Č. 12115.

Vodní právo. — Policejní trestní právo: I. Subjektem deliktu ve vodoprávním policejním trestním řízení může býti jen osoba fysická a nemůže proto za překročení vodního oprávnění býti stíhán nefysický jeho nositel (veř. obch. společnost). — II. Odsuzující trestní nález není zákonným předpokladem pro odstranění svémocné novoty ve smyslu § 72 vod. zák. čes.
(Nález ze dne 6. listopadu 1935 č. 5322/34.)
Prejudikatura: srov. ad 1.: Budw. A 6158/1908, ad II.: Budw. A 5743/1908.
Věc: Firma Jan L. a synové v P. proti zemskému úřadu v Praze o přestupek vodního zákona. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní úřad v Chebu odsoudil výměrem ze dne 14. března 1932 firmu Jan Ad. G. syn v P. pro přestupek § 17 čes. vod. zák. podle §§ 71 a 72 tohoto zák. k pokutě 300 Kč a podle § 99 téhož zák. k náhradě útrat právního zastoupení stěžující si firmě v částce 1252 Kč 50 h. Z výměru tohoto odvolala se jak fa Jan Ad. G. syn, tak i fa Jan L. a synové. Rozhoduje o těchto odvoláních, zemský úřad v Praze v odpor vzatý výměr zrušil a okr. úřadu uložil, aby, pokračuje v řízení, vyřešil otázku odstranění novoty, jak ji má na mysli § 72 vod. zák. V důvodech bylo uvedeno: Napadeným trestním nálezem byl uložen trest veřejné obchodní společnosti, firmě Jan Ad. G. syn v P. Pro trestní řízení ve vodních věcech platí zásady všeobecného trestního práva. Podle jedné z těchto zásad lze uložiti trest toliko individuelně určité fysické osobě, nikoli však osobě právnické, v tomto případě veř. obchodní společnosti. Že uvedená zásada platí také pro trestní řízení ve věcech vodních, jde najevo z ustanovení §§ 71 a 74 vod. zák., jež mluví o trestu na svobodě (§ 71) a o pachateli (§ 74). Zemský úřad, zrušuje výměr, nemá důvodu a možnosti zabývati se dalšími vývody odvolání.
Stížnost, podanou na toto rozhodnutí, nss nemohl uznati důvodnou z těchto úvah:
Nař. rozhodnutí spočívá na právním názoru, že subjektem deliktu ve vodoprávními policejním trestním řízení může býti jen individuelně určitá osoba fysická, nikoli však osoba právnická, jakou jest veřejná obchodní společnost.
Stížnost vytýká žal. úřadu především podstatný právní omyl, pokládá-li veř. obchodní společnost za právnickou osobu, a dovozuje, že takováto společnost podle obecné nauky a stálé judikatury nejvyšších instancí nespadá pod pojem právnické osoby, nýbrž jest osobním společenstvím, při kterém za dluhy a závazky společnosti jako takové ručí solidárně jednotliví společníci.
Otázku, je-li možno veř. obchodní společnost subsumovati pod pojem osoby právnické či nikoli, není třeba v tomto sporu řešiti, když st-lka přiznává sama, že veř. obchodní společnost jest osobním společenstvím, tedy asociací dvou nebo několika osob za účelem provozování obchodní živnosti pod společnou firmou, při čemž účast žádného společníka není omezena na majetkový vklad (čl. 85 obch. zák.), čímž implicite doznává, že veř. obchodní společnost osobou fysickou není.
K vývodům pak, jimiž stížnost snaží se dovoditi, že veř. obchodní společnost jest způsobilým subjektem deliktu, budiž uvedeno:
V § 31 trest. zák., jednajícím o omezení trestu na pachatele, vyslovena jest základní všeobecná zásada trestního práva, že jak trestnost, tak i skutečný trest nemůže postihnouti nikoho jiného než zločince — pachatele, t. j. jen tu určitou osobu, která čin, prohlášený zákonem za trestný, spáchala. Takový čin může pak spáchati jen osoba ovládaná svobodnou, samostatnou, individuální vůlí. Z toho plyne, že subjektem trestného činu může býti vždy jen určitá individuální osoba fysická. Zásada tato, platná jako všeobecný princip trestního práva pro výkon trestní právní péče vůbec, jest imanentní také policejnímu právu trestnímu, a platí zejména i v polic, trest. řízení vodoprávním. Svědčí o tom ustanovení vodního zák., jichž žal. úřad správně se dovolává, totiž nejen § 71 o změně peněžitého trestu v trest na svobodě, který podle své povahy může býti uložen jen osobě fysické, ale také předpis § 74 téhož zákona, mluvící o pachateli (»Uebertreter«), jímž podle významu a smyslu, jaký výraz ten má v obecné mluvě, může býti rovněž jen osoba fysická, jakož i úvaha, že oba tyto §§ jsou zařazeny do V. oddílu vodního zákona, jednajícím o přestupcích a trestech.
