Č. 12223.
Samospráva obecní: Zvláštním hospodářským prospěchem ve smyslu § 26 zák. č. 329/21 Sb. nerozumějí se výhody, plynoucí z užívání zařízení způsobem vybočujícím z všeobecného užívání, jemuž zařízení slouží.
(Nález ze dne 20. prosince 1935 č. 22540/33.)
Věc: Obec V. proti zemskému výboru v Praze o příspěvek podle § 26 zák. č. 329/1921 Sb.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo ve V. usneslo se 13. dubna 1924, aby Ladislav P., vlastník dvora H., hradil podle § 26 zák. č. 329/21 Sb. 90% nákladu na znovu zřízení mostu přes řeku M. Vládní komisař pro zastupitelský okres nymburský zrušil k odvolání P. výměrem ze 7. listopadu 1924 toto usnesení a vyslovil, že § 26 cit. zák. nemůže býti podkladem k rozvrhu nákladů, a to proto, poněvadž onen most zvláštní hospodářský prospěch pro majitele dvora neznamená. Odvolání obce V. zamítl zemský výbor v Praze nař. rozhodnutím v podstatě proto, že velkostatek H. užívá mostu jen tou měrou, jaké jest zapotřebí k řádnému hospodaření na statku a polnostech okolních, v tom však ještě nespočívá kvalifikované používání veřejného zařízení, zakládající právní titul k požadování příspěvku podle § 26 zák. č. 329/1921 Sb. Stížnost namítá, že bylo zjištěno, že most jest vlastně ve výhradném užívání statkáře P. a nikdo jiný nemá na tomto zařízení zájmu ani prospěchu z něho, a že tudíž, byť i se jednalo o zařízení veřejné, slouží toto zařízení výhradně užitku jednotlivce a tato výhradnost ve spojení s okolností, že obec V., její obyvatelé a veřejnost vůbec ze zařízení toho nemají prospěchu žádného, znamená onen zvláštní hospodářský prospěch, který odůvodňuje požadavek příspěvku podle § 26 zák. č. 329/21 Sb.; při tom je nerozhodno, že statek H. užívá mostu způsobem, který jest dán jeho veřejnou funkcí, t. j. k jízdě a chůzi přes řeku M.
Tuto námitku shledal soud oprávněnou. Žal. úřad vychází ve svém rozhodnutí z názoru, že o »zvláštním hospodářském prospěchu« určitého jednotlivce ve smyslu § 26 zák. č. 329/1921 nemůže býti řeči, užívá-li tento zařízení, v daném případě komunikace, měrou obecné užívání nepřevyšující, t. j. jen tou měrou, jaká jest dána jeho vlastní potřebou, byť i dotyčného zařízení skutečně nikdo jiný neužíval,, jen když je možnost takového užívání jinými osobami zachována. Podle toho má žal. úřad za to, že »zvláštní hospodářský prospěch« z komunikace může míti jen ten, kdo k ní má nějaké zvláštní užívací právo, t. j. právo užívali jí i jiným způsobem, než oním, kterému má komunikace podle svého určení všeobecně sloužiti, kdežto ten, kdo určité komunikace užívá — a to třeba jen samojediný — způsobem posléz uvedeným, onoho »zvláštního hospodářského prospěchu« nikdy nemá.
Tento názor nemá v cit. § 26 opory. Z jeho textu plyne právě opak, že zákon má na zřeteli případy, kdy určitá zařízení svou existencí přinášejí jednotlivcům hospodářské výhody, aniž by se tu předpokládalo, že jednotlivci takoví by jich používali nějakým zvláštním, odchylným a všeobecnosti nedovoleným způsobem. Tyto výhody mohou, jde-li o zařízení komunikační, spočívati v tom, že komunikace slouží ve zvláště stupňované míře dopravní potřebě jednotlivce, nebo že mu jinak (na př. usnadněním přístupu k živn. podniku a tak zvýšením jeho frekvence) je hospodářsky prospěšnou.
Veden jsa nesprávným výkladem ustanovení cit. § 26, neposuzoval žal. úřad, ač v rozhodnutí kostatuje, že komunikace, o niž jde, používá téměř výhradně dvůr H., zda důsledkem této okolnosti nemá jeho majitel z cesty a mostu »zvláštního hospodářského prospěchu« ve smyslu uvedeného předpisu. Z tohoto důvodu jest nař. rozhodnutí nezákonné. K poukazu odvodního spisu zúč. strany na to, že podle § 26 lze požadovati příspěvky na udržování jen takových zařízení, která byla zřízena za působnosti cit. ustanovení, sluší podotknouti, že mínění toto je nesprávné. Paragraf 26 odst. 1 připouští vybírání příspěvku i na udržování těchto zařízení. » Těmito « zařízeními se rozumějí ona, že kterých mají jednotlivci zvláštní hospodářský prospěch, a nikoli ona, jež byla již s příspěvky podle tohoto §u nově zřízena.