpověděti záporně. V četných judikátech, citovaných v oficielní II. knize judikátů pod č. 4363, 4364, 4365, 4366 a 4367, projevil nss náhled, že je nezákonným, odmítne-li správní úřad podání k němu učiněné pouze z toho důvodu, že advokát, který jménem strany podání ono na úřad učinil, nepřipojil k němu zároveň řádně vyhotovené plné moci svého mandanta. Na náhledu tom setrval nss z důvodů v těchto judikátech uvedených i v tomto případě. Ve smyslu těchto judikátů má úřad, pochybuje-li o skutkové existenci zástupcova zmocnění, tvrzeného v administrativním řízení, poskytnouti straně možnost, aby dodatečně předložila příslušnou plnou moc (Jud. II. 4367), a nesmí více, použije-li strana této možnosti, podání její pro nepředložení plné moci odmítnouti. Tím méně ovšem může správní úřad odmítnouti podání, činěné zmocněncem jménem strany, k němuž původně plná moc připojena nebyla, jestliže právní zástupce strany, nečekaje ani na vyzvání úřadu, sám dodatečně úřadu plnou moc svého mandanta předloží, jak tomu bylo v daném případě. Nesprávný je proto náhled žal. úřadu, že nabídka dodatečného předložení plných mocí a jich skutečné pozdější předložení nemůže více napravili nedostatek původního podání, a nezákonné jest tudíž i rozhodnutí žal. úřadu na tomto náhledu založené.
Rovněž okolnost, že více majitelů domů, postižených příkazy úřadu ke zřízení, resp. úpravě chodníků, učinili společné podání, kterým dožadovali se poučení o opravných prostředcích, nemůže býti důvodem, aby podání to bez dalšího bylo zamítnuto a sdělení opravného protředku odepřeno, neboť není všeobecného předpisu, podle něhož by kumulativní podání stran musela v takovém případě býti zamítnuta. Neboť i kdyby v tomto případě, kde šlo vesměs o přikazy ke zřízení chodníku celé řadě osob, tedy o záležitosti celkem shodné, mohla společně podaná žádost těchto osob za poučení o opravných prostředcích býti pokládána za nějakou závadu, pak jistě šlo by jen o závadu formální, která sama o sobě neopravňovala úřad ještě k tomu, aby ono podání krátce zamítl, nýbrž která mohla býti úřadu pouze podnětem k tomu, aby stranám poskytl příležitost k nápravě uvedené závady. Opačný náhled žal. úřadu spočívá tedy i zde na nesprávném právním názoru.

Citace:

č. 12159. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 565-567.