Může-li býti podle toho subjektem vodoprávního deliktu toliko osoba fysická, jest zřejmo, že také odsuzující vodoprávní trestní nález může býti vydán jen proti osobě fysické. Ježto pak veř. obchodní společnost, jakou jest nesporně fa Jan Ad. G. syn, fysickou osobou není, plyne z toho, že takový trestní nález proti ní vydati nelze, neboť není subjektem deliktu. Není-li však veř. obch. společnost způsobilá, aby byla z deliktu obviněna, pak je lhostejno, je-li osobou právnickou či jižným právním útvarem. Že obchodní firmy nemohou býti obviněnými ve vodoprávním policejním řízení trestním, vyslovil ostatně také již býv. vídeň. ss v nál. Budw. A 6158/1908.
Trestní odpovědnost všech společníků veř. obch. společnosti ve smyslu § 72 vod. zák. není možno, jak se o to pokouší stížnost, dovozovati ani z jejich solidárního ručebního závazku za všechny závazky společnosti podle čl. 112 obch. zák., poněvadž ručení toto týká se jen závazků soukromoprávních, toto soukromoprávní ručení nelze však na pole trestního práva polic, přenášeti. Bezdůvodně proto namítá st-lka, že fa Jan Ad. G. syn označovala se jako nositelka vodních práv, a že proto ona, resp. její tři společníci mohli se dopustiti nedovoleného činu ve smyslu § 72 vod. zák., a že dlužno je proto pokládati za pachatele jak podle § 71, tak i § 74 tohoto zák., na kterých by mohl býti vykonán také eventuálně uložený trest na svobodě. Touto námitkou, pokud se týká trestní odpovědnosti veřejných společníků jmenované firmy, nepostihuje však stížnost ani smysl výroku nař. rozhodnutí, neboť tímto rozhodnutím bylo toliko vysloveno, že firma Jan Ad. G. syn jako osoba nefysická nemůže býti uznána vinnou vodoprávním přestupkem. V nař. rozhodnutí se však nepraví, že jednotliví společníci firmy nemohou býti uznáni vinnými tímto přestupkem. Otázku, zda a který z jejích veř. společníků deliktu firmě za vinu kladeného se dopustil, žal. úřad neřešil a ani řešiti nemusil, ježto trestní nález I. stolice byl vydán jen proti firmě, a žal. úřad jako stolice odvolací na její odvolání byl povinen zkoumati toliko, zda trestní nález I. stolice byl vydán po právu.
Stížnost mylně se domnívá, že, překročí-li nositel vod. práva svá oprávnění, musí býti již proto za všech okolností podle § 72 vod. zák. trestným, neboť trestným může býti, jak shora dovoženo, vždy jen osoba fysická. Není-li nositelem svémocně překročeného vodního práva osoba fysická, pak za překročení vodního oprávnění nemůže býti stihán nefysický jeho nositel, nýbrž jen ta fysická osoba, která se překročení toho dopustila. V tom, že žal. úřad trestní nález, vydaný proti firmě Jan Ad. G. syn, zrušil a zároveň I. stolici uložil, aby vyřešila otázku odstranění tvrzené svémocné novoty, není možno shledati stížností vytýkaný logický rozpor, poněvadž otázku znovuzřízení předešlého stavu při svémocných novotách jest rozhodnouti samostatně a na výsledcích trestního řízení nezávisle, jak vyplývá již ze samého doslovu § 72 vod. zák. »nehledíc k trestu a náhradní povinnosti . . . . .« (srov. nález Budw. A 5743/1908). I když tedy trestní odsouzení fy Jan Ad. G. syn pro přestupek svémocné novoty podle § 72 vod. zák. bylo žal. úřadem zrušeno, nebylo tu žádné zákonné překážky, aby I. stolici bylo uloženo rozhodnouti o odstranění tvrzené svémocné novoty, neboť toto odstranění může býti nařízeno, i když k trestnímu odsouzení z jakéhokoli důvodu vůbec nedošlo, na př. pro úmrtí nebo nepříčetnost pachatele, promlčení činu atd., takže pro odstranění takové novoty odsuzující trestní nález zákonným předpokladem není (srovn. § 74 odst. 2 vod. zák.). Jinak by nepostižení pachatele, resp. nemožnost jeho potrestání ve svých důsledcích vedla k legalisaci nekonsentovaného stavu, což zákonem jistě intendováno nebylo.

Citace:

Č. 12115.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 439-442